ECLI:CZ:NS:2012:3.TZ.33.2012.1
sp. zn. 3 Tz 33/2012 -40
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky projednal ve veřejném zasedání konaném dne 13. června 2012 v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Šabaty a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Eduarda Teschlera stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněných K. J. , nar. a R. K. , nar., proti usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 2 T 104/2009, a podle §268 odst. 2 a §269 odst. 2 tr. ř. rozhodl takto:
Pravomocným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 2 T 104/2009, byl porušen zákon v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v řízení předcházejícím v ustanoveních §230 odst. 2, odst. 3 tr. ř. v neprospěch obviněných K. J. a R. K..
Napadené usnesení se zrušuje .
Zrušují se též všechna další rozhodnutí, na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 16. 6. 2009, sp. zn. 2 T 104/2009, byli obvinění K. J. a R. K. uznáni vinnými trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009 (dále jen tr. zák.), jehož se dopustili v období od 24. 2. 2007 do 16. 10. 2007 jednáním popsaným ve výroku rozsudku. Obviněná J. byla podle §187 odst. 2 tr. zák. odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Obviněný K. byl odsouzen podle §187 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 a §60 odst 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5-ti let, a to za současného stanovení dohledu. Obviněnému bylo dále uloženo i omezení spočívající v zákazu styku s kriminálně závadovými osobami a zejména s osobami, které distribuují či zneužívají návykové látky. Podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věci, a to věcí které jsou specifikovány ve výroku rozsudku.
K odvolání státního zástupce v neprospěch obou obviněných směřujícímu proti výroku o trestech, Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 7. 2010, sp. zn. 4 To 284/2010 , podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněného K. a podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 tr. ř. ohledně obviněné J., napadený rozsudek zrušil ve výrocích o trestech odnětí svobody a o způsobu jejich výkonu, a v rozsahu zrušení ve věci sám znovu rozhodl tak, že obviněné J. uložil za trestný čin, kterým byla uznána vinnou napadeným rozsudkem soudu I. stupně a za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1 tr. zák., kterým byla uznána vinnou pravomocným trestním příkazem Okresního soudu v Teplicích ze dne 30. 7. 2007, sp. zn. 3 T 194/2007, který jí byl doručen dne 6. 11. 2007, souhrnný trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z citovaného trestního příkazu, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněnému K. pak soud uložil podle §187 odst. 2 tr. zák. nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře 3 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Policie ČR KŘP Ústeckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování, Územní odbor Teplice podala přípisem ze dne 17. 1. 2011 k Okresnímu soudu v Teplicích návrh na vydání rozhodnutí o zajištěné finanční hotovosti 3.200,- Kč a 20,- Euro, která byla u obviněných K. J. a R. K. zajištěna.
Okresní soud v Teplicích k návrhu policejního orgánu ze dne 17. 1. 2011 konal dne 23. 5. 2011 veřejné zasedání, ve kterém vyhlásil usnesení, sp. zn. 2 T 104/2009, jímž podle §101 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, účinného od 1. 1. 2010 (dále jen tr. zákoník), rozhodl o zabrání věci oběma obviněným, a to finanční hotovosti ve výši 3.200,- Kč a 70,- Euro. Po vyhlášení usnesení se oba obvinění i státní zástupce práva stížnosti vzdali a usnesení tak nabylo právní moci. Podle §134 odst. 3 tr. ř. bylo samosoudcem vyhotoveno zjednodušené písemné vyhotovení usnesení, které neobsahovalo odůvodnění.
Proti usnesení o zabrání věci podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona ve prospěch obviněných K. J. a R. K.. Namítal v ní, že napadeným rozhodnutím byl v neprospěch obviněných porušen zákon v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v řízení, které mu předcházelo, v ust. v §2 odst. 9, §134 odst. 3, §230 odst. 2, odst. 3, §239 odst. 1, §314a odst. 1 tr. ř. a také v §35 odst. 1, odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů.
Podle názoru stěžovatele okresní soud nerespektoval citovaná ustanovení. Podmínky pro zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty nelze dovozovat v případě, kdy pachatel byl odsouzen, a tudíž mu trest propadnutí konkrétní věci uložen být mohl, tak jak tomu bylo i v daném případě, kdy takové tresty obviněným J. a K. v rozsudku uloženy byly, byť se konkrétních částek v penězích netýkaly. Rozhodnutím o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty tedy není možno dodatečně rozšiřovat okruh věcí, resp. hodnot, jež jsou odsouzenému pachateli trestného činu konfiskovány.
O uložení ochranného opatření jinak než rozsudkem vyhlášeným v hlavním líčení může soud podle §230 odst. 2 tr. ř. rozhodnout pouze tehdy, pokud je pro takové rozhodnutí třeba provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, a takové rozhodnutí si vyhradí. Mimo to může podle §230 odst. 3 tr. ř. takto postupovat i v případě, že to navrhne státní zástupce; to ale pouze tehdy, jde-li o zabrání věci nenáležející obžalovanému. Ani tyto formální podmínky pro rozhodnutí o zabrání věci však splněny rozhodně nebyly. Soud si rozhodnutí o ochranném opatření nevyhradil a ani státní zástupce nic takového u původního hlavního líčení nenavrhl. Nadto je třeba vidět, že o zabrání věci rozhodl samosoudce, přestože takové rozhodnutí správně příslušelo senátu, když za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ohledně kterého bylo řízení proti obviněným vedeno, zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice činí 10 let, a jde tedy o trestný čin, o kterém samosoudce ze zákona podle §314a odst. 1 tr. ř. nemůže rozhodovat.
Dále byl zákon porušen i v §134 odst. 3 tr. ř., neboť usnesení o zabrání věci rozhodně není rozhodnutím vydaným ve vykonávacím řízení upraveném v ust. §315 a násl. tr. ř., pročež vyhotovení zjednodušeného usnesení neobsahujícího odůvodnění v tomto případě vůbec nepřicházelo v úvahu.
Ani z hlediska skutkových zjištění však soud nedisponoval věcným podkladem pro vydání rozhodnutí o zabrání zajištěných peněz, jakožto financí získaných trestnou činností obviněných. Ze spisového materiálu vyplývá, že finanční hotovost ve výši 3.200,- Kč a 20,- Euro (nikoliv 70,- Euro jak je chybně uvedeno v písemném vyhotovení napadeného usnesení) byla zajištěna při domovní prohlídce dne 16. 10. 2007 ve společném bydlišti obviněných. Ve veřejném zasedání obviněný K. uvedl, že zajištěná částka 3.200,- Kč pocházela z jeho výplaty, v tu dobu totiž normálně pracoval, a 20,- Euro si obvinění koupili, protože chtěli jet do N.. Peníze, které získal za drogy, používal pro nákup drog pro spoluobviněnou J. a na provoz domácnosti. Obviněná J. u veřejného zasedání uvedla, že české peníze pocházely z výplaty obviněného K. a částka 20,- Euro byla koupena na výlet do N.. Dále byly samosoudcem čteny listinné důkazy, které však ve vztahu k zajištěným finančním částkám jejich původ či charakter nijak blíže neosvětlovaly. Na základě takto provedeného důkazního řízení samosoudce dospěl k závěru, že zajištěná finanční hotovost pocházela z trestné činnosti obou obviněných, a protože peníze náležely obviněným, kteří nemohli být odsouzeni, vyhlásil usnesení o zabrání peněžní hotovosti ve výši 3.200,- Kč a 20,- Euro, přičemž písemné vyhotovení usnesení již není v souladu s vyhlášeným rozhodnutím, neboť v jeho výroku je uvedeno, že se zabírá částka 3.200,- Kč a 70,- (nikoli 20,-) Euro. Lze tedy uzavřít, že v průběhu veřejného zasedání nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by výše uvedené finanční prostředky pocházely výlučně, anebo alespoň zčásti, z trestné činnosti obviněných, když samosoudce neprovedl žádné dokazování, které by vyvrátilo jejich tvrzení o legálním původu peněz.
V petitu svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky vyslovil podle §268 odst. 2 tr. ř., že napadeným pravomocným usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 2 T 104/2009, byl porušen zákon v neprospěch obviněných K. J. a R. K. v ust. §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v řízení, které mu předcházelo v ustanovení §2 odst. 9, §134 odst. 3, §230 odst. 2, odst. 3, §239 odst. 1 a §314a odst. 1 tr. ř. a také v §35 odst. 1, 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích ve znění pozdějších předpisů, aby podle §269 odst. 2 tr. ř. toto usnesení zrušil a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř. a věc přikázal okresnímu soudu s pokynem znovu v ní jednat a rozhodnout.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že zákon byl porušen.
Podle §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nebyl-li uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty uvedené v §70 odst. 1 tr. zákoníku, může soud uložit, že se taková věc nebo jiná majetková hodnota zabírá, náleží-li pachateli, kterého nelze stíhat nebo odsoudit.
Věc nebo jinou majetkovou hodnotu lze tedy zabrat pouze v případě, že by ohledně ní byly dány podmínky pro její propadnutí, ovšem pachatele, jemuž náleží, nelze stíhat nebo odsoudit. Tím je třeba rozumět, že jeho stíhání a odsouzení brání např. nepřípustnost trestního stíhání podle §11 odst. 1 tr. ř. Jak vyplývá ze spisového materiálu oba obvinění byli stíháni a následně odsouzeni rozsudkem soudu I. stupně ve spojení s rozsudkem soudu II. stupně a byl jim uložen trest, mimo jiné i trest propadnutí věci.
Podmínky pro zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty nelze dovozovat v případě, kdy pachatel odsouzen byl a trest propadnutí konkrétní věci mu uložen být mohl, tak jak tomu bylo i v daném případě, kdy takové tresty obviněným J. a K. v rozsudku uloženy byly, byť se konkrétních částek v penězích netýkaly. Rozhodnutím o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty není možno dodatečně rozšiřovat okruh věcí, resp. hodnot, jež jsou odsouzenému pachateli trestného činu konfiskovány (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 1991, sp. zn. 7 Tz 25/1991, publikovaný pod č. 46/1992 Sb. rozh. tr.; obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 2. 1999, sp. zn. 5 Tz 10/1999). V předmětné věci lze dále konstatovat, že nebyly dány ani základní hmotně právní podmínky pro rozhodnutí o zabrání částek 3.200,- Kč a 20,- Euro obviněným, neboť nebyl-li ohledně těchto peněz uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty v odsuzujícím pravomocném rozsudku, nebylo již možno rozhodovat ani o jejich zabrání.
Podle §230 odst. 2 tr. ř., jestliže soud potřebuje k rozhodnutí o ochranném opatření provést ještě další dokazování, které nemůže být provedeno ihned, vyhradí rozhodnutí o ochranném opatření veřejnému zasedání. Podle odst. 3 §230 tr. ř. může postupovat podle odstavce 2 i tehdy, jestliže státní zástupce učinil návrh na zabrání věci nenáležející obžalovanému .
Ze spisového materiálu Nejvyšší soud zjistil, že finanční hotovost, o jejímž zabrání bylo okresním soudem rozhodnuto, byla u obviněných zajištěna při domovní prohlídce (č. l. 44 spisu). K zajištěným částkám obviněná J. v přípravném řízení (v hlavním líčení na svoji výpověď odkázala) vypověděla, že jsou to peníze, které získala ze zaměstnání, a část je zbytkem z toho, co den předtím vybral z účtu spoluobviněný K.. Jednalo se o částku 7.000,- Kč, přičemž částka 20,- Euro zbyla z nákupu, který absolvovala v N. s otcem. Z prodeje heroinu pocházely jedna pětisetkorunová a jedna nebo dvě dvousetkorunové bankovky. Obviněný K. uvedl, že v zajištěné finanční částce 3.200,- Kč bylo 1.500,- Kč z jeho výplaty, kterou si ve výši 7.000,- Kč vybral u přepážky v bance ve dnech 13. až 14. 10. 2007. Tehdy si dal 1.500,- Kč stranou. Zbylé peníze do částky 3.200,- Kč přidala spoluobviněná J., která přidala i 20,- Euro. V rámci závěrečné řeči u hlavního líčení navrhl státní zástupce mimo jiné uložení trestu propadnutí věcí sloužících k výrobě omamné a psychotropní látky, dalších pomůcek, ale také zajištěné finanční hotovosti. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto o uložení trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §55 odst. 1 písm. a), b) tr. zák., ovšem pouze ohledně těch věcí, které byly zajištěny při domovní prohlídce v bydlišti obviněných, a které zjevně souvisely s distribucí drog (jejich výčet je uveden v příslušném výroku rozsudku a rozhodnutím odvolacího soudu zůstala tato část výroku nedotčena). O zajištěné finanční hotovosti v rozsudku soudem I. stupně nijak rozhodnuto nebylo a soud si ani nevyhradil rozhodnutí o ochranném opatření podle §230 odst. 2 tr. ř. Přesto soud konal veřejné zasedání o uložení ochranného opatření, ve kterém oba obvinění setrvali na svých tvrzeních z hlavního líčení ohledně získání finančních částek, a byť v průběhu veřejného zasedání nebylo beze vší pochybnosti prokázáno, že by uvedené finanční prostředky pocházely výlučně, anebo alespoň zčásti, z trestné činnosti obviněných (žádné dokazování, které by vyvrátilo tvrzení obviněných o legálním původu peněz provedeno nebylo), vyhlásil samosoudce usnesení o zabrání peněžní hotovosti ve výši 3.200,- Kč a 20,- Euro (zjevně dospěl k závěru, že zajištěná finanční hotovost pocházela z trestné činnosti obou obviněných), přičemž písemné vyhotovení usnesení již není v souladu s vyhlášeným rozhodnutím, neboť v jeho výroku je uvedeno, že se zabírá částka 3.200,- Kč a 70,- (nikoli 20,-) Euro.
Jak již bylo uvedeno shora, státní zástupce v průběhu trestního řízení uložení trestu propadnutí věci podle §55 odst. 1 tr. zák. (hlavní líčení probíhalo za účinnosti trestního zákona), a to konkrétně částek 3.200,- Kč a 20,- Euro, případně ochranného opatření - zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty podle §73 odst. 1 tr. zák. (resp. §101 odst. 1 písm. a/ tr. zákoníku) nenavrhl a soud ani z vlastní iniciativy o uložení takového trestu, popř. ochranného opatření, ohledně těchto částek v rozsudku nerozhodl, ani rozhodnutí o ochranném opatření ve smyslu §230 odst. 2 tr. ř. nevyhradil veřejnému zasedání.
Je nepochybné, že okresní soud neměl splněny podmínky pro konání veřejného zasedání o ochranném opatření, v daném případě zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty, a pokud přesto veřejné zasedání konal a rozhodl o zabrání věci porušil zákon v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a §230 odst. 2, odst. 3 tr. ř.
Okresní soud však v řízení předcházejícím vydání napadeného usnesení porušil i další ustanovení zákona. Předně o zabrání věci rozhodl samosoudce , přestože takové rozhodnutí správně příslušelo senátu , když za trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák., ohledně kterého bylo řízení proti obviněným vedeno, zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice činí 10 let a jde tedy o trestný čin, o kterém samosoudce podle §314a odst. 1 tr. ř. nemůže rozhodovat. Tímto postupem došlo jak k porušení citovaného ustanovení trestního řádu, tak Listiny základních práv a svobod, konkrétně článku 38 odst. 1 (viz č. 2/1993 Sb.), dle kterého nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a příslušnost soudu i soudce stanoví zákon. Přitom zákonným soudcem je třeba bezpochyby rozumět i takové obsazení soudu, které je zákonem určeno pro projednání a rozhodování té které trestní věci. Vzhledem k výši trestu, jímž byli obvinění ohroženi (horní hranice trestní sazby činila 10 let), měli mít oba obvinění podle §36 odst. 3 tr. ř. obhájce a ve smyslu ustanovení §2 odst. 13 tr. ř. měli být poučeni o právu obhájce si zvolit. Rozhodnutí o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty není rozhodnutím vydaným ve vykonávacím řízení, které upravuje ustanovení §315 a násl. tr. ř., a vyhotovení zjednodušeného usnesení neobsahujícího odůvodnění ( §134 odst. 3 tr. ř., účinný do 31. 12. 2011 ) vůbec nepřicházelo v úvahu. Také poučení obviněných po vyhlášení stížností pro porušení zákona napadeného usnesení nebylo v souladu se zákonem, když oba obvinění se po poučení o opravných prostředcích vzdali práva stížnosti i za osoby oprávněné, ačkoliv ustanovení §142 odst. 2 tr. ř. právo stížnosti proti usnesení o zabrání věci nebo jiné majetkové hodnoty osobám uvedeným v §247 odst. 2 tr. ř. nepřiznává.
Nejvyšší soud vzhledem ke shora uvedeným závěrům podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že Okresní soud v Teplicích usnesením ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 2 T 104/2009, porušil zákon v ustanovení §101 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a v řízení předcházejícím v ustanovení §230 odst. 2, odst. 3 tr. ř. Jelikož okresní soud neměl splněny podmínky pro konání veřejného zasedání a rozhodnutí o ochranném opatření a veřejné zasedání proto neměl vůbec konat, citoval Nejvyšší soud ve výroku rozsudku pouze tato zásadní pochybení zákona a na další porušení zákona (ustanovení §2 odst. 13, §36 odst. 1 písm. a/, §314a odst. 1, §2 odst. 13 tr. ř., dále ustanovení §134 odst. 3 tr. ř. účinného do 31. 12. 2011 a §142 odst. 2 tr. ř.) pak poukázal toliko v odůvodnění rozhodnutí. Zákon přitom byl porušen v neprospěch obviněných K. J. a R. K..
Podle §269 odst. 2 tr. ř. pak Nejvyšší soud usnesení okresního soudu zrušil, a to včetně všech dalších rozhodnutí, na toto usnesení obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Další opatření již Nejvyšší soud nečinil, neboť vzhledem k argumentaci výše uvedené takovýmto postupem došlo k napravení nezákonného stavu.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. června 2012
Předseda senátu:
JUDr. Petr Š a b a t a