ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1309.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1309/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) F. V. , b) R. U. , a c) A. V. , všech zastoupených Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na rozcestí 6/1434, proti žalovaným 1) H. K. , zastoupené JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 22, a 2) E. M. , zastoupené Mgr. Danielou Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Fügnerovo nám. 1808/3, o určení neúčinnosti právních úkonů, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 5 C 188/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č.j. 55 Co 53/2008-262, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. dubna 2008, č.j. 55 Co 53/2008-262, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 9 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. března 2006, č.j. 5 C 188/2004-140, zamítl žalobu na určení neúčinnosti „ darovací smlouvy o zřízení věcného břemene-bezúplatná uzavřená dne 8. 10. 2001mezi žalovanou 1) a žalovanou 2) jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene a paní M. B., jako dárkyní a oprávněnou z věcného břemene a právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 9. 10. 2001, vklad povolen rozhodnutím č.j. V-266617/2001, jejímž předmětem jsou“ ve výroku I. specifikované právní úkony (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Své rozhodnutí založil na závěru nedostatku naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) usnesením ze dne 17. října 2006, č.j. 55 Co 275/2006-174, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.) poté, co připustil změnu žaloby blíže specifikovanou ve výroku I. Věcí samou se odvolací soud nezabýval aniž by učinil nějaký závěr o skutkovém stavu. Důvodem pro zrušující rozhodnutí bylo pouze procesní pochybení soudu prvního stupně, jež odvolací soud napravil.
V následujícím řízení soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. října 2007, č.j. 5 C 188/2004-218, žalobě vyhověl a určil, že „smlouva darovací, o zřízení věcného břemene - bezúplatná, uzavřená dne 8.10.2001 mezi žalovanou č. 1 a žalovanou č. 2, jako obdarovanými a povinnými z věcného břemene a paní M. B.…jako dárkyní a oprávněnou z věcného břemena, s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 9. 10.2001,…, je vůči žalobcům neúčinná“( výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II) . Dovodil, že v řízení bylo prokázáno splnění všech předpokladů rozhodných pro úspěch odpůrčí žaloby dle ustanovení §42a obč. zák.
K odvolání žalovaných odvolací soud v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.) Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, a dále dovodil, že skutečnost, že celá pohledávka žalobců již byla zaplacena v rámci exekučního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 Nc 306/2006, je právně bez významu, když podle ust. §42a odst. 1 věta druhá obč. zák., právo odporovat právním úkonům dlužníka má věřitel i tehdy, jestliže byl nárok proti dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již uspokojen. Z tohoto důvodu odvolací soud považoval za nadbytečné doplňovat dokazování listinnými důkazy navrženými žalovanými v odvolacím řízení k prokázání tvrzení, že po vydání napadeného rozsudku již žalobcům celou pohledávku zaplatily prostřednictvím soudního exekutora.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podaly žalované prostřednictvím svých advokátů včasné dovolání, o němž se domnívají, že je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a), b) i c) o. s. ř., neboť se jedná o případ, kdy bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, protože došlo ke změně právního hodnocení (vzhledem k tomu, že odvolací soud posoudil vztah s ohledem na přípustné novoty - průkaz o zaplacení pohledávky, podle §42a odst. 1 věty druhé, nikoliv jako soud prvního stupně podle §42a odst. 1 věty první a §42a odst. 2 obč. zák.). Pokud jde o přípustnost podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jedná se o situaci, kdy je napadáno rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku, protože byl vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v jeho kasačním rozhodnutí. Současně dovolatelky vymezily přípustnost i podle §237 odst. 1 písm. c), neboť napadené rozhodnutí má podle jejich názoru ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud neprávně posoudil ustanovení se §42a odst. 1 věta druhá obč. zák. Dovolatelky namítají, že citované ustanovení rozhodně neznamená, že se může věřitel domáhat odporovatelnosti v případě, když už pohledávka věřitele byla uspokojena. Dovolatelky odvolacímu soudu také vytkly nesprávné právní hodnocení věci podle ustanovení §42a obč. zák., pokud šlo o pohledávky ke dni uzavírání předmětné smlouvy, tedy existence závazkového právního vztahu či nikoliv. Podle dovolatelek odvolací soud postupoval v řešení obou otázek v rozporu s hmotným právem. Závěrem dovolatelky navrhly, aby Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalobci ve stručném vyjádření k dovolání žalovaných uvedl, že napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam a že nelze souhlasit ani s argumentem, že dovolatelky, resp. jejich matka, nemohly předvídat výsledek soudního rozhodnutí. Žalobci rovněž proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali dovolání směřující do rozhodnutí o náhradě nákladu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) k dovolání žalobců usnesením ze dne 13. října 2011, č.j. 30 Cdo 4832/2009-327, ve spojení s opravným usnesením ze dne 15. února 2012, č.j. 30 Cdo 4832/2009-339, dovolání žalobců odmítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
Při posuzování dovolání žalovaný vycházel dovolací soud z ustanovení části první Čl. II, bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., jímž byl změněn občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.), podle něhož dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. června 2009; užití nového ustanovení §243c odst. 2 tím není dotčeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání žalovaných.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c)].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Žalované napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. V úvahu přitom nepřipadá, že by se v daném případě mohlo jednat o rozsudek obsahově měnící (§237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), neboť odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce shodně se soudem prvního stupně. Dovolací soud neshledal ani předpoklady přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Příčinou odlišného pozdějšího rozsudku soudu prvního stupně nebyl závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí, jímž byl zrušen dřívější rozsudek soudu prvního stupně, když důvodem zrušujícího usnesení odvolacího soudu byla vada řízení, kterou odvolací soud odstranil, aniž se zabýval věcí samou, jak již bylo uvedeno shora.
Žalované napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. není v této věci přípustné, může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Obsah dovolání opravňuje závěr, že žalované uplatnily z hlediska uvedených podmínek přípustnosti, jako relevantní dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to v závěrech o aktivní věcné legitimaci ve vztahu k ustanovení §42a odst. 1 věta druhá obč. zák., s jehož výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelé nesouhlasí.
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], neboť řeší právní otázku týkající ustanovení §42a odst. 1 věta druhá obč. zák. v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.); dovolání je tudíž přípustné a rovněž i důvodné. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §42a odst.1 obč. zák. se věřitel může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Nejvyšší soud již ve svém rozsudku ze dne 11. prosince 2007, sp. zn. 30 Cdo 3302/2006 (jež je veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz), dovodil, že je třeba vykládat v souladu s teorií i ustálenou soudní praxi shora citované ustanovení §42a odst. 1 věta druhá obč. zák. tak, že pasivně legitimovaný subjekt (§42a odst. 3 obč. zák.) se nemůže s úspěchem bránit proti odpůrčí žalobě věřitele tím, že jeho vlastní nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu je již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen. Toto ustanovení je tedy třeba interpretovat tak, že věřitel může právnímu úkonu dlužníka odporovat i v případě, že se tento právní úkon stal předmětem soudního řízení mezi dlužníkem a osobou, která s ním tento úkon uzavřela („druhou stranou“ odporovatelného úkonu - nabyvatelem), nabyvateli z něho bylo přisouzeno plnění a toto plnění bylo na dlužníkovi vymoženo exekučně. Okolnost, že odporovatelný právní úkon byl předmětem jiného řízení, že v tomto řízení bylo nabyvateli přisouzeno nějaké plnění z tohoto odporovatelného úkonu apod., totiž nemá na řízení o odpůrčí žalobě žádný vliv - s výjimkou případu, kdy by v takovém řízení byla konstatována neplatnost předmětného úkonu.
Ustanovení §42a odst. 1 obč. zák. upravuje aktivní věcnou legitimace k odpůrčí žalobě. Podle ustálené judikatury aktivně věcně legitimován k odpůrčí žalobě je věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná, jestliže dlužníkovy právní úkony zkracují její uspokojení. Věřitelem je ten, kdo má za dlužníkem pohledávku (ať splatnou či nesplatnou, popř. budoucí). Vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci). Z hlediska věcné legitimace k odpůrčí žalobě postačuje, aby pohledávka za dlužníkem byla vymahatelnou alespoň v době rozhodnutí soudu o podané odpůrčí žalobě.
Věřitelem může být - jak uvedeno již výše - jen ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Tato pohledávka musela (alespoň ve formě pohledávky budoucí) existovat již v době, kdy k odporovatelnému právnímu úkonu došlo. Ten, kdo nemá za dlužníkem pohledávku, nemůže být jeho věřitelem. Pro uplatnění odporu je z hlediska uvedeného významné jen to, že věřitel má skutečně vůči dlužníkovi pohledávku (tedy že je jeho věřitelem) a že dlužník učinil právní úkon v úmyslu zkrátit její uspokojení. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 64, ročník 2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002).
Z výše uvedeného je zřejmé, že hmotněprávní úprava institutu odporovatelnosti podle ustanovení §42a obč. zák. umožňuje žalovanému založit svoji obranu proti odpůrčí žalobě na tvrzeních a důkazech, že vymahatelná pohledávka žalujícího věřitele vůči dlužníkovi zanikla. Pokud by totiž byla taková obrana žalovaného proti uplatněnému odporu úspěšná, soud by musel odpůrčí žalobu pro nedostatek aktivní věcné legitimace zamítnout.
Z uvedeného právního závěru - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - odvolací soud v projednávané věci z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nevycházel.
S dovolatelem je třeba souhlasit, že nesprávný právní názor odvolacího soudu měl v projednávané věci i za následek pochybení ve skutkových zjištěních, jestliže v rozporu s ustanovením §120 o. s. ř., ve spojení s ustanovením §205a o. s. ř., nebyly v odvolacím řízení vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly podle obsahu spisu tvrzeny a k jejich prokázání byly nabízeny důkazy.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., a nebyla zjištěna ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení, aniž by se již zabýval ostatními dovolacími námitkami (§243b odst. 3 věta první o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. září 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu