ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.138.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 138/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 733/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 8. 2011, č. j. 18 Co 389/2011- 84, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 1,000.000,- Kč.
Uvedeného se žalobce domáhal z titulu náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nezákonným usnesením Okresního soudu Plzeň – město ze dne 14. 1. 2010, jímž byla vyslovena místní nepříslušnost soudu, a to ve spojení s potvrzujícím usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 4. 2010, č. j. 14 Co 128/2010-21.
Odvolací soud se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně, že ve smyslu §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, bylo-li pravomocné rozhodnutí pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. K tomu však v daném případě nedošlo.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a důvodnost spatřuje v nesprávném právním posouzení věci. V dovolání žalobce opakuje, že soudy nesprávně rozhodly o místní příslušnosti a tím způsobily žalobci škodu, neboť „při soudním řízení vznikaly neoprávněné průtahy a navíc musel ztrácet čas jízdou k soudu do Prahy, který mu byl určen.“ Soudy nadto v obdobných záležitostech rozhodují různě. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť neobsahuje žádnou otázku po právní stránce zásadně významnou (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.; se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zrušen uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu s §8 odst. 1 OdpŠk, ostatně dovolatel jeho závěry, na nichž je založeno, nikterak nezpochybňuje. Jinými slovy řečeno, dovolatel nenapadá závěr soudu, že podmínkou vzniku nároku na náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je zrušení či změna pravomocného rozhodnutí pro nezákonnost příslušným orgánem a že ke splnění této podmínky v daném případě nedošlo.
Protože dovolací soud neshledal dovolání přípustným, postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu