ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1397.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1397/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně JUDr. J. Š. , zastoupené Mgr. Jiřím Vrbou, advokátem se sídlem v Praze 1, Mezibranská 19, proti žalovaným 1) K. H. , a 2) S. F. G. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Lacinou, advokátem se sídlem ve Strakonicích, Bezděkovská 53, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 23/2010, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. listopadu 2010, č.j. 5 Co 2229/2010-141, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Strakonicích (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. června 2010, č.j. 7 C 23/2010-126, určil, že „žalovaná K. H., je v rozsahu jedné ideální dvanáctiny spoluvlastnicí nemovitostí, a to stavby čp. 320 na stavební parcele č. 276/1, stavby čp. 375 na stavební parcele č. 276/2, stavební parcely č. 276/1, stavební parcely č. 276/2, to vše v k.ú. B., zapsáno na LV č. 4391 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště S., a dále parcel č. 1476, 1477, 1478 a 1480, to vše v k. ú. B., zapsáno na LV č. 2610 u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště S..“
K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně stran výkladu výroku předběžného opatření, když uvedl, že je zcela nepochybné, že se týkalo nejenom pozemků, ale také obou staveb, neboť je nelogické, že by dvě stavební parcely byly identifikovány na nich postavenými stavbami. K odvolacím námitkám žalovaných, že předběžným opatřením nebyla zakázána taková dispozice jako je darování, odvolací soud uvedl, že zákaz darovat je obsažen v zákazu „jinak zcizovat“. Darovací smlouva je neplatná proto, že byla uzavřena přes soudní zákaz vydaný předběžným opatření a na základě neplatné smlouvy nemůže nastat přechod vlastnictví, a to ani za předpokladu, že návrh na vklad byl podán již v době, kdy předběžné opatření zaniklo (to na neplatnosti smlouvy nic nemění). Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že vlastnictví žalované na základě takto neplatné darovací smlouvy, byť je zapsaná v katastru nemovitostí, nepřešlo na žalovaného a žalovaná je vlastnicí předmětných nemovitostí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž namítají, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, avšak konkrétní otázku zásadního významu v dovolání neformulují. Dovolatelé pouze opakují svoji argumentaci uváděnou již v odvolání. Navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je zásadně právně významné, řeší-li právní otázku, jejíž posouzení se promítá nejen do výsledku konkrétního řízení, ale významově zasahuje do širšího kontextu soudní praxe. Takovou otázku s judikatorním přesahem ovšem dovolání vůbec neobsahuje. Navíc odvolací soud se s námitkami dovolatelů řádně vypořádal již v odvolacím řízení, takže napadenému rozhodnutí nelze nic vytknout, neboť je v souladu s právem i konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, který např. v usnesení ze dne 21. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 4633/2008 (jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu - www.nsoud.cz ), zaujal právní názor, že kupní smlouva, kterou prodávající porušil zákaz převodu věci (nemovitosti) uložený mu vykonatelným předběžným opatřením, je ve smyslu §76 odst. 1 písm. e) o. s. ř., absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (ostatně tento závěr byl již dříve formulován v rozsudku uveřejněném pod číslem 59/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, anebo později v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. září 2010, sp. zn. 21 Cdo 4018/2008, in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm.c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalovaní s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 18. ledna 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu