ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1476.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1476/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně V. P. , zastoupené JUDr. Stanislavem Polčákem, advokátem se sídlem ve Vysokém Poli 118, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 208.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 379/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 11 Co 339/2011-76, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2011, č. j. 11 Co 339/2011-76, se ve věci samé a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 11 Co 339/2011-76, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 187.000,- Kč s příslušenstvím, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení.
Žalobkyně se společně s dalšími třemi poškozenými po žalované domáhala odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 9 C 361/2000, jehož předmětem bylo vyklizení pozemku. Žalovaná v rámci šestiměsíční lhůty stanovené pro předběžné projednání nároku na žádost poškozených nereagovala, po podání žaloby k soudu však žalobkyni i ostatním třem poškozeným vyplatila každému částku 21.000,- Kč.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu věci zjištěného soudem prvního stupně, na základě kterého uzavřel, že celková doba řízení 7 let a 11 měsíců není přiměřená, a tudíž došlo ze strany soudu k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyni tím vznikla nemajetková újma, přičemž s ohledem na délku řízení a neodůvodněné prodlevy Okresního soudu ve Zlíně mezi jeho jednotlivými úkony není samotné konstatování porušení práva dostačující.
Odvolací soud stanovil základní částku zadostiučinění ve výši 103.750,- Kč, kterou shodně se závěry přijatými v rozsudcích Městského soudu v Praze sp. zn. 70 Co 83/2011 a sp. zn. 28 Co 500/2010 považoval za vhodné výrazně snížit. Odvolací soud dospěl k závěru, že je třeba akceptovat vysokou složitost řízení, a proto snížil základní částku odškodnění o 50 %. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že řízení nemělo pro žalobkyni velký význam, a proto provedl další snížení. Ztotožnil se rovněž se závěry rozhodnutí ve věci sp. zn. 70 Co 83/2011 v tom směru, že právní předchůdci žalobkyně mohli již dvakrát v 90. letech právní nejistotu ohledně vlastnického práva ke spornému pozemku odstranit, vždy však vzali žalobu bez uvedení důvodu zpět. Rovněž skutečnost, že na straně žalovaných nevystupovala v předmětném řízení žalobkyně sama, ale s dalšími třemi žalovanými, musí být důvodem pro snížení základní částky, když újma všech tehdy žalovaných jimi byla do určité míry sdílena, neboť od počátku jednali ve shodě a v zájmovém souladu. Nelze opomenout ani hodnotu pozemku, jež vlastník nabízel žalovaným za cenu 18.000,- Kč. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že je třeba přistoupit ke snížení základní částky minimálně o dalších 30 %. K námitce žalobkyně, že žalovaná při vyplácení odškodnění nerespektovala zákonnou šestiměsíční lhůtu, odvolací soud uvedl, že sankcí za nedodržení této lhůty je eventuální nárok poškozené na vyplacení úroku z prodlení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. z důvodu, že kritéria, která mají být uplatňována při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, jsou soudy posuzována rozdílně. Dovolatelka zdůraznila, že žaloba musela být podána k soudu z důvodu nečinnosti žalované v zákonné šestiměsíční lhůtě, proto nedodržení lhůty pro posouzení nároku žalobkyně musí jít k tíži žalované. Dovolatelka proto namítla, že se jí nedostalo odškodnění za průtahy v předchozím řízení dle požadavků Evropského soudu pro lidská práva dostatečně rychle, dostatečně odůvodněně a nebylo vykonáno bez průtahů. Vyplacená částka zadostiučinění je vzhledem k nečinnosti žalované a účelovosti jejího postupu nedostatečná. Snížení částky oproti částkám, které jsou přiznávány na úrovni Evropského soudu pro lidská práva nelze akceptovat ani s ohledem na věk a zdravotní stav žalobkyně, které bylo k datu posuzování žádosti 76 let. Sankce spočívající v úrocích z prodlení představuje z ekonomického hlediska cenu peněz, nikoli odškodnění za pozdní vyplacení zadostiučinění. Ostatně ani tak nebyla žalovaná k úhradě úroků z prodlení soudem zavázána. Dovolatelka nesouhlasí se snížením odškodnění o 50 % z důvodu složitosti řízení, ani se snížením o 30 % z důvodů, které uvedl odvolací soud, a celkově považuje vyplacené odškodnění za nedostatečné a nepřiměřeně nízké. Za procesní pochybení považuje žalobkyně to, že soud neprovedl listinné důkazy spisem stavebního úřadu ve Valašských Kloboukách. Ani okolnost, že jinému účastníkovi řízení bylo vyplaceno vyšší zadostiučinění, nemůže mít vliv na výši vyplaceného zadostiučinění žalobkyni. Odvolací soud naopak adekvátně nezhodnotil fakt, že žalobkyně po celou dobu řízení se soudem spolupracovala, a že se Okresní soud ve Zlíně dopustil v řízení zcela nepochopitelných průtahů. S odkazem na publikované stanovisko Nejvyššího soudu dovolatelka uvedla, že soudy i jiné orgány veřejné moci by měly při vyřizování případů přistupovat s větší péčí k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku, jako žalobkyně nar. v roce 1933 a druhý z účastníků J. P., nar. v roce 1931, neboť těžce nesly samotný fakt, že jsou účastníky řízení před soudem. Dovolatelka navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V doplnění dovolání ze dne 6. 8. 2012 pak dovolatelka odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud neshledal dovolání žalobkyně přípustným v námitce nestejného rozhodování odvolacího soudu, neboť odvolací soud řádně odůvodnil, z jakých důvodů se přiklonil k názoru senátu rozhodujícího ve věci 70 Co 83/2011. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani dovolatelčina námitka o nedodržení lhůty pro posouzení nároku žalobkyně žalovanou, neboť tato byla dovolacím soudem vyřešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, s tím výsledkem, že samotná povinnost žalované zaplatit úroky z prodlení nevylučuje možnost, aby byla poškozené osobě z důvodu délky kompenzačního řízení přiznána částka zadostiučinění vyšší, v posuzovaném případě však prodlení žalované v řádu tří měsíců takový nárok žalobkyně nezakládá.
Dovolání je však přípustné pro posouzení otázky odškodňování více účastníků řízení, neboť tato byla odvolacím soudem posouzena v rozporu s názorem vyjádřeným v judikatuře dovolacího soudu, i pro posouzení otázky významu předmětu řízení pro poškozenou z důvodu jejího věku a zdravotního stavu. Dovolací soud zároveň dospěl k závěru, že dovolání je v tomto rozsahu důvodné.
Přestože dovolatelka namítala vadu řízení spočívající v tom, že soudy neprovedly jí navržené důkazy, dovolací soud ze spisového materiálu neshledal, že by bylo řízení stiženou některou z vad uvedených v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Žalobkyně sice v žalobě navrhovala důkaz spisovou dokumentací o šetření Městského úřadu ve Valašských Kloboukách a stavebního úřadu stran oznámení žalobce M. B. o úpravách, při soudním jednání však na provedení tohoto důkazu netrvala, neboť k dotazu soudu, zda mají účastníci další důkazní návrhy, právní zástupce žalobkyně uvedl, že vyjma výslechu žalobkyně a S. P., další důkazní návrh nemá (srov. Protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 14. 4. 2010, č. l. 43). Účastníci řízení byli rovněž poučeni podle §119a odst. 1 o. s. ř., načež právní zástupce žalobkyně uvedl, že poučení rozuměl a další návrh na dokazování nemá. Důkaz, který účastník před soudem prvního stupně neuplatnil, ač mohl, již k prosazení svého nároku v odvolacím řízení uplatňovat nemůže, a to z důvodu neúplné apelace, na níž je vybudováno odvolací řízení ve sporných věcech, jakož i univerzální zásady koncentrace řízení. Soud prvního stupně ani soud odvolací proto v tomto ohledu žádným způsobem nepochybily.
Otázkou snižování částky odškodnění v důsledku více účastníků na jedné straně sporu se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, na jehož závěrech setrvává i v této věci, a proto na něj v podrobnostech odkazuje. Nejvyšší soud v této souvislosti uvedl, že členství ve skupině osob, které zahájily řízení na základě stejného skutkového nebo právního základu, má za následek, že výhody i nevýhody společného řízení jsou účastníky sdíleny. Podstatným hlediskem je však význam posuzovaného řízení pro účastníka, zejména pak zda je následek nepřiměřeně dlouze vedeného řízení pociťován jako individuální nejistota každého ze společníků coby strany sporu, a to bez ohledu skutečnost společenství. Čím důležitější je předmět řízení pro osobní situaci každého z účastníků, tím více se prohlubují nepříjemnosti a nejistota pociťovaná všemi účastníky. Soud však zároveň musí dbát na to, aby přisouzená částka byla přiměřená závažnosti porušení práva, a musí proto přihlédnout k částkám, které jsou v obdobných případech přiznávány, a v případě společného řízení k počtu účastníků a k celkové částce přiznané všem účastníkům řízení dohromady. Na soudech proto bude, aby odůvodnily, zda účast více osob na jedné straně sporu vede k závěru o nižší újmě jednotlivých poškozených, či naopak k újmě standardní či vyšší.
Rozhodnutí odvolacího soudu je neúplné a tudíž nesprávné i co do zohlednění věku a zdravotního stavu žalobkyně v rámci hodnocení kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou. Nejvyšší soud ve Stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, v části IV. pod písm. d) uvedl, že soudy i jiné orgány veřejné moci by při vyřizování jim napadlých případů měly přihlížet k osobě účastníka řízení, a s větší péčí přistupovat k těm řízením, jejichž účastníky jsou osoby vážně nemocné či osoby vyššího věku, neboť negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení jsou osobami v pokročilejším věku či osobami těžce nemocnými vnímány zpravidla intenzivněji, a jedná se tak objektivně o výraznější zásah do jejich práva na spravedlivý proces. Přestože žalobkyně v doplnění žádosti o náhradu nemajetkové újmy ze dne 7. 9. 2009, a dále v žalobě, v odvolání, i v průběhu kompenzačního řízení, upozorňovala na svůj věk i špatný zdravotní stav, orgány veřejné moci k tomuto zjevně nepřihlédly, neboť soudy obou stupňů se touto otázkou z hlediska posouzení závažnosti újmy žalobkyni dlouhotrvajícím řízením způsobené, blíže nezabývaly. Žalobkyni lze přitom vzhledem k datu narození jistě považovat za osobu pokročilejšího věku, s jistými zdravotními potížemi, u níž se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu §31a odst. 3 písm. e) zák. č. 82/1998 Sb. presumuje (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011. Citovaná rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
Jelikož posouzení okolností, za nichž k nemajetkové újmě žalobkyně došlo, odvolacím soudem, je dílem neúplné a tudíž nesprávné, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v závislých výrocích o náhradě nákladů zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř).
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu