ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1563.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1563/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce J. Š. , zastoupeného JUDr. Ivem Hamou, advokátem se sídlem v Krnově, náměstí Minoritů 13, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Marianem Przybylou, advokátem se sídlem v Krnově, B. Němcové 1, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 7 C 110/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. července 2011, č.j. 8 Co 469/2009-144, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále, pobočka v Krnově (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 13. května 2009, č.j. 7 C 110/2008-67 , zamítl žalobu o určení, že žalobce je vlastníkem ve výroku specifikovaných nemovitostí, a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Shledal, že žalobní tvrzení o tom, že žalovaná před uzavřením kupní smlouvy ze dne 22. března 2006 slíbila žalobci využít jeho podnikatelských zkušeností a zaměstnat jej při provozu restaurace a hotelu, a popřípadě mu vyplácet doživotní rentu, avšak tento slib nesplnila, a že její chování k žalobci se podstatně zhoršilo při převodu majetku kupní smlouvou, prokázána nebyla. Předmětná kupní smlouva není neplatná a žalobcem tvrzené uzavření dílčí dohody s dalšími ústními podmínkami kupní smlouvy včetně tvrzeného omylu vyvolaného žalovanou prokázány nebyly. K obnovení vlastnického práva k předmětnému nemovitému majetku tedy nedošlo.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. září 2009, č.j. 8 Co 469/2009-91, podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozsudku uvedl, že žalobcem tvrzený důvod neplatnosti kupní smlouvy pro rozpor s dobrými mravy nemůže obstát, neboť za situace, kdy je smluvní volnost ohledně ceny prodávaných nemovitostí mezi účastníky, nelze dovodit, že sjednaná kupní cena ve výši 1.800.000,- Kč je v rozporu s dobrými mravy.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Za zásadní důvod k dovolání uvedl právní posouzení případu z hlediska možnosti, že žalovaná uvedla dovolatele při sjednávání kupní smlouvy v omyl, zda tento omyl byl podstatný a zda jej žalovaná vyvolala úmyslně. Ani jeden ze soudů se, dle žalobce, zkoumáním naplnění podmínek neplatnosti z titulu uvedení v omyl nezabýval, ačkoliv to bylo od počátku součástí návrhu dovolatele a podstatou jeho odvolání ve věci. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam z toho důvodu, že odvolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak. Dovolání shledal důvodným a rozsudkem ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 30 Cdo 1467/2010-130, shora označený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud zdůraznil, že zatímco soud prvního stupně se, byť stručně, zabýval žalobcem tvrzenou právní otázkou neplatnosti kupní smlouvy z důvodu jednání v omylu, odvolací soud se jí nezabýval vůbec, přestože byla žalobcem v jeho podaném odvolání proti rozsudku prvního stupně uplatněna. Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že odvolací soud soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav posuzoval z hlediska ust. §36 odst. 1 a 2, §40 odst. 1 a §37 a §39 obč. zák., nikoli však ve smyslu §49a obč. zák., tzn. z hlediska řešení otázky neplatnosti právního úkonu z důvodu jednání žalobce v omylu, který měla vyvolat žalovaná. Pro úplnost Nejvyšší soud odkázal na svůj rozsudek ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 30 Cdo 1653/2009, týkající se posouzení, zda nižší sjednaná kupní cena může založit neplatnost právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy [z právní věty: „…nelze vyloučit, že okolnost hrubého nepoměru plnění jedné ze stran k tomu, co poskytla druhá strana, může ve spojitosti s dalšími okolnostmi daného případu (nikoliv však sama o sobě) již naplňovat znaky jednání kolidujícího s dobrými mravy“ ].
Odvolací soud po opětovném projednání odvolání žalobce v záhlaví cit. rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně opět potvrdil a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění rozhodnutí uvedl, že má ve shodě se soudem prvního stupně za to, že žalobce neprokázal svá tvrzení, že by mu žalovaná před uzavřením kupní smlouvy slíbila využít jeho podnikatelské zkušenosti a zaměstnat jej při provozu restaurace a hotelu, případně mu vyplácet doživotní rentu, když žádný ze slyšených svědků nevěděl, jaké byly sjednány případné další podmínky či vedlejší ujednání při uzavření předmětné kupní smlouvy, a že by právě příslib renty, případně zaměstnání žalobce v hotelu žalované, byl důvodem k tomu, proč žalobce prodal žalované předmětnou nemovitost za 1.800.000,- Kč a nikoliv za cenu vyšší, která by měla odpovídat reálné hodnotě předmětné nemovitosti. Odvolací soud tedy uzavřel, že žalobce neprokázal, že by byl žalovanou při uzavírání kupní smlouvy uveden v omyl. Nelze ani dovodit neplatnost kupní smlouvy z důvodu nepřiměřeně nízké ceny vzhledem k faktické hodnotě nemovitosti, neboť podle judikatury Nejvyššího soudu, okolnost, že smluvní straně, zvláště v případě kupní smlouvy mezi otcem a dcerou, se nedostalo potřebného ekvivalentu za nemovitost, nelze považovat za rozpor s dobrými mravy. Nelze ani odhlédnout od tvrzení žalobce uvedených v žalobě, že žalovaná mu rovněž slíbila, že za něho zaplatí dluhy, což také činila (jak vyplynulo z korespondence mezi zástupci účastníků, žalovaná zaplatila za žalobce zhruba celkem 1.800.000,- Kč). Na závěr pak odvolací soud shrnul, že předmětná kupní v souladu s ust. §37 o.z. je určitá, srozumitelná a tedy zcela platná. Žalobci nic nebránilo v tom, aby uzavřel kupní smlouvu jiného obsahu, z níž by bylo zřejmé, že žalovaná má určitý závazek vůči žalobci, nebo aby uzavřel další smlouvu, např. smlouvu pracovní, apod.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvádí, že jej podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) a jeho přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (přípustnost shledal Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí). Žalobce se domnívá, že v novém rozhodnutí odvolacího soudu nedošlo vůbec k žádné změně, neboť se odvolací soud závěry dovolacího soudu vůbec nezabýval a při svém rozhodování k nim absolutně nepřihlížel. Rozsudek neobsahuje žádné nové zhodnocení, krom v něm uváděné skutečnosti, že žalovaná údajně přislíbila, že za žalobce uhradí dluhy a že tak údajně učinila a zaplatila za něj 1.800.000,- Kč. Žalobce uvedl, že takové skutečnosti se vůbec v řízení neprokazovaly a není k nim jediný důkaz. Naopak již ve svém vyjádření v roce 2008 žalobce uvedl, že žalovaná po zaplacení kupní ceny a jejím připsání na účet žalobce vybrala z tohoto účtu částku 720.000,- Kč. Dnes je žaloba na náhradu škody způsobená tímto neoprávněným výběrem předmětem řízení u Okresního soudu v Bruntále, pobočka Krnov. Odvolací soud bez jakéhokoliv dokazování vzal sdělení právního zástupce žalované učiněné mimo toto řízení v rámci korespondence, která měla vést ke smíru, za prokázaný fakt a odůvodnil tím své rozhodnutí, aniž by se žalobce proti takovému nařčení mohl bránit. V takovém případě by mohl soud také uvést, že reálná kupní cena byla ještě o 720.000,- Kč nižší, protože to právní zástupce žalobce tvrdí ve svém vyjádření. Závěrem žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu opět zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud konstatuje, že v daném případě dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Žalobce ve svém dovolání neformuloval (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedl ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z obsahu žalobcova dovolání je zřejmé, že žalobce na podkladě své skutkové verze dospívá oproti odvolacímu soudu (soudům obou stupňů) k odlišnému právnímu posouzení věci. Taková okolnost je ovšem při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zcela bezpředmětná, neboť dovolací soud je zde vázán skutkovým zjištěním, z nějž vycházel odvolací soud při právním posouzení věci. Pokud zjištěný skutkový stav umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jenž není ani v rozporu s dosavadní judikaturou dovolacího soudu v otázce aplikace jednání v právním omylu ve smyslu §49a obč. zák. (jako je tomu i v této věci), nelze za těchto okolností přípustnost dovolání dovodit.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. per analogiam, neboť žalobce s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o.s.ř. stanovící, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. července 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu