ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1662.2011.1
30 Cdo 1662/201
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně R. M. , zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 120/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2010, č. j. 22 Co 396/2010-60, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím které se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 99.000,- Kč. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Uvedeného se žalobkyně domáhala s tvrzením, že jí nesprávným úředním postupem soudu (spočívajícím v nevydání rozhodnutí či neučinění úkonu v přiměřené době) v konkursním řízení vznikla újma nemajetkové povahy.
Soudy založily svá rozhodnutí na následujících skutkových zjištěních. Žalobkyně měla za úpadcem WALL STREET s. r. o. v daném konkursním řízení pohledávku v celkové výši 72.128,- Kč. Tato pohledávka měla svůj základ v kupní smlouvě, prostřednictvím níž žalobkyně jako prodávající prodala úpadci jako kupujícímu svůj tichý podíl ve společnosti Trojská mlékárna, s. r. o. Konkurs na dotčeného úpadce byl prohlášen dne 26. 5. 1997 a žalobkyně svou pohledávku přihlásila dne 31. 7. 1997. Dne 1. 8. 2007 podala žalobkyně správci konkursní podstaty stížnost na průtahy v řízení, na což jí správce odpověděl dopisem ze dne 7. 8. 2007, že vina není na jeho straně a že si ukončení konkursu nedovoluje a neodvažuje předvídat. Dne 1. 10. 2007 požádala žalobkyně žalovanou o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění. Dle rozvrhového usnesení byla žalobkyni přiznána částka 283,- Kč, která jí byla vyplacena v průběhu roku 2008. V dotčeném konkursním řízení byly přihlášeny pohledávky cca 2.100 věřitelů v celkové výši cca 236,000.000,- Kč, z nichž pohledávky ve výši 36,000.000,- Kč byly popřeny. Během předchozí likvidace byla většina movitého a nemovitého majetku úpadce rozprodána a zůstaly jen věci těžko prodejné. V řízení probíhalo celkem 58 incidenčních sporů. Podle rozvrhu příslušelo věřitelům poměrné uspokojení ve výši 0,394% přihlášených pohledávek.
Soudy dospěly k závěru, že v daném případě došlo ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“ – k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce soudního řízení, které trvalo více než deset a půl roku. Jako přiměřené zadostiučinění však postačuje konstatování porušení práva.
Odvolací soud k tomu uvedl, že i ve světle odvolacích námitek je správný závěr, že vzhledem k významu řízení pro žalobkyni se konstatování porušení práva jeví jako dostačující satisfakce. Význam předmětu řízení je dán především tím, že jeho předmětem byla pohledávka, která měla svůj základ v ryze obchodních vztazích. Byť výše samotné pohledávky není – zejména s ohledem na dobu svého vzniku – rozhodně zanedbatelná, lze konstatovat, že vzhledem k reálné vymahatelnosti pohledávky a výši uspokojení, kterého bylo konkursním řízením dosaženo, tj. 283,- Kč, nemohlo pozdější vyplacení částky žalobkyni způsobit relevantní zásah do jejich práv. Žalobkyně přitom netvrdila (a ani jinak nevyšlo najevo), že by stát za takto nízký výtěžek odpovídal či že by rychlejším zpeněžením bylo možno dosáhnout výtěžku vyššího. Na tom nemění nic ani to, že žalobkyně je důchodkyně. Je dále třeba vyjít z toho, že se jednalo o komplikované konkursní řízení, v němž byla žalobkyně jedním z mnoha přihlášených věřitelů, nejednalo se o řízení sporné a z podstaty věci nebylo možno očekávat valné uspokojení, neboť konkursní řízení vede zásadně k poměrnému uspokojení všech věřitelů, jestliže k němu vůbec dojde. Úvahy o tom, co by se dělo, kdyby pan J. (zřejmě jednatel úpadce – pozn. Nejvyššího soudu) v průběhu trestního řízení proti němu vedenému nespáchal ve vazbě sebevraždu, nelze mít za jiné nežli hypotetické. Požadovaná částka 99.000,- Kč sice obecně vychází z platné judikatury týkající se zejména sporných řízení, ale je v hrubém nepoměru k samotné pohledávce.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, „a to v celém rozsahu“. Má za to, že „existuje dovolací důvod podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. – věc má po právní stránce zásadní význam.“ Žalobkyně klade otázku, „podle čeho se má posuzovat význam konkursního řízení pro žalobce“, zda podle pohledávky, kterou přihlásil, nebo podle toho, co nakonec reálně vymohl. Nesouhlasí se závěrem odvolacího sodu, že průtahy v komplikovaném řízení, které trvalo více jak deset let, lze vyřídit pouhým konstatováním porušení práva. Nejde o to, zda by dosáhla rychlejším řízením vyšší částky, ale o to, že byla „po více než deset let tímto sporem emocionálně zatěžována.“ Žalobkyně dále zpochybňuje závěry odvolacího soudu týkající se sebevraždy pana J., tedy „osoby, jejíž počínání vyvolalo nutnost konkursu.“ Takové věci by se podle ní stávat neměly a „Vězeňská služba ČR by měla přijmout taková opatření, aby k sebevraždám ve vyšetřovací vazbě nedocházelo.“ Smrt pana J. podle žalobkyně konkursní řízení velmi zkomplikovala. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně považuje za zcela správná a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.; se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť v rozsahu, v němž žalobkyně napadá právní závěry odvolacího soudu, se nejedná o rozhodnutí zásadně právně významné.
Žalobkyně totiž zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že význam předmětu řízení (kritérium §31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) byl pro žalobkyni nízký. Odvolací soud uvedl, že vzhledem k reálné vymahatelnosti pohledávky a výši uspokojení, kterého bylo konkursním řízením dosaženo, nemohlo pozdější vyplacení částky žalobkyni způsobit relevantní zásah do jejich práv. K tomu doplnil, že žalobkyně netvrdila (a ani jinak nevyšlo najevo), že by stát za takto nízký výtěžek odpovídal či že by rychlejším zpeněžením bylo možno dosáhnout výtěžku vyššího. Přihlédl též k tomu, že v daném konkursním řízení byla žalobkyně jedním z mnoha přihlášených věřitelů a z podstaty věci nebylo možno očekávat valné uspokojení, neboť konkursní řízení vede zásadně k poměrnému uspokojení všech věřitelů, jestliže k němu vůbec dojde.
Nejvyšší soud v mezidobí přijal rozhodnutí, v němž se podrobně vyjádřil k posouzení otázky, jaká kritéria jsou určující pro závěr o nepřiměřené délce řízení a pro určení náhrady nemajetkové újmy, jde-li o řízení konkursní; učinil tak s ohledem na specifika konkursního řízení ve vztahu k obecným závěrům týkajícím se nároků na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení obsaženým zejména ve stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná v tomto rozhodnutí jsou veřejnosti dostupná na www.nsoud.cz ).
Rozsudkem ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „povaha konkursního řízení jako řízení, v němž věřitelé hromadně uplatňují své nároky vůči majetku, který tvoří úpadcovu konkursní podstatu a s vědomím, že z tohoto majetku budou uspokojeni jen poměrně (srov. §2 odst. 3 ZKV), si těmito nároky též vzájemně konkurují, rozhodujícím způsobem snižuje význam tohoto kriteria pro účely posouzení přiměřenosti délky konkursního řízení (i výše případného přiměřeného zadostiučinění).“
K tomu na stejném místě Nejvyšší soud dodal, že „z hlediska významu předmětu řízení pro poškozeného je (při posuzování přiměřenosti délky řízení i při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění) podstatná též hodnota uplatněného peněžitého nároku. S přihlédnutím k výše rozebrané povaze konkursního řízení (v němž se prosazuje princip jen poměrného uspokojení věřitelů) však tuto hodnotu nelze směšovat s nominální výší uplatněného nároku. Jestliže v řízení o přiznání přiměřeného zadostiučinění za porušení práva na přiměřenou délku konkursního řízení nevyjdou najevo skutečnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že konkursní věřitel mohl v průběhu konkursního řízení důvodně očekávat vyšší míru uspokojení přihlášené pohledávky, je z hlediska významu předmětu řízení pro tohoto věřitele co do výše peněžitého nároku určující částka, jaké se mu v konkursu dostalo na uspokojení jeho pohledávky.“
Úvahy odvolacího soudu, které žalobkyně ve svém dovolání napadá, jsou s těmito závěry v souladu. Z uvedeného též vyplývá, že úvahy žalobkyně o odpovědnosti státu za připuštění sebevraždy pana J., tedy osoby, jejíž počínání mělo vyvolat nutnost konkursu, se míjejí v příčinné souvislosti délky řízení a jí vzniklé újmy, a proto ani ony nemohly v dané věci založit přípustnost dovolání.
Z tohoto důvodu neshledal dovolací soud dovolání přípustným, a tudíž postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu