ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1699.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1699/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce JUDr. A. J. , zastoupeného JUDr. Josefem Lžičařem, advokátem se sídlem Praha 8, Sokolovská 24, proti žalované České republice, jednající Ministerstvem vnitra ČR , se sídlem Praha 7, Nad Štolou 3, o ochranu osobnosti , ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 74/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. října 2011, č.j. 1 Co 409/2010-103, takto:
I. Dovolání žalobce se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozhodl dne 29. září 2010, č.j. 37 C 74/2009-76, že JUDr. A. J., byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. a rozhodl o povinnosti nahradit žalobci náklady řízení ve výši 20.160,- Kč.
Žalobce se domáhal ochrany za neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, když byl evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991 Sb., zákona o stanovení některých dalších předpokladů pro výkon některých funkcí ve státních orgánech a organizacích (dále jen „lustrační zákon“), kdy byl žalobce evidován I. správou SNB jako ideový spolupracovník pod krycím jménem „AKIM“. Soud prvního stupně uzavřel, že se v daném případě nejednalo o bezvýhradný souhlas, když byl žalobci text závazku nadiktován, stejně jako na konci dopsané krycí jméno AKIM; v takovém případě šlo těžko hovořit o projeveném volním vztahu žalobce k obsahu vázacímu aktu. Soud přihlédl k tomu, že mu tento závazek byl nadiktován nadřízeným, kdy dovodil, že k takovému nadiktování došlo v rámci plnění pracovních povinností a žalobci nezbylo, než se takovému úkonu podrobit. Pracovní svazek č. 47904 sice obsahuje záznamy o schůzkách, přičemž se ale mohlo jednat o schůzky v rámci konzultování odborné problematiky s žalobcem jako s odborníkem. Dle soudu prvního stupně nebylo prokázáno, že by schůzky byly konspirativní, probíhaly v kavárnách a hotelích a poskytované informace se týkaly odborné problematiky ke konferencím v zahraničí navštívených žalobcem. Soud měl tedy za to, že žalovaný neprokázal, že by se žalobce ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností zavázal dobrovolně, a proto určil, že žalobce je evidován jako osoba uvedená v postavení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. neoprávněně.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozhodl dne 18. října 2011, č.j. 1 Co 409/2010-103, tak, že změnil rozsudek soudu prvního stupně a zamítl žalobu, aby bylo určeno, že žalobce JUDr. A. J., je neoprávněně evidován jako osoba uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zák. č. 451/1991. Současně určil, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud dovodil oprávněnost evidence žalobce na základě vlastnoručně podepsané listiny závazku spolupráce ze dne 24. 3. 1982. Vychází především z toho, že se v textu uvedené listiny žalobce zavazuje ke spolupráci „z vlastního přesvědčení a politické uvědomělosti“, v němž je obsažen i prvek mlčenlivosti „o této spolupráci zachován co nejpřísnější mlčenlivost“ a rovněž i prvek konspirace v uvedení krycího jména „AKIM“, které při plnění úkolů bude používat. Na základě této listiny dovodil odvolací soud, že jde o závazek ke spolupráci s bývalou SNB, jejíž složkou byla StB. Navíc podle tehdy platné Směrnice pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A-oper-I-3), vydanou rozkazem ministra vnitra ČSSR ze dne 25. 1. 1978, byla dobrovolnost pro získání tajného spolupracovníka základní a nejvhodnější zásada, ale nebyla podmínkou nezbytnou a taky tato směrnice připouštěla podepsání závazku i volnou formou (čl. 46) a nikoli výhradě za použití předtištěného formuláře. K tomu, že celý text závazku byl žalobci nadiktován nadřízeným pracovníkem nenavrhl žalobce žádný důkaz, pouze odkázal na zákoník práce. Odvolací soud proto tuto situaci nepovažoval za okolnost vylučující oprávněnost jeho zaevidování jako tajného spolupracovníka. Dle odvolacího soudu nelze totiž přehlédnout osobu žalobce a jeho postavení v té době: vysokoškolské vzdělání, členství v KSČ, od roku 1975 zaměstnání na Federálním ministerstvu zahraničních věcí (dále jen „MZV“) a také vědomost, že na pracovišti byli zaměstnáni i příslušníci ministerstva vnitra. Svědci Ing. O. L., Ing. J. T. a J. S. považovali písemnost žalobce z 24. 3. 1982 za závazek ke spolupráci. Svědek JUDr. J.Š. uvedl, že žalobce mohl působit jako konzultant, u kterých neprobíhal proces spojený s jeho získáváním, ale pouze podepisovali mlčenlivost. To, že StB využívala i konzultanty, potvrdil i svědek J. S., který ale uvedl, že u konzultanta nebyl závazek zapotřebí, a proto nebyl důvod mu dávat krycí jméno. Svědek Ing. J. V., jenž je bývalý příslušník StB, potvrdil, že docházelo ke kontaktu s žalobcem a že byl jediný, koho získával. Odvolací soud dovodil, především po zhodnocení listiny ze dne 24. 3. 1982, že žalovaná prokázala, že žalobce byl v materiálech bývalé StB zaevidován oprávněně a v důsledku toho nelze dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce.
Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce včasné dovolání (dále jen „dovolatel“), kde navrhl zrušit rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátit k novému projednání, neboť veškeré důkazy byly provedeny v předchozích řízeních. Dovolatel je přesvědčen, že jsou zde dány důvody dovolání uvedené v ustanovení §241a o.s.ř., kdy rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění v průběhu řízení obstaraných, ale nesprávným způsobem je zhodnocuje.
Dovolatel uvádí, že text závazku byl sepsán v době, kdy pracoval na konzulárním odboru ministerstva zahraničních věcí („MZV“) a v rámci běžné pracovní činnosti byl průběžně ve styku s pracovníky ministerstvem vnitra (dále jen „MV“) i s jeho složkami a podepsané prohlášení pokládal za součást jeho pracovní náplně. Dle odvolatele bylo normální, že se stýkal s pracovníky MV a SNB, ale jako civilní zaměstnanec MZV nemohl ovlivnit, s kým vlastně jedná. Dle odvolatele je zřejmé, že uvedený závazek jen potvrzuje to, co jako pracovník konzulárního odboru MZV vykonával na svém pracovišti a bylo by absurdní tvrdit, že jeho pracovní náplň, tj. běžný výkon práce je možné subsumovat pod tajnou spolupráci a bývalou tajnou policií (StB). Dovolatelovým nadřízeným byl M. V. a na dovolatele se v dané době vztahoval zák. č. 65/65 Sb., zákoník práce, který upravoval i pracovní kázeň (§73 odst. 1, písm. a), kde bylo uvedeno, že podřízení mají plnit pokyny nadřízených v souladu s pracovními předpisy. Dle dovolatele údajný závazek pouze koresponduje s řádnou realizací pracovněprávního vztahu, kdy si lze jen těžko představit, že by požadavek na podpis podřízený odmítl, stejně tak je absurdní předpokládat vědomost dovolatele, že jeho nadřízený byl kmenovým zaměstnancem MV. Proto dovolatel tvrdí, že při podpisu prohlášení byl přesvědčen, že stvrzuje pracovní závazky vůči zaměstnavateli a rezortu MZV. Dovolatel je přesvědčen, že soud nevzal v potaz možné následky nerespektování podpisu prohlášení, které by mu v daném čase způsobilo újmu. Bylo-li takové prohlášení použito jako dokument, na jehož základě byl žalobce zaevidován, tak bylo využito omylu žalobce, neboť ten pravý důvod sepsaného prohlášení zjistil až poté, co se seznámil s archivními materiály.
Dovolatel uvádí, že by posuzováno mělo být především, zda došlo naprosto k dobrovolné spolupráci s tajnými složkami, a zda tato spolupráce není běžnou pracovní činností zaměstnance respektujícího plnění pracovních úkolů. Pokud zaměstnanec respektuje zákon a postupuje podle něho, nemůže se hovořit o tajné spolupráci. Mělo by se posoudit, zda závazek měl náležitosti právního úkonu – zda byl učiněn svobodně, vážně a zda nebylo využito omylu, popř. zda nebyl podpis vylákán.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Dovolací soud po té, co přihlédl k čl. II. bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o.s.ř.“), ve znění pozdějších předpisů, uvážil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou, zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o.s.ř.), stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., kdy uvádí, že rozhodnutí odvolacího senátu vychází ze skutkových zjištění v průběhu řízení obstaraných, které však nesprávným způsobem zhodnocuje a z hlediska lustračního zákona, resp. jeho smyslu mylně posuzuje ke škodě odvolatele.
Ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. dopadá na případy, kdy je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde i tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li zásadní pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.
Z ustanovení §242 odst. 1 až 3 vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem obsahu dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly.
Dovolací soud poté napadený rozsudek odvolacího soudu přezkoumal ve výrocích ve věci samé v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí je správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Podle ustanovení §11 obč. zák. fyzická osoba má právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. fyzická osoba má právo zejména se domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Skutečnost neoprávněné evidence (fyzické osoby) v materiálech Státní bezpečnosti představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby chráněných ustanovením §11 občanského zákoníku. Základní otázkou, jež byla ve sporu řešena, bylo, zda evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla oprávněná či nikoliv. Přitom za neoprávněnou evidenci by bylo nutno považovat tu, která by byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního předchůdce žalované (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1721/2008 ze dne 15. 5. 2008).
Odvolací soud správně vycházel z právního názoru, že v řízení o ochranu osobnosti soud nezkoumá, zda žalobce spolupracoval či nikoli s orgány bývalé Státní bezpečnosti, ale zkoumá pouze oprávněnost či neoprávněnost jeho evidence v materiálech bývalé Státní bezpečnosti. Zanesení žalobce do evidence bývalé Státní bezpečnosti není právní úkon. Jde o evidenční akt, a proto není možné zkoumat jeho platnost (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 2. 1994, sp. zn. 5 Co 192/93, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 9/1994, str. 329).
Domáhá-li se dovolatel určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet z toho, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl v období od 25. 2. 1948 do 17. 11. 1989 evidován v materiálech StB jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník StB. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda dovolatel byl skutečně důvodně evidován v materiálech bývalé StB jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků. Proto význam z hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění skutečnosti jakékoliv evidence dovolatele v materiálech bývalé StB., ale ověření toho, zda jde o evidenci oprávněnou v zařazení do některé z již zmíněných kategorií (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 25 Cdo 43/2001 či usnesení ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2621/2011).
Pro posouzení věci je tedy rozhodující, zda k zaevidování dovolatele došlo v souladu s tehdy platnou Směrnicí pro práci se spolupracovníky kontrarozvědky (A-oper-I-3) č. 3, vydanou rozkazem ministra vnitra ČSSR ze dne 25. 1. 1978 (dále jen „Směrnice“). Dovolatel byl veden jako tajný spolupracovník (dále jen „TS“) podle čl. 3 – 5 Směrnice, když po schválení návrhu na spolupráci s ním byl uzavřen vázací akt., přičemž čl. 46 odst. 1 Směrnice uvádí, že „souhlasí-li tajný spolupracovník se spoluprácí, podepisuje připravený závazek ke spolupráci nebo jej sepíše sám volnou formou.“ Nebylo tedy nutné, aby vázací akt byl sepsán na předem vytvořeném formuláři, ale postačilo ho sepsat i individuálně podle potřeby. Obsah ani forma vázacího aktu tedy nebyly rigidně stanoveny ve výše uvedené Směrnici. Stejně jako krycí jméno mohlo být zvoleno nejen samotným tajným spolupracovníkem, ale přímo i pracovníkem kontrarozvědky (čl. 46 odst. 3 Směrnice). Dovolací soud souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že obsah vázacího aktu opravňuje zaevidování žalobce v materiálech bývalé StB.
Jak vyplývá z listinných důkazů, dovolatel byl zařazen jako tajný spolupracovník do kategorie „ideového spolupracovníka“ (dále jen „IS“). Směrnice pro rozvědnou práci I. správy SNB č. 11 ze dne 18. 5. 1983, vydaná rozkazem náčelníka 1 správy FMV, která v čl. 7 detailněji popisuje ideového spolupracovníka a uvádí, že se jím myslí československý občan, politicky vyspělý a zcela oddaný socialistickému zřízení, získaný pro tajnou a pravidelnou spolupráci s rozvědkou v zahraničí. Využití IS musí odpovídat cíli získání TS s přihlédnutím k jeho možnostem, schopnostem a stupni připravenosti, to je od podávání informací k agenturně operativnímu prostředí a objektům, přes typování a předávání styků až po praktickou náplň práce pracovníků rozvědky, včetně politické a materiálové produkce, ochrany ekonomiky ČSSR a RVHP a získávání jiných osob ke spolupráci. Žalovaný tak, na základě zařazení do kategorie ideového spolupracovníka mohl působit v zahraničí, vyhledávat a předávat informace o konferencích, o delegacích různých států a materiálech zde používaných. Nelze tvrdit, že schůzky a předané informace neměly konspirativní charakter; žalovaný byl úkolován jeho řídícím orgánem a odpovídal na jím zadané otázky, přičemž ráz a odbornost zjišťovaných informací byla tedy určována řídícím orgánem a nelze je považovat za pouhé odborné konzultace.
Je třeba přisvědčit dovolateli, že je významné se zabývat nejen obsahem vlastního textu, ale také za jakých okolností byl sepsán. Tento názor vyplývá i z rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 1995, sp. zn. Cdon 46/95, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 18, ročník 1996), kdy určil, že „nelze však okolnosti, za nichž k podpisu závazku došlo, pokládat za nerozhodné pro posouzení právních důsledků podepsání takového závazku. Jeví se tu naopak potřebné posouzení těchto okolností, za nichž k podepsání závazku došlo, a jejich právních důsledků.“
Dovolatel uvádí, že získávací listinu podepsal v rámci pracovního poměru, pokládal ji za část své pracovní náplně a nepochyboval, že je právem nadřízeného takový podpis vyžadovat a lze podpis považovat za vylákaný nebo za využití omylu, kdy pravý účel listiny se dozvěděl až poté, co se seznámil s archivními materiály.
Podle judikatury Nejvyššího soudu platí, že vylákaný písemný závazek ke spolupráci s bývalou Státní bezpečností, přičemž by získání fyzické osoby ke spolupráci bylo buď zcela fingováno anebo zmanipulováno takovým způsobem, že tu nedošlo úmyslně ani z nedbalosti k převzetí závazku ke spolupráci, nelze posuzovat jako důvod k oprávněnému zaevidování této fyzické osoby jako získaného spolupracovníka Státní bezpečnosti ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 písm. b) a c) zákona č. 451/1991 Sb. (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. 12. 1995, Cdon 46/95).
V případě vylákaného podpisu nebo využití omylu by se dovolatel dozvěděl o účelu zavazující listiny až později, což dovolatel také tvrdí. Nicméně jak vyplývá ze spisu reg. č. 47904, č.l. 94, dne 20. 11. 1989 dovolatel vyvolal mimořádnou schůzku s (agentem M.), když se jeho syn zúčastnil pietní akce na Vyšehradě a následně byl zadržen a vyšetřován orgány činnými v trestním řízení. V tomto případě je uvedeno, že „AKIM na FMZV nikoho neinformoval, chce celou událost vyšetřit za pomoci orgánů kontrarozvědky, se kterými již 8 let spolupracuje. Cítí se velmi trapně, že intervenuje v záležitosti, která je vlastně proti duchu spolupráce s orgány FMV, ale očekává pomoc.“ Z tohoto vyjádření je nepochybné, že o své spolupráci musel mít dovolatel přinejmenším povědomí, když se snažil využít svého postavení a pomoci svému synovi. Dále se z č.l. 88 spisu podává, „AKIM vyjádřil doslova obdiv k našemu rezortu [myšleno rezortu FMV], s jakým předstihem a jak důkladně se připravujeme na Kodaň, což v kontrastu s výše uvedeným na něho působí v duchu pozitivní motivace ve vztahu k rozvědce.“ Na č.l. 78 „ TS [tajný spolupracovník] požádal o informaci, jak postupovat a na koho se obrátit v Paříži, bude-li mít nějaké okamžité požadavky. […] Pro případ mimořádné potřeby jsem dal TS heslo, kterým by jej kontaktoval pracovník rezidentury v Paříži: text jednorázového hesla ŘO [řídící orgán] – „Pozdravuje tě H. z Klášterní vinárny.“ Naposledy, na č.l. 51 je zmíněno, že „IS bol vyškolený k otázkám konšpirácie schôdzkovej činnosti, k metodám a formám plněnia rozviednych úloh. Bol inštruovaný k zásadám získavania dokumentov a informacií, spracovávania zpráv zo získaných informácií, v typovacej a vyhľadávacej činnosti.“
Z výše uvedených citací vyplývá, že žalobce musel ve své podstatě vědět, že se zavazuje ke spolupráci s FMV a potažmo s bývalou SBN a její složkou StB; byl mimo jiné vyškolený k otázkám konspirace a k získávání zpráv k tipovací a vyhledávací činnosti a současně absolvoval několik konspirativních schůzek (v kavárně, vinárně a hotelu a nikoli na pracovišti, jak uvádí dovolatel), přičemž tyto schůzky byly kryty legendou o osobním přátelském styku. Je také možné, že dovolatel tento závazek podepsal s vnitřní výhradou (mentální rezervací), tedy s výhradou, již neprojevil; nicméně k takové výhradě nelze přihlížet a právní následky nastávají podle projevu vůle, jenž učinil.
Dovolatel dále tvrdí, že případné odmítnutí podpisu by pro něho mělo podstatné následky a způsobilo by mu v daném čase újmu, resp. nemožnost setrvat v pracovním poměru. Nicméně v případě, že by tomu bylo tak, jak dovolatel tvrdí, pak měl dovolatel právo takový podpis odmítnout, neboť by nešlo o porušení pracovní kázně podle ustanovení §73 odst. 1 písm. a) zák. č. 65/65 Sb., zákoníku práce, v tehdy účinném znění. Podle rozhodnutí R 80/1968 totiž „o porušení pracovní kázně nesplněním pokynu nadřízeného lze hovořit jen tehdy, když šlo o nesplnění pokynu, k jehož udělení je nadřízený oprávněn“. Je přitom jasné, že přímý nadřízený dovolatele p. M. V. nebyl oprávněn vydat pokyn, aby se podřízený stal tajným spolupracovníkem s SNB, potažmo StB. V případě, že dovolatel si byl vědom možných nepříznivých následků odmítnutí svého podpisu na vázací listině, měl si být vědom i možných následků z dlouhodobého hlediska.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolatel se ke spolupráci se SNB zavázal a slib mlčenlivosti podepsal a na základě toho byl v materiálech bývalé StB zaevidován oprávněně, v důsledku čehož nelze dovodit neoprávněný zásah do jeho osobnostních práv, jakožto nezbytný předpoklad pro úspěšné uplatnění ochrany osobnosti podle §11 an. obč. zák.
Dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé je tedy nutno z uvedených důvodů pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy dovolání žalobce v této věci bylo zamítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu