ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1725.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1725/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce B. D. , zastoupeného Mgr. Pavlem Pěnkavou, advokátem se sídlem v Ostravě-Hrabové, Místecká 329/258, proti žalované KEY REALITY FINANCE, s. r. o. , se sídlem ve Frýdku-Místku, T.G.M. 1101, identifikační číslo osoby 26860457, zastoupené Mgr. Lenkou Čížovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Hlubinská 917/20, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 198/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2011, č.j. 71 Co 183/2011-286, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. října 2011, č.j. 71 Co 183/2011-286, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. listopadu 2010, č.j. 11 C 198/2008-241, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem budovy č.p. 49 – rodinný dům postavený na pozemku parcela č. 50, pozemku parcela č. 50 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1196 m2, pozemku parcela č. 51/2 – zahrada o výměře 533 m2, pozemku parcela č. 58/2 – ostatní plocha o výměře 39 m2 a pozemku parcela č. 753/16 – pozemek ve zjednodušené evidenci o výměře 310 m2, vše zapsáno na LV č. 37 v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, katastrální pracoviště Frýdek-Místek, pro k.ú. a obec Ř.“ (výrok I.), a dále rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně, když ve výroku I. žalobu zamítl a rozhodl ve výrocích II. a III. o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud po doplnění dokazování dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že předmětná kupní smlouva není neplatná. Soud prvního stupně dovodil její neplatnost z ujednání obsaženého v čl. VI. odst. 6 smlouvy, které posoudil jako nemožnou odkládací podmínku (dle tohoto ujednání „smlouva nabývá účinnosti provedením vkladu vlastnického práva předmětu prodeje u příslušného katastrálního úřadu ve prospěch kupujících“ ). Podle odvolacího soudu však z obsahu samotné kupní smlouvy nevyplývá, že by účastníci smlouvy chtěli v této části kupní smlouvu nějakým způsobem podmínit, samotné ujednání je pouze nepřesnou parafrází §133 odst. 2 a §47 obč. zák. Skutečnost, že v tomto ujednání není pregnantně uvedeno, že vkladem do katastru nastanou pouze věcně právní účinky, však nemůže činit kupní smlouvu neplatnou. Odvolací soud neshledal důvod neplatnosti ani ve skutečnosti, že usnesením Okresního soudu ve Frýdku-Místku byla nařízena exekuce, když dovodil, že za situace, kdy usnesení o nařízení exekuce vůči povinnému nabylo právní moci a následně téhož dne exekutor upustil od provedení exekuce, není dán důvod neplatnosti spočívající v porušení zákazu dispozice s majetkem. Ani další důvod neplatnosti, který soud prvního stupně spatřoval v neurčitosti ujednání o způsobu úhrady kupní ceny, nebyl podle odvolacího soudu dán, neboť je-li výše pohledávky ke dni uzavření smlouvy zjistitelná bez větších obtíží, nemůže tato skutečnost činit kupní smlouvu neplatnou, stejně jako nedostatek ujednání o její splatnosti za situace, kdy bylo ve smlouvě uvedeno, že tato pohledávka byla zaplacena před podpisem smlouvy. Konečně soud prvního stupně považoval kupní smlouvu za neplatnou pro rozpor s dobrými mravy. V tomto směru uvedený soud poukázal na finanční negramotnost žalobce a skutečnost, že jednatel žalované byl za podobné skutky odsouzen pro trestný čin podvodu. Odvolací soud konstatoval, že tyto skutečnosti jsou pouze v rovině obecného a neurčitého tvrzení; aby bylo možné tuto konkrétní smlouvu považovat z tohoto důvodu za neplatnou, musely by být zjištěny konkrétní okolnosti, které by vedly k závěru, že se tato smlouva příčí dobrým mravům. Skutečnost, že jednatel žalované jednal v jiných věcech v podvodném úmyslu totiž bez dalšího neznamená, že nutně v podvodném úmyslu jednal i v této věci. Na druhou stranu žalobce podnikal (provozoval restaurační zařízení) a dá se tak u něho předpokládat určitá znalost finančních operací. Dostal-li se žalobce do finančních potíží, které řešil následně půjčkami od žalované, nelze ani tuto skutečnost bez dalšího přičíst k tíži žalované. Pokud žalobce namítal, že kupní cena nebyla dosud v plné výši uhrazena a že žalovaná svá tvrzení o poskytnutých úvěrech účelově formulovala až v průběhu řízení, nebylo toto tvrzení žalobce předmětem řízení, a proto se jím odvolací soud nezabýval. Otázka, zda a v jaké výši žalovaná půjčila žalobci a zda mohly být tyto půjčky započteny na kupní cenu, je otázka, kterou může soud řešit v řízení o případném doplatku kupní ceny, nikoliv v řízení o neplatnosti kupní smlouvy, jež se podle svého obsahu těchto zápočtů netýká. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu změnit tak, že žalobu v celém rozsahu zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále již „dovolatel“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je podáno z důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolatel zdůrazňuje, že předmětná kupní smlouva je neplatná hned z více důvodů. Za první důvod neplatnosti považuje dovolatel trvání generálního inhibitoria, tedy zákazu nakládání s majetkem povinného. Uvádí, že má za to, že pokud běží účastníku řízení lhůta k odvolání do usnesení o nařízení exekuce, pak toto usnesení nemohlo nabýt právní moci, a to ani ve vztahu k účastníku, jemuž již lhůta k odvolání uplynula, nebo se jí vzdal. Exekuce, a rovněž generální inhibitorium s touto exekucí spojené, nemohla dle dovolatele zaniknout dříve, než právní mocí usnesení o nařízení exekuce, tedy podle provedeného dokazování ke dni 12. prosince 2006. Proto je kupní smlouva ze dne 1. prosince 2006 absolutně neplatná z důvodu jejího uzavření v rozporu s ust. §44 odst. 7 ex. ř. platného a účinného ke dni uzavření této smlouvy. Druhý důvod neplatnosti shledává dovolatel ve skutečnosti, že u něj jednatel žalované vyvolal omyl, když si musel být vědom, že za dovolatele neuhradil jeho úvěr před uzavřením smlouvy, přestože o tom dovolatele ujistil. Podpůrně svědčí pro tvrzení dovolatele o úmyslném vyvolání omylu ze strany jednatele žalované také skutečnost, že jednatel žalované byl pravomocně odsouzen za opakované podvodné jednání. Odvolací soud v této souvislosti pouze konstatoval, že souhlasí s nalézacím soudem, že kupní smlouva není relativně neplatná z důvodu omylu, neboť se na straně dovolatele nejednalo o omyl omluvitelný, když dovolatel nevyužil všech jemu snadno dostupných možností, jak se tomuto omylu vyhnout. S tímto závěrem dovolatel nesouhlasí, neboť nelze ani říci, jak odvolací soud ke svému závěru dospěl, když tento není téměř nijak odůvodněn. Žalobce se domnívá, že se soud dostatečně nezabýval hodnocením tohoto důvodu neplatnosti smlouvy. A konečně za třetí důvod neplatnosti smlouvy dovolatel považuje existenci tzv. odkládací podmínky uvedené v ust. čl. VI. bodu 6 předmětné kupní smlouvy. Dle mínění dovolatele není z obsahu tohoto článku uvedené kupní smlouvy žádným způsobem poznatelné, že by měli účastníci na mysli, že věcně právní účinky nastávají vkladem do katastru, naopak dovolatel má za to, že z obsahu textu je nepochybné, že se jedná o obligačně právní účinky smlouvy, což je u smlouvy vždy nutno předpokládat, není-li uvedeno jinak. Proto je chybný závěr odvolacího soudu, který dovodil, že z obsahu smlouvy nelze dovodit, že by účastníci chtěli kupní smlouvu nějakým způsobem podmínit, když uvedené ujednání je pouze nepřesnou parafrází §133 odst. 2 a §47 obč. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání dovolatele písemně nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), že obsahuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání nelze upřít opodstatnění.
Dovolatel nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozuje prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, dovolatel se domáhal soudního určení, že vlastní označené nemovitosti, a to při skutkovém tvrzení (ve stručnosti shrnuto z jeho žalobní argumentace), že s jednatelem žalované uzavřeli dne 1. prosince 2006 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k uvedeným nemovitostem z vlastnictví dovolatele do vlastnictví žalované, která je však z více důvodů uváděných žalobcem neplatná.
Za této skutkové konstelace odvolací soud žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnického práva zamítl s odůvodněním, že předmětná kupní smlouva není neplatná. Odvolací soud se zabýval jednotlivými námitkami, jež podle dovolatele vedly k neplatnosti předmětné smlouvy; ani jednu z nich však neshledal relevantní. V otázce právních důsledků nařízení exekuce odvolací soud přitom vycházel ze zjištění, že ke dni 1. prosince 2006 nenabylo usnesení o nařízení exekuce právní moci. V této souvislosti ovšem odvolací soud ponechal zcela bez povšimnutí námitku dovolatele obsaženou v jeho vyjádření k odvolání žalované obsahující mj. odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, sp. zn. 25 Cdo 4802/2008, ve kterém dovolací soud vyložil, že provést exekuci, tj. plnění získané od povinného předat či vyplatit oprávněnému, je exekutor oprávněn až poté, co usnesení o nařízení exekuce nabude právní moci, když doté doby může podnikat kroky v rámci exekučního řízení, může od povinného přijmout plnění podle exekučního titulu, nikoli však provést exekuci, tj. plnění předat či vyplatit oprávněnému. Judikovaný závěr pak zde dovolatel zcela zjevně spojoval s účinky generálního inhibitoria podle §44 odst. 7 ex. ř. v tehdy platném znění, či s dalším judikovaným závěrem, obsaženým v cit. rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 14 Co 86/2006, řešícím otázku formy rozhodnutí o upuštění od exekuce podle §46 odst. 3 ex. ř. Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění písemného vyhotovení dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud na tyto zásadně významné otázky, jež souvisejí s právním posouzením věci, nijak nereagoval, čímž odvolací řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; dovolací důvod (byť jej dovolatel výslovně ve svém dovolání neuvedl, i když jej okolnostmi ve svém dovolání vylíčil) ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. byl tedy naplněn.
K uvedenému lze snad nad rozsah odůvodnění doplnit, že Ústavní soud České republiky např. ve svém nálezu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04 (který je veřejnosti dostupný na webových stránkách www.nalus.usoud.cz), vyložil, že ke znakům právního státu patří princip právní jistoty a z něj plynoucí princip ochrany důvěry v právo, který jako stěžejní znak a předpoklad právního státu v sobě implikuje především ochranu práv všech právních subjektů ve stejných případech shodným způsobem a předvídatelnost postupu státu a jeho orgánů.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 1958/2010 (všechny zde cit. rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ) vyložil, že mění-li odvolací soud svým rozhodnutím odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, jež bylo procesně příznivé pro účastníka, který v řízení v prvním stupni v rámci procesní obrany na podporu své právní argumentace poukazoval na konkrétní rozhodnutí, ve kterém příslušný soud měl ve skutkově obdobné věci vyložit určitý právní názor, je nezbytné, aby odvolací soud na takovou argumentaci, resp. právní názor obsažený v citovaném rozhodnutí reagoval a v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozsudku v odpovídajícím rozsahu vyložil, proč judikovaný právní názor nebylo možno při rozhodování v odvolacím řízení zohlednit, případně pro jaké důvody jej považoval za překonaný (např. s ohledem na aktuální judikaturu Nejvyššího soudu nebo Ústavního soudu atd.).
Rovněž v rozsudku ze dne 14. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 1042/2012, dovolací soud judikoval, že zajišťuje-li coby vrcholný soudní orgán zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování ve věcech patřících do pravomocí soudů v občanském soudním řízení, je povinností nižších soudů naplňovat požadavek ústavního principu předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech i tím, že budou ve svém rozhodovací činnosti důsledně reflektovat i judikaturu Nejvyššího soudu. Uvedl dále, že případný judikatorní odklon od judikatury Nejvyššího soudu je sice možný, avšak při realizované konfrontaci s dosud judikovaným (judikovanými) závěrem (závěry) a s vyložením (v odůvodnění písemného vyhotovení rozhodnutí) nosného (nosných) důvodu (důvodů), který (které) vedl (vedly) soud nižšího stupně k odklonu do dosavadní judikatury; v opačném případě se zaujatý (od dosavadní judikatury odlišný) právní názor soudu nižšího stupně stává defektním a nepřezkoumatelným.
Z vyloženého důvodu proto Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 3. července 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu