ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1772.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1772/2012-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (adresa pro doručování: Územní pracoviště Ústí nad Labem, Náměstí míru 36, Ústí nad Labem), proti žalovaným 1) Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, 2) J. J. , zastoupené Ing. Václavem Kašparem, obecným zmocněncem se sídlem v Mladé Boleslavi, na Dubcích 1164, 3) Ing. V. K. , a 4) Ing. M. P. , o určení neplatnosti smlouvy a o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 9 C 321/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. ledna 2012, č.j. 73 Co 299/2011-208, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále již „odvolací soud“) ze dne 17. ledna 2012, č.j. 73 Co 299/2011-208, jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 20. června 2008, č.j. 9 C 321/2004-78, v části, ve které okresní soud ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2), 3) a 4) zamítl žalobu na určení, že vlastnicí pozemku p. č. 2212/4 v katastrálním území A., je žalobkyně, není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b), a nebylo shledáno přípustným ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Jak se totiž podává z obsahu dovolání, dovolatelka ve svém dovolání vychází ze své skutkové verze případu a na jejím podkladě konfrontuje svůj právní názor s právním posouzením věci odvolacím soudem; přitom zcela pomíjí, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 nepřihlíží. Znamená to tedy, že případná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, anebo námitka, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nemohou vést k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť dovolací soud k těmto okolnostem – jak již bylo vyloženo – nepřihlíží.
Nejvyšší soud v předchozím (kasačním) rozhodnutí – rozsudku ze dne 21. června 2011, sp. zn. 30 Cdo 5104/2009 (in www.nsoud.cz) mj. vyložil, že z pohledu §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění předpisů k datu uzavření posuzované převodní smlouvy (dále též „zákon o půdě“), lze pro období od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006 posuzovat neplatnost převodní smlouvy tehdy, pokud shora cit. postup pro převádění náhradních pozemků nebyl dodržen, resp. byl realizován v rozporu s §11 odst. 2 zákona o půdě. Ze skutečnosti, že do vlastnictví oprávněné osoby měl být převeden náhradní pozemek, který pro zákonné překážky ve smyslu §11 odst. 1 téhož zákona nebylo možno restituovat, nelze dovodit, že v takovém případě je smlouva o převodu náhradního pozemku absolutně neplatným právním úkonem a že je zde nastolen právní stav, kdy oprávněná osoba (postupní práva na vydání náhradního pozemku) se v důsledku této neplatnosti nestala vůbec vlastníkem převáděného pozemku. Rozhodující totiž je, zda v konkrétním případě byl či naopak nebyl dodržen zákonný postup ve smyslu §11 odst. 2 zákona o půdě a podmínek ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb.
Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud se vyloženým právním názorem dovolacího soudu řídil a za skutkového stavu, jak je popsán v jeho rozhodnutí a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání vázán dovolací soud, vydal (rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzující) rozhodnutí v důsledku správného právního posouzení věci.
Vytýká-li pak dovolatelka odvolacímu soudu, že v odůvodnění svého rozhodnutí zcela pominul zabývat se i jinými důvody neplatnosti převodu, jde opět o tvrzení okolnosti, k níž nelze ve smyslu již cit. §237 odst. 3 o. s. ř. při posuzování přípustnosti dovolání přihlížet. Z kontextu odůvodnění odvolacího soudu lze však implicite dovodit, že odvolací soud žádné jiné vady smlouvy, které by měly činit předmětnou smlouvu neplatnou, nezjistil.
Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud podané dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaní podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. stanovícím, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen nahradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě splněny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 3. července 2012
JUDr. Pavel V r c h a , v. r.
předseda senátu