ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1874.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 1874/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 36 C 862/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 2. 2011, č. j. 12 Co 10/2011 – 51, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 3. 11. 2010, č. j. 36 C 862/2010 - 34, kterým soud prvního stupně zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 1.000.000,- Kč jako nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena poučení o nepřípustnosti dovolání obsaženým v usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2010, č. j. 13 Co 147/2010 – 22 (dále také jen „posuzované rozhodnutí“).
Soudy obou stupňů vyšly ze shodných zjištění, že usnesením ze dne 28. 5. 2010, č. j. 13 Co 147/2010 – 22, Krajský soud v Plzni potvrdil usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 17. 2. 2010, č. j. 36 C 29/2010 – 15, kterým byla vyslovena jeho místní nepříslušnost s tím, že po právní moci tohoto usnesení bude věc postoupena soudu místně příslušnému. V rámci poučení Krajský soud v Plzni uvedl, že proti jeho rozhodnutí není dovolání přípustné. Žalovaná neuznala nárok žalobce na mimosoudní odškodnění.
Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, že nebyly splněny podmínky pro poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), neboť posuzované usnesení nebylo vydáno nezákonně, ani nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Odvolací soud vysvětlil, že žalobce nebyl zkrácen na svých právech podat opravný prostředek. Přípustnost dovolání upravují ust. §237 až §239 občanského soudního řádu, zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z nichž lze dovodit, že proti potvrzení usnesení soudu prvního stupně o místní nepřípustnosti není dovolání přípustné.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Zopakoval, že má za to, že byl posuzovaným rozhodnutí zkrácen na svých právech, pokud byl poučen, že proti tomuto usnesení není dovolání přípustné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil obě předchozí rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolatel, jenž je v dovolacím řízení zastoupen advokátkou, v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá, resp. nepředkládá žádnou otázku. Z jeho dovolání nelze určit, v čem považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. V dovolání pouze reprodukuje argumentaci uváděnou již před oběma soudy a spočívající v tvrzeném porušení jeho práv posuzovaným rozhodnutím, které je navíc v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1658/2007, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, CD 6/2008, pod C 5255).
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu