ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1973.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1973/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyň a) S. L. , a b) B. L. ,obou zastoupených JUDr. Jiřím Davidem, advokátem se sídlem v Praze 4, Otakarova 5, proti žalované Zdravotnické záchranné službě Jihočeského kraje , se sídlem v Českých Budějovicích, Boženy Němcové 6, IČO: 48199931, zastoupené JUDr. Pavlem Šonkou, advokátem v Táboře, Žižkovo náměstí 5, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 11 C 33/2009, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2011 č.j. 1 Co 223/2011-163, takto:
I. Dovolání žalobkyň se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Žalobkyně se žalobou na ochranu osobnosti domáhaly proti Zdravotnické záchranné službě Jihočeského kraje morální satisfakce ve formě omluvného dopisu a současně zaplacení finanční satisfakce. Návrh odůvodnily tím, že pan M. Š., který byl synem prvé žalobkyně a bratrem druhé, měl v noci ze dne 25.3.2006 na 26.3.2006 dýchací potíže a z tohoto důvodu požádala první žalobkyně o pomoc žalovanou. Zasahující lékař MUDr. K. po příjezdu rozhodl o tom, že bude M. Š., kterému bylo dvacet pět let, zavedeno umělé dýchání, a to přesto, že při komunikaci se záchranáři tento zásah odmítal a žádal o odvoz do nemocnice. Následně po injekci upadl do bezvědomí, ze kterého se neprobral a zemřel. Příčinou smrti dle pitevního protokolu bylo selhání srdce. Předtím se M. Š. neléčil na žádnou chorobu. Zasahující lékař nepoužil ihned od začátku monitor EKG, přestože to bylo jeho povinností, protože v opačném případě by zjistil, že zemřelý trpí myokarditidou a nesměl aplikovat farmaka, která byla použita. S ohledem na to, že lékař nepoužil ani defibrilátor k obnovení srdeční činnosti, jmenovaný zemřel. Při intubaci došlo s velkou pravděpodobností i k dráždění vagového nervu, což vedlo rovněž k zmíněnému úmrtí. Kromě toho M. Š. nebyl poučen zasahujícím lékařem o zdravotnickém zásahu a případných následcích. Ze strany MUDr. K. šlo o neoprávněný zásah lékaře, neboť neměl odbornou způsobilost k tomu, aby mohl pracovat samostatně v oboru urgentní medicíny. Konáním žalované, jehož důsledkem bylo úmrtí syna první žalobkyně, resp. bratra žalobkyně druhé, bylo zásahem do jejich soukromého a rodinného života, když celá rodina žila poměrně uzavřené, bez vztahů s nejbližším okolím a byli všichni tři na sobě velmi citově závislí.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. května 2011, č.j. 11 C 33/2009-143, výrokem I. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinnna omluvit se první žalobkyni doporučeným dopisem ve znění: „Zdravotnická záchranná služba Jihočeského kraje se Vám omlouvá za smrt Vašeho syna, která byla způsobena zásahem Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje dne 26. 3. 2006.“ Výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit první žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy 3.000.000,-Kč. Výrokem III. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna omluvit se druhé žalobkyni doporučeným dopisem o obsahu: „Zdravotnická záchranná služba Jihočeského kraje se Vám omlouvá za smrt Vašeho bratra, která byla způsobena zásahem Zdravotnické záchranné služby Jihočeského kraje dne 26. 3.2006.“ Výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit druhé žalobkyni na náhradu nemajetkové újmy 3.000.000,-Kč. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování uzavřel, že bylo zjištěno, že nedošlo ze strany posádky zdravotní záchranné služby k pochybení v konání jak ošetřujícího lékaře, tak ostatních členů osádky záchranného vozu. Nebyly porušeny léčebné postupy MUDr. J. K., který již nemohl zabránit úmrtí pana M. Š., neboť u pacienta se jednalo o rozsáhlé neléčené poškození srdce s následným selháním krevního oběhu a dechových funkcí. Pacient by již nebyl schopen převozu do nemocnice. Informace o jednotlivých lékařských úkonech a medikaci byly pacientovi průběžně poskytovány. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že úmrtí pacienta mohla předejít pouze včasná léčba, kterou však pacient v minulosti neprodělal. V době zákroku byl zdravotní stav pacienta již takový, že nebylo možné uvažovat o jeho zlepšení tak, aby pacient nezemřel. Soud proto neshledal příčinnou souvislost mezi konáním žalované na jedné straně a úmrtím pacienta a tím zásahem do osobnostních práv žalobkyň na straně druhé; proto soud prvního stupně žalobu zamítl.
O odvolání žalobkyň rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 8. listopadu 2011, č.j. 1 Co 223/2011-163, kterým rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Připomněl, že „základním předpokladem odpovědnosti podle §13 obč. zák. je existence neoprávněného zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu porušením, popř. ohrožením osobnostních práv chráněných §11násl. obč. zák“. Odvolací soud se především ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně, podle něhož v řízení nebylo prokázáno, že by jednáním žalované v souvislosti se zásahem záchranné služby při ošetřování M. Š. v noci ze dne 25. března 2006 na 26. března 2006 došlo k nesprávnému léčebnému postupu (postupu non lege artis), a v důsledku toho učinil právní závěr o neexistenci neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobkyň v souvislosti s tímto lékařským postupem.“ Poukázal na to, že „soud prvního stupně postupoval správně, když především vycházel z posudku znalce MUDr. C. z oboru zdravotnictví, odvětví anesteziologie, resuscitace a urgentní medicíny, jímž bylo prokázáno, že postup zasahujícího lékaře MUDr. K. při ošetření M. Š. byl správný a odpovídal příslušným odborným metodickým doporučením, a že jmenovanému byla poskytnuta odpovídající lékařská péče. Posudek byl podán lékařem z medicínského odvětví urgentní medicíny, kam spadá posouzení léčebných postupů žalované při označeném zásahu, na základě potřebné zdravotní dokumentace, a jeho závěry jsou přesvědčivě odůvodněny. Z vyložených důvodů proto ani odvolací soud neměl pochyb o jeho správnosti a odbornosti a shodně se soudem prvního stupně pokládal důkaz posudkem z oboru kardiologie za nadbytečný.“ Odvolací soud uzavřel, že „jestliže zjištěný postup žalované v daném případě při ošetření jmenovaného byl správný, bylo nutno pokládat názor žalobkyň dovozujících opačný závěr, za vyvrácený, přičemž z tohoto hlediska již nebylo rozhodné, zda ošetřující lékař dosáhl specializace potřebné pro samostatné působení v oblasti urgentní medicíny. Byl-li tedy postup žalované při ošetření M. Š. lege artis, když mu byla poskytnuta odpovídající lékařská péče, nebylo možno dovodit neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobkyň (ze strany žalované). Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobkyň dne 6. ledna 2012, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podaly žalobkyně dne 6. března 2012 včasné dovolání, jehož přípustnost je nutno posuzovat podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Z dovolání vyplývá, že dovolatelky fakticky uplatňují dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu především vytýkají, že neakceptoval omluvu jejich zástupce z účasti na jednání odvolacího soudu, dále mají za to, že rozsudek odvolacího soudu je zčásti nesrozumitelný, dále připomínají otázku, zda lékař Dr. K. zákrok provedl lege artis a poukazují na to, že neměl specializovanou způsobilost k tomu, aby mohl pracovat samostatně v oboru urgentní medicíny. Rozebírají konkrétně svůj náhled na skutkové okolnosti daného zásahu žalované. Navrhli, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně jako rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. července 2009.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Dovolací soud konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
Jak již bylo naznačeno, dovolatelky uplatňují mimo jiné dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Tento dovolací důvod však podle přesvědčení dovolacího soudu ve skutečnosti naplněn není.
Podle ustanovení §11 násl. obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy (§11 obč. zák.) a dále má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů, a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (§13 odst. 1 obč. zák.). Pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 obč. zák.). Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti. Je na žalobci (žalobcích), tvrzený zásah do osobnostních práv ve smyslu ustanovení §11násl. obč. zák. prokázat. To se však – jak vyplývá z rozhodnutí soudů obou stupňů - nezdařilo, což odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) přiléhavě vyložil. Ostatně dovolatelky neuvádějí žádnou právní otázku, která by se k tomuto ustanovení vztahovala, a která by toto rozhodnutí činila po právní stránce zásadně významným. Pokud dovolatelky uplatňují dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), pak k okolnostem uváděným v rámci nich se podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., za situace, kdy dovolatelky na náhradu těchto nákladů nemají právo, zatímco žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu