ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.1988.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 1988/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce Ing. P. G. , zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované L. P. , zastoupené JUDr. Milanem Švábem, advokátem se sídlem ve Svitavách, náměstí Míru 48, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 6 C 103/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 20. března 2012, č.j. 22 Co 41/2012-116, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Václava Bubeníka, advokáta se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Svitavách (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. listopadu 2011, č. j. 6 C 103/2011-84, určil, že „žalobce je výlučným vlastníkem domu č.p. 193 na st. parcele č. 93/4 a st. parcely č. 93/4, obou zapsaných na LV č. 481, který vede Katastrální úřad pro Pardubický kraj, Katastrální pracoviště Svitavy pro obec S. m. a kat. území S. M. u M. T.“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že žalovaná neprokázala, že žalobci zaplatila kupní cenu dle kupní smlouvy z 19. března 2008, tudíž žalobce od této smlouvy platně odstoupil a je výlučným vlastníkem shora uvedených nemovitostí.
K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že žalobce v projednávané věci uplatnil existující zákonný důvod odstoupení od kupní smlouvy, když žalovaná neuhradila kupní cenu za sporné nemovitosti ani v dodatečné lhůtě, kterou lze považovat za přiměřenou, a žalobce pro toto prodlení žalované od kupní smlouvy odstoupil. Účinným odstoupením od kupní smlouvy tak zanikl právní titul, na jehož základě žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitostem a obnovuje se předchozí stav.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V čem konkrétně dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu, však z dovolání nevyplývá; dovolatelka pouze uvádí, že „považuje za nedostatečné, hodnocení důkazů ze strany soudů pokud se jedná o zaplacení kupní ceny“ . Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelky uvedl, že má za to, že dokazování bylo provedeno zcela správně, rozhodnutí soudů plně odpovídají výsledkům dokazování, přičemž tato rozhodnutí byla i přiléhavě odůvodněna. Navrhl, aby podané dovolání bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), též s odkazem na relevantní judikaturu, vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalobci, a to k rukám advokáta žalobce, jak je uvedeno shora (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. září 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu