ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2095.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2095/2012-71
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci nezletilé S. , a M. , Č. , zastoupených Magistrátem města Hradec Králové jako opatrovníkem, dětí matky M. Č., a otce M. Č., o úpravu poměrů za trvání manželství a pro dobu po rozvodu, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp.zn. 0 Nc 256/2011, o dovolání otce proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. dubna 2012, č.j. 21 Co 205/2012-64, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o.s.ř.):
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 21. října 2011, č.j. 0 Nc 256/2011-46, schválil dohodu rodičů o úpravu poměrů za trvání manželství a pro dobu po rozvodu a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. dubna 2012, č.j. 21 Co 205/2012-64, odmítl odvolání otce s odkazem na ustanovení §207 odst. 1 a §218 písm. b) o.s.ř., neboť otec se před soudem prvního stupně protokolárně vzdal práva podat odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podal otec dovolání s odůvodněním, že „práva odvolání se vzdal nevědomky, protože byl v tak špatném psychickém stavu, že při podpisu nevnímal co se děje“. Tvrdí dále, že „předtím se ale proti rozsudku z 21.10.2011 odvolal“. Obsahově (§41 odst. 2 o.s.ř.) se domáhá, aby usnesení odvolacího soudu bylo zrušeno a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas a k tomu oprávněným subjektem, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě otec dovoláním napadá usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání otce proti rozsudku soudu prvního stupně, neboť otec se tohoto práva po vyhlášení rozsudku do protokolu vzdal. Přípustnost dovolání podle §237 o.s.ř. tu není dána, a to již proto, že usnesením odvolacího soudu nebylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým by bylo rozhodnuto ve věci samé (k pojmu „věc sama“ srov. usnesení dovolacího soudu ze dne 2. prosince 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/1998, případně usnesení téhož soudu z 28. 8. 1997, sp. zn. 2 Cdon 484/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 1997 pod č. 88). Dovolání není přípustné ani podle §238, §238a a §239 o.s.ř., protože napadeným usnesením nebylo rozhodnuto ve věcech v těchto ustanoveních taxativně vyjmenovaných.
Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání otce bylo odmítnuto a ostatním účastníkům podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu