ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2098.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2098/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně AGROMACHINE, s. r. o. , se sídlem ve Švihově, Komenského 188, identifikační číslo osoby 49197231, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, proti žalovaným 1) J. T. , 2) Bc. J. T. , a 3) Mgr. F. Š. , správci konkurzní podstaty úpadce: Zemědělské družstvo Švihov, Komenského 188, Švihov, identifikační číslo osoby 00117196, o určení neplatnosti kupních smluv a určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 6 C 168/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. prosince 2010, č.j. 61 Co 571/2009-328, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Klatovech (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. května 2009, č.j. 6 C 168/2006-277, zamítl žalobu „v části, jíž se žalobce domáhá určení, že kupní smlouva o prodeji nemovitosti (-) stodoly na st.p.č. 335 v k.ú. Š. u K. se všemi součástmi a příslušenstvím, ze dne 09.07.2003, zapsané v době prodeje na LV č. 1328 pro k.ú. Š. u K. a obec Š. (,) a kupní smlouva o prodeji nemovitosti obslužné budovy k VKK č.p. 369 na st.p.č. 333 se všemi součástmi a příslušenstvím ze dne 4.4.2005, zapsané v době prodeje na LV č. 1328 pro k.ú. Š. u K. a obec Š., uzavřené v obou případech mezi ZD Švihov, za které jedná Mgr. F. Š., správce konkursní podstaty ZD Švihov (,) a J. T., jsou neplatné“ (výrok I.). Dále zamítl žalobu na určení, že úpadce Zemědělské družstvo Švihov je vlastníkem těchto nemovitostí (výrok II.), zamítl rovněž žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že „kupní smlouva o prodeji budovy skladové haly na st.p.č. 542 v k.ú. Š. u K. se všemi součástmi a příslušenstvím ze dne 13.10.2003, zapsané v době prodeje na LV č. 1328 pro k.ú. Š. u K. a obec Š., uzavřená mezi ZD Švihov, za které jedná Mgr. F. Š., správce konkursní podstaty ZD Švihov, a Bc. J. T., je neplatná“ (výrok III.). Výrokem IV. rozhodl, že „Žaloba v částí (části) , jíž se žalobce domáhá určení, že vlastníkem budovy skladové haly na st. p. č. 542 v k. ú. Š. u K. se všemi součástmi a příslušenstvím v k.ú. Š. u K. je Zemědělské družstvo, se zamítá.“ , výrokem V. zavázal žalobce povinností zaplatit státu soudní poplatek, a konečně výrokem VI. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Zamítavé výroky rozsudku soudu prvního stupně vycházely zejména ze závěru, že žalobkyni nesvědčil naléhavý právní zájem na vedení daného řízení a navíc, jednal-li správce konkurzní podstaty při uzavírání smluv na základě zmocnění a v souladu s pokyny konkurzního soudu a věřitelského výboru úpadce, nebyl jeho postup v rozporu se zákonem.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud však (na rozdíl od soudu prvního stupně) dospěl k závěru, že žalobkyni svědčí věcná legitimace k uplatnění žaloby i naléhavý právní zájem na vedení daného řízení, a to ve vztahu k určení, že úpadce je nadále vlastníkem projednávaných nemovitostí. Jiný je však stav ve vztahu k žalobě na určení neplatnosti označených smluv, ohledně něhož platí, že lze-li žalovat na určení vlastnického práva k nemovitostem, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smluv, jež se týkají tohoto práva. Vydání rozsudku o určení neplatnosti převodních smluv k nemovitostem by nedošlo ke změně právním poměrů ve vztahu k nim, neboť takový rozsudek není způsobilý ke změně vlastnického zápisu v katastru nemovitostí. Žalobkyní sledovaná změna zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí je docílitelná jen na základě rozsudku o určení vlastnictví k posuzovaným nemovitostem ve vztahu k jinému subjektu, než který je dosud v katastru evidován jako jejich vlastník. K zásadní odvolací námitce žalobkyně, jíž byla výtka proti postupu soudu prvého stupně, pokud se zabýval toliko vlastními podmínkami prodeje nemovitosti (tj. otázkou udělení souhlasu konkursním soudem a věřitelským výborem k prodeji nemovitostí a souladností postupu správce konkursní podstaty s ním), odvolací soud uvedl, že ji nemůže považovat za věcně správnou. Uvedl, že hodnotit správnost či nesprávnost rozhodnutí, jímž konkursní soud vyslovil souhlas s prodejem věci mimo dražbu, v nyní projednávané věci nalézacímu soudu nepřísluší, když správnost takového rozhodnutí lze přezkoumat jen v mezích opravným prostředků v konkurzním řízení. Nemohou tak obstát úvahy o absolutní neplatnosti posuzovaných kupních smluv pro jejich rozpor se zákonem. Přijatý právní závěr také odpovídá principu ochrany práv nabytých v dobré víře. Odvolací soud nakonec uvedl, že žalobkyně má (ve vazbě na tvrzení o nesprávném postupu konkurzního soudu) k dispozici možnost domáhat se náhrady újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vůči žalovaným však již majetkové nároky týkající se předmětných nemovitostí prosadit nelze (odkázal přitom rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 28. ledna 2010, sp. zn. 29 Cdo 81/2008).
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím své advokátky včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že odvolací soud v základu obrátil názor soudu prvního stupně, když ve shodě s tvrzeními žalobkyně konstatoval, že žalobkyně je v daném sporu skutečně aktivně legitimována, přiznal jí naléhavý právní zájem na určení právních vztahů v tomto řízení, a to ve vztahu k určení, že je úpadce nadále vlastníkem předmětných nemovitostí. Žalobkyně se domnívá, že předmětné smlouvy jsou protizákonné, zákon obcházející a příčí se dobrým mravům a že žalovaní (včetně konkurzního soudu) postupovali v dané věci v rozporu s proklamovaným ujednáním o rovnosti zbraní, jak vyplývá např. z rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věci sp. zn. IV. ÚS 544/05. Navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný 2) ve svém písemném vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že se ztotožňuje se závěry soudů obou stupňů, které podle jeho názoru provedly řádné a souhrnné dokazování, a navrhl zamítnutí podaného dovolání.
Stejné argumenty ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně předložil i žalovaný 3), který také navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Dne 23. června 2010 došlo soudu prvního stupně rozsáhlé podání žalobkyně označené jako „doplnění skutečností rozhodných pro dovolací řízení proti rozsudku Krajského soudu v Plzni, č.j. 61 Co 571/2009-328“ , v němž žalobkyně opět shrnula skutkové okolnosti případu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a o. s. ř.), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu.
Z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodu dovolání) vyplývá, že žalobkyně podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jejích námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také skutečnost, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru žalobkyně pro posouzení věci významné. Žalobkyně tedy uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu