ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2228.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2228/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Better Ways s.r.o. , IČO: 26716372, se sídlem v Praze 4, Vodárenská 334/7, zastoupeného JUDr. Romanem Felixem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalovaným 1) TELEMATIX SOFTWARE a.s. , IČO: 26742659, se sídlem v Praze 4, Branická 69/66 a 2) DYNAVIX a.s. , IČO: 27584461, se sídlem v Praze 4, Branická 69/66, oběma zastoupeným Mgr. Zbyškem Jarošem, advokátem se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 95/97, o autorskoprávní ochranu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 35/2007 o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. června 2011, č.j. 3 Co 44/2009-334, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 21. června 2011, č.j. 3 Co 44/2009-334, podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. února 2009, č.j. 37 C 35/2007-267, jímž byla zamítnuta žaloba, aby se žalovaní zdrželi šíření a obchodního odbytu, výroby, vývozu originálu nebo rozmnoženiny, a zásahů do zdrojového kódu programu Dynavix (výroky I. – III.), aby mu žalovaní uhradili přiměřené zadostiučinění ve výši 10.000,- Kč (výrok IV.), a aby žalovaným byla uložena povinnost sdělit žalobci počet zhotovených rozmnoženin tohoto počítačového programu (výrok V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok VI.). Rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že licenční smlouvou ze dne 1. prosince 2003 podle §46 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen „autorský zákon“) poskytl žalobce prvému žalovanému, a to ve smyslu ustanovení §49 odst. 2 písm. b) autorského zákona, bezplatně nevýhradní licenci k programu Navigátor, která zahrnovala oprávnění dílo užít, poskytnout třetí osobě a rovněž dílo měnit a upravovat. Navigátor se pak stal podkladem pro vytvoření nového software Dynavix, který je jako zaměstnanecké dílo autorským dílem prvního žalovaného. Druhý žalovaný pak získal oprávnění k tomuto dílu smlouvou ze dne 18. srpna 2006 uzavřenou s prvním žalovaným. Licenční smlouva, jak uvedl odvolací soud, byla smlouvou o nevýhradní licenci a žalobci nic nebránilo rovněž pokračovat v rozvoji původně vytvořeného programu. Odvolací soud proto, stejně jako soud prvního stupně, neshledal důvod pro zdržení se užívání programu Dynavix žalovanými. K námitce žalobce, že smlouva ze dne 1. prosince 2003 je neplatná pro rozpor s ustanovením §196a odst. 1 obch. zák. uvedl, že obecnému účelu tohoto ustanovení bylo učiněno zadost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 29. září 2010 včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř., tj. má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Za zásadní pokládá otázky „zda smlouva o poskytnutí nevýhradní licence k užití majetkového práva vyplývajícího z práva duševního vlastnictví je právním úkonem podléhajícím režimu ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. (zda licence k užití majetkového práva vyplývajícího z práva duševního vlastnictví je majetkem ve smyslu §196a odst. 1 obch. zák. a zda poskytnutí nevýhradní licence k užití majetkového práva vyplývajícího z práva duševního vlastnictví je převodem majetku ve smyslu §196a odst. 1 obch. zák.)“ a „zda předchozí souhlas valné hromady ve smyslu ustanovení §196a obch. zák. může být nahrazen konkludentním souhlasem společníků společnosti, a pokud ano, jaké podmínky musí být splněny.“. Podle jeho názoru odvolací soud založil, stejně jako soud prvního stupně, své rozhodnutí na nesprávném právním posouzení, když považoval aplikaci ustanovení §196a odst. 1 obch. zák. za nepřípadnou. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje také za nepřezkoumatelné. Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně jako rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř.
V prvé řadě je třeba zdůraznit, že odvolací soud na řešení dovolatelem vymezených otázek své rozhodnutí nezaložil, ale uzavřel, že pokud dovolatel poskytl na základě smlouvy ve smyslu §46 autorského zákona bezplatně nevýhradní licenci k programu Navigátor, zahrnující i právo program měnit a upravovat, není důvod, proč by žalovaní nemohli užívat program Dynavix, který byl vyvinut na základě prvního z programů.
Protože odvolací soud napadené rozhodnutí na řešení dovolatelem vymezené otázky zásadního právního významu nezaložil, nelze ani důvodně namítat, že tuto otázku řešil v rozporu s hmotným právem. Z hlediska ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. musí mít totiž rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam v řešení otázky, která byla pro jeho rozhodnutí určující. Napadený rozsudek odvolacího soudu proto není možno hodnotit jako rozhodnutí po právní stránce zásadního významu. Dovolání bylo proto ze všech uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Pouze jako obiter dictum pak lze uvést, že „současný“ autorský zákon zachovává naukou dovozované autorskoprávní pojetí vycházející z osobnostního základu autorských práv (viz §10 a komentář), které nepřipouští translativní (pravý) převod autorských práv, a to ani práv majetkových (viz výslovně §26 odst. 1). Oproti translativnímu převodu, který znamená zcizení ( translaci ), se v případě oprávnění k výkonu práva dílo užít jedná o zřízení ( konstituování ) majetkového oprávnění ve prospěch jiné osoby. Jedná se o tzv. konstitutivní (nepravý) převod, který spočívá v tom, že autor svou konstitutivní dispozicí zřizuje pro jinou osobu nové majetkové subjektivní právo“ (srovnej Ivo Telec, Pavel Tůma, Autorský zákon (EVK), 1. vydání, 2007, str. 170), nejde tedy o převod majetku, jak to má na mysli ustanovení §169a odst. 1 obch. zák.
Pokud žalobce uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., pak nesměřuje k podmínce existence právní otázky zásadního významu. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl [§243b odst. 5, §218 písm. c) o.s.ř.].
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobce nemá na náhradu těchto nákladů právo, zatímco žalovaným v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu