ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2251.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2251/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobce P. Z. , zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1, proti žalovaným: 1) VENEZIA HOTEL, s. r. o. , se sídlem v Praze 4, Hrabákova 1976/10, a 2) P. B. , oběma zastoupeným JUDr. Zdeňkem Čechurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 6, o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 14 C 157/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze, ze dne 12. ledna 2012, č.j. 19 Co 377/2011-127, takto:
I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Davida Máši, advokáta se sídlem v Praze 1, Křemencova 185/1.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud v Mladé Boleslavi (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 31. května 2011, č.j. 14 C 157/2009-88, určil, že „žalovaný č. 2 P. B., je vlastníkem domu č.p. 655, pozemku parc. č. 1055 o výměře 1165 m2, pozemku parc. č. 113/3 o výměře 877 m2, pozemku parc. č. 113/4 o výměře 1315 m2 a pozemku parc. č. 113/30 o výměře 874 m2, vše v k.ú. S. B., zapsané na LV č. 2215 vedené Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Mladá Boleslav“ (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že 2) žalovaný je vlastníkem předmětných nemovitostí, neboť kupní smlouva ze dne 8. října 2008, uzavřená mezi žalovanou 1) a žalovaným 2) v souvislosti se zápočtem pohledávky žalovaného 2) na zaplacení ceny proti pohledávce žalované 1) ve výši 4.252.000,- Kč, zvýhodnila žalovanou 1) jako jednu z věřitelů žalovaného 2). Takový postup je ve smyslu §256 trestního zákona protiprávní a jeho výsledkem je sankce absolutní neplatnosti žalovanými uzavřené kupní smlouvy, na základě níž vlastnické právo k nemovitostem z žalovaného 2) na žalovanou 1) nepřešlo.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně, změnil jej pouze ve výroku II., týkajícího se nákladů řízení. Dále pak rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že žalobce v projednávané věci uplatnil existující zákonný důvod odstoupení od kupní smlouvy, když žalovaná neuhradila kupní cenu za sporné nemovitosti ani v dodatečné lhůtě, již lze považovat za přiměřenou, a žalobce pro toto prodlení žalované od kupní smlouvy odstoupil. Účinným odstoupením od kupní smlouvy tak zanikl právní titul, na jehož základě žalovaná nabyla vlastnické právo k nemovitostem a obnovuje se předchozí stav.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále již „dovolatelé “) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a důvod spatřují v ust. §241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř. V čem konkrétně dovolatelé spatřují otázku zásadního právního významu však z dovolání nevyplývá; dovolatelé pouze uvádějí, že „nesouhlasí zásadním způsobem s právními závěry soudů obou stupňů, když nesprávnost těchto závěrů vyvěrá z celkového právního hodnocení zjištěného skutku a následně pak vymezení skutkové podstaty určení vlastnictví nemovitosti, o které v této věci jde“ . Dovolatelé se domnívají, že převod předmětné nemovitosti je nutno hodnotit jako úhradu dluhu, který průběžně vznikl, nikoliv jako krácení žalobcovy pohledávky, neboť zástava banky neumožňovala jiné řešení neschopnosti žalovaného 2) hradit závazek vůči bance i závazek vůči společnosti VENEZIA HOTEL s. r. o. Převod vlastnictví na základě zápočtu pohledávek mezi žalovanými byl proveden na základě pokynu Komerční banky a. s. z důvodu, aby společnosti VENEZIA HOTEL s.r.o. měla právo jednotlivé splátky zahrnout do nákladů ve svém účetnictví. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání dovolatelů uvedl, že má za to, že dovolání je výrazně nejasné, nevystihující žádnou podstatu problému, neobsahující žádný jasný skutečný dovolací důvod – tedy nepoukazující na jednoznačnou a určitou vadu řízení, nebo na jasnou koncentrovanou a určitou chybu právního posouzení. Toto dovolání je tak spíše předložením oblastí, nad nimiž by se Nejvyšší soud měl dle dovolatelů zamyslet a sám hledat vady, což však není úkolem Nejvyššího soudu. Žalobce v dovolání nenašel žádnou otázku, která by byla ve věci významná a proto navrhl, aby podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelé ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovali (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedli ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelé brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňují dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelé polemizují s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), též s odkazem na relevantní judikaturu, vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelů podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč jsou dovolatelé povinni zaplatit žalobci, a to k rukám advokáta žalobce, jak je uvedeno shora (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí (exekuce).
V Brně 26. září 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu