ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2257.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 2257/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. Š. , zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 314.370,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 153/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 5. 2010, č. j. 68 Co 571/2009 – 120, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím které se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku 314.370,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se výše uvedeného domáhal z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku (v částce 214.370,- Kč) a z titulu náhrady nemajetkové újmy (v částce 100.000,- Kč). Jak majetková škoda, tak i nemajetková újma měla žalobci vzniknout v důsledku čtyř trestních stíhání, která vyústila v pravomocné a posléze zrušené trestní rozsudky.
Odvolací soud ze ztotožnil se skutkovými závěry učiněnými na podkladě provedeného dokazování soudem prvního stupně. Na základě rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 205/2004, byl zrušen rozsudek Okresního soudu ve Frýdku – Místku vydaný v řízení vedeném pod sp. zn. 5 T 231/2001, jímž byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí a byl mu uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 300 hodin a trest zákazu činnosti (řízení motorových vozidel) na dobu dvou let a šesti měsíců. V návaznosti na uvedený rozsudek Nejvyššího soudu došlo ke zrušení obsahově navazujících rozsudků Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 9 T 112/2002, sp. zn. 10 T 7/2004 a sp. zn. 6 T 90/2004, neboť v řízení vedeném u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 5 T 231/2001 byl nesprávně posouzen výkon, resp. konec výkonu trestu spočívajícího v zákazu řízení motorových vozidel, který žalobci byl v minulosti uložen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 1 T 130/96. Na základě původně vydaných rozsudků žalobce vykonal trest odnětí svobody v trvání tří měsíců v době od 13. 5. 2003 do 13. 8. 2003. Žalobce požádal žalovanou dne 4. 5. 2005 o odškodnění, kteroužto žádost žalovaná po bezvýsledně učiněné výzvě k doplnění posoudila jako uplatnění nároku na náhradu nákladů obhajoby, a neuznala ji. Dne 27. 7. 2007 žalobce požádal o náhradu škody za vykonané tresty, a to ve výši 214.000,- Kč, a o náhradu nemajetkové újmy ve výši 100.000,- Kč. Žalovaná žádosti nevyhověla.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neprokázal, že by mu v důsledku výkonu uvedených trestů byla způsobena škoda ve formě ušlého zisku. V případě trestu obecně prospěšných prací již jen proto, že tento trest žalobce nevykonal. V případě trestu nepodmíněného odnětí svobody proto, že žalobce i přes poučení podle §118a o. s. ř. neprokázal, že by před nástupem výkonu tohoto trestu skutečně pracoval a že by pracoval i po dobu, kdy byl ve výkonu trestu, a že právě pouze výkon tohoto trestu mu takovou činnost znemožnil.
Požadavek na náhradu nemajetkové újmy neshledal soud prvního stupně důvodným, neboť právní úprava obsažená v zákoně č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb., se na případ žalobce nevztahuje z toho důvodu, že k výkonu uvedeného trestu žalobcem došlo před účinností zákona č. 160/2006 Sb. Tento právní závěr žalobce v odvolání nenapadl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a důvod podaného dovolání odvozuje z §241a odst. 2 písm. b) téhož zákona.
Žalobce je toho názoru, že z provedených důkazů je zřejmé, že v období, kdy vykonával trest odnětí svobody, mohl být zaměstnán jako řidič. Pokud soud prvního stupně dovozuje, že „více méně“ v minulosti zaměstnán nebyl, je žalobce toho názoru, že k takovému závěru nenasvědčují žádné provedené důkazy. Pokud žalobce měl příležitost, tak zaměstnán byl. Žalobce je dále přesvědčen, že soudy měly prokázané skutečnosti zohlednit a přiznat mu ušlý výdělek v rozsahu 170,- Kč za 1260 dnů tak, jak je žalobou požadováno. Žalobce je dále toho názoru, že byl po uvedenou dobu „nezákonným rozhodnutím soudů“ omezen na běžném způsobu života. Byl poškozen jak ve sféře majetkové, tak i ve sféře osobního a rodinného života. Žalobce také namítá, že pokud by byl za rozhodnou dobu „pouze evidován na úřadu práce“ a pobíral dávky od úřadu práce a dávky sociální podpory, je tento potencionální příjem škodou, která mu vznikla. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. - se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné.
Přestože dovolatel formálně jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), materiálně zpochybnil pouze skutková zjištění ohledně vzniku škody, k nimž soud prvního stupně a soud odvolací dospěly. S tímto vymezením lze ztotožnit dovolací důvod spočívající v tom, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o. s. ř.). K tomuto důvodu ale při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze přihlédnout (§237 odst. 3 část věty za středníkem o. s. ř.).
Pokud dovolatel vznáší námitky proti tomu, že mu nebylo přiznáno „odškodnění“ za způsobenou nemajetkovou újmu (byť se jedná jen o námitky velmi obecné a neurčité), pak je nutno uvést, že proti závěru o nedůvodnosti uplatnění nároku na přiměřené zadostiučinění ve smyslu §31a zákona č. 82/1998 Sb. ve svém odvolání nebrojil, a odvolací soud proto tento závěr nepřezkoumával. Z tohoto důvodu je možné uzavřít, že co do té části rozsudku, v níž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto o žalobcově požadavku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu (jako o zvlášť uplatněném nároku se samostatným skutkovým základem) nebylo podáno žalobcem odvolání, a rozsudek soudu prvního stupně tak v tomto rozsahu nabyl samostatně právní moci. Ve smyslu §236 odst. 1 o. s. ř. pak není proti takovému rozsudku dovolání přípustné.
Konečně dovolatel namítá, že „pokud by byl za rozhodnou dobu pouze evidován na úřadu práce a pobíral dávky od úřadu práce a dávky sociální podpory, je tento potencionální příjem škodou, která mu vznikla“. Ani toto tvrzení však dovolatel v průběhu předchozího řízení neuplatnil, a nemůže tak proto učinit ani v řízení dovolacím (§241a odst. 4 o. s. ř.). Nad rámec odůvodnění je k tomu možno uvést, že i kdyby byl tento názor žalobce právně přijatelný, pak dle zjištění učiněných soudy v předchozím řízení byl žalobce na úřadě práce evidován jako uchazeč o zaměstnání mimo jiné od 8. 12. 2000 do 7. 3. 2004, přičemž ve výkonu trestu byl od 13. 5. 2003 do 13. 8. 2003. Podpora v nezaměstnanosti mu pak nebyla vyplácena v období od 14. 4. 2000 do 15. 1. 2006. Proto by příčinná souvislost mezi výkonem trestu odnětí svobody a ušlým ziskem v podobě nevyplacené podpory v nezaměstnanosti či jiných dávek státní sociální podpory byla tímto vyloučena.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 15. března 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu