ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2292.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2292/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně Ing. S. Š., zastoupené JUDr. Hanou Klusáčkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Údolní 11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2012, č. j. 21 Co 590/2011-80, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 21. 9. 2011, č. j. 15 C 210/2010-60, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni jako náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení částku 81.000,- Kč s přísl., co do částky 119.000,- Kč žalobu zamítl, a přiznal žalobkyni náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2012, č. j. 21 Co 590/2011-80, potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, změnil výrok o náhradě nákladů řízení, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 200.000,- Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 21 C 250 A/99 (dále jen „posuzované řízení“), jehož předmětem byl spor o určení vlastnického práva k nemovitostem.
Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Posuzované řízení trvalo od podání žaloby dne 26. 11. 1999 do 17. 9. 2009, kdy byla ústavní stížnost žalobkyně Ústavním soudem odmítnuta. Celkovou délku řízení 9 let a 10 měsíců považoval odvolací soud za nepřiměřenou, přičemž samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Z důvodu délky řízení vyšel odvolací soud ze základní částky 17.000,- Kč za jeden rok řízení, čímž dospěl k výsledné částce 150.000,- Kč, kterou však považoval za vhodné upravit s ohledem na jednotlivá kriteria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Odvolací soud neshledal, že by bylo třeba základní částku navýšit s ohledem na věk a sociální situaci žalobkyně, neboť v době zahájení posuzovaného řízení bylo žalobkyni 60 let a v době jeho ukončení 70 let. Nejednalo se tedy o osobu výrazně pokročilého věku, která by vnímala intenzivněji negativní důsledky nepřiměřeně dlouhého řízení. Právní zástupkyně žalobkyně sice žádala Městský soud v Brně o nařízení jednání ve věci, čímž se snažila o urychlení řízení, žalobní petit však byl formulován nepřesně, v průběhu řízení podala žalobkyně návrh na přistoupení dalších účastníků do řízení, částečně vzala svoji žalobu zpět a nepostupovala ani v souladu s požadavkem řádné opatrnosti v řízení. Její ústavní stížnost byla neopodstatněná. Tímto svým jednáním negativně ovlivnila celkovou délku řízení. S ohledem na význam předmětu řízení pro poškozenou a její jednání v průběhu řízení snížil odvolací soud základní částku o 40 %, dalších 30 % odečetl z důvodu, že věc byla projednávána na 4 stupních soudní soustavy, připočetl 10 % za celkovou dobu řízení, a 10 % za nikoliv složitost projednávané věci, čímž dospěl k výsledné částce 75.000,- Kč, tedy nižší, než kterou přiznal žalobkyni soud prvního stupně, proto rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243 odst. 5, §218 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) odmítl jako nepřípustné.
Za otázky zásadního právního významu považovala dovolatelka: 1) otázku stanovení základní částky odškodnění u extrémně dlouhého řízení; 2) zohlednění věku a sociální situace žalobkyně v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou; a 3) hodnocení jednání poškozené v průběhu řízení.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s rozhodnutím soudů obou stupňů.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V otázce stanovení základní částky u nepřiměřeně dlouhého řízení nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., když zcela odpovídá judikatuře i Stanovisku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011 (dále jen „Stanovisko“). Odvolací soud zcela respektoval závěr, podle kterého byla-li celková délka řízení násobně delší než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, lze základní částku zadostiučinění stanovit na horní hranici intervalu 15.000,- Kč až 20.000,- Kč za rok nepřiměřeně dlouhého řízení. Odvolací soud proto stanovil základní částku 17.000,- Kč za rok a nadto připočetl ještě 10 % za celkovou dobu řízení, vyšel tedy v zásadě z částky 18.500,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení.
V otázce zohlednění věku a sociální situace žalobkyně v rámci kriteria významu předmětu řízení pro poškozenou postupoval odvolací soud rovněž zcela v souladu s názory zastávanými Nejvyšším soudem. Osobami v pokročilejším věku ve smyslu Stanoviska Nejvyššího soudu není myšleno osoby starší 60ti let. Z materiálů předložených žalobkyní v dovolání ostatně vyplývá, že období věku od 60 do 74 let je považováno za rané stáří, zatímco věk nad 75 let za vlastní stáří. Osobami v pokročilejším věku je tedy myšleno osoby starší minimálně 75 let, vždy s ohledem na konkrétní okolnosti případu a zejména zdravotní stav konkrétního člověka. Dovolatelka sice obecně poukázala na nemocnost osob starších 60ti let, sama však žádné zdravotní problémy, jimiž by trpěla neuvedla, a rovněž její tvrzení o sociální situaci zůstalo ničím nepodloženo (nehledě na to, že tato tvrzení uplatnila žalobkyně až v rámci odvolání). K posuzování věku účastníků řízení srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1476/2012 a judikaturu tam citovanou, jež je dostupný na stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Ani v otázce hodnocení jednání poškozeného během řízení nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., neboť odvolací zhodnotil jak aktivní účast žalobkyně během řízení (žádost o nařízení jednání ve věci), tak i skutečnosti svědčící o tom, že žalobkyně nevěnovala řízení náležitou péči, a tím přispěla k celkové délce řízení. Odvolací soud na základě zhodnocení všech okolností případu dospěl k závěru, že celkové jednání poškozené mělo na výslednou délku řízení výrazně větší negativní vliv než její jednání pozitivní, a tento závěr náležitě odůvodnil. Závěrům odvolacího soudu tedy nelze vytknout rozpor s judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá-li se dovolatelka, že odvolací soud zohlednil její neúspěch ve sporu, pak si odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vykládá nesprávně. Odvolací soud v této souvislosti pouze naznačil, že neopodstatněnost podání ústavní stížnosti musela být žalobkyni zřejmá, a že jejím podáním pouze prodloužila celkovou délku řízení.
Dovolací soud opakovaně zdůrazňuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, přičemž přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas účastníka s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Žádnou právní otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadního právního významu, a jež by souvisela s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk dovolací soud v podaném dovolání neshledal. Dovolací soud rovněž neshledal, že by přisouzená částka byla vzhledem k aplikaci ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Nesouhlas žalobkyně s výší přiznaného zadostiučinění proto napadenému rozsudku zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nepřiznává.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobkyně, jejíž dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. listopadu 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu