ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2450.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2450/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce V. P. , zastoupeného Mgr. Lubošem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Kutné Hoře, Havlíčkovo nám. 512, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 7 C 1/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2011, č. j. 27 Co 467/2010 – 212, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 6. 2012, č. j. 27 Co 467/2010 – 240, a proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 6. 2010, č. j. 7 C 1/2009-179, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 5. 2012, č. j. 7 C 1/2009 – 236, takto:
I. Řízení o dovolání v části, v níž směřuje proti rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 6. 2010, č. j. 7 C 1/2009 – 179, se zastavuje .
II. Ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba o 50,000.000,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Uvedené částky se žalobce domáhal jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nesprávným úředním postupem Policie ČR. Nesprávnost postupu měla spočívat v tom, že Policie ČR, Okresní ředitelství Kutná Hora, Služba kriminální policie a vyšetřování sdělila Úřadu městského obvodu Pardubice V. informace o tom, že žalobce získal v prosinci roku 2006 úvěr ve výši 3,500.000,- Kč. Úvěr zprostředkovala J. V., která též vyjednala půjčku žalobce podnikateli K. D. ve výši 800.000,- Kč. Dále že za tuto půjčku žalobce dostal od pana D. dvě směnky v celkové výši 1,500.000,- Kč, že žalobce na jaře roku 2007 obdržel z částky, kterou panu D. půjčil, částku 52.000,- Kč a že se přihlásil jako zájemce o masokombinát a nabídl 60,000.000,- Kč. Poskytnutí těchto informací – podle názoru žalobce nepravdivých – poškodilo jeho čest a zhoršilo jeho postavení ve správním řízení. V konečném důsledku vedlo k odnětí dávky v hmotné nouzi.
Soudy vyšly ze zjištění, že na základě informací Služby kriminální policie a vyšetřování PČR OŘ Kutná Hora podaných přípisem ze dne 22. 8. 2007 zahájil Úřad městského obvodu Pardubice V. řízení o odejmutí dávky v hmotné nouzi žalobci. Příspěvek na živobytí byl také žalobci od 1. 5. 2007 odejmut. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu u Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, kde je vedena pod sp. zn. 52 Cad 42/2008. Úřad městské části Pardubice V. podal dne 5. 11. 2007 trestní oznámení na žalobce a z podnětu tohoto oznámení bylo usnesením Služby kriminální policie a vyšetřování PČR OŘ Pardubice ze dne 8. 4. 2008 zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 17. 12. 2009, č. j. 1 T 40/2009 – 222, uznal žalobce vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 a 2 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že při podání žádosti o dávku hmotné nouze – příspěvek na živobytí, zatajil v prohlášení o celkových sociálních a majetkových poměrech výši peněžních prostředků na účtu, jehož majitelem je jeho syn L. P., který byl v žádosti uveden jako společně posuzovaná osoba. K těmto finančním prostředkům měl dispoziční právo i žalobce a také s nimi fakticky disponoval. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích ze dne 23. 3. 2010, č. j. 13 To 84/2010 – 256, byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a žalobce uznán vinným na totožném skutkovém základě ze spáchání přečinu podvodu podle §290 odst. 1 trestního zákoníku.
Odvolací soud se zabýval nejprve důvodností žalovanou vznesené námitky promlčení vůči nároku žalobce. Ze skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a z obsahu spisu vyplývá, že žalobce se o údajném nesprávném úředním postupu dozvěděl z obsahu odůvodnění rozhodnutí Úřadu městské části Pardubice V., č. j. 794/2007/PAF/END, ze dne 8. 11. 2007. Toto rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 23. 11. 2007. Ode dne následujícího, tedy od 24. 11. 2007, počala žalobci běžet šestiměsíční promlčecí doba. Uplatnil-li žalobce nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobou doručenou Okresnímu soudu v Kutné Hoře dne 2. 1. 2009, jednalo se o nárok promlčený. Námitka promlčení vznesená žalovanou je proto důvodná.
I kdyby však žalobcem uplatněný nárok nebyl promlčen, je správný závěr soudu prvního stupně, že k nesprávnému úřednímu postupu v daném případě nedošlo. V příslušném správním řízení totiž nevyšlo najevo, že by orgán Policie ČR podal nepravdivé informace, které by poškodily čest žalobce a zhoršily jeho postavení v tomto správním řízení.
Žalobce podal proti „oběma soudním rozhodnutím“ dovolání, přičemž je napadá „v celém rozsahu“. Namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, které nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a spočívají též na nesprávném právním posouzení věci. Soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci, neboť nedostatečně zjistily, že dovolatel byl sice souzen za přečin a byla stanovena jeho vina, nicméně na jiném skutkovém základě, než který byl policií sdělen správnímu orgánu. Dovolatel se též domnívá, že zcela nepochybně došlo k nesprávnému úřednímu postupu, který byl s to mu způsobit újmu. Stejně tak se dovolatel neztotožňuje s právním posouzením promlčení nároku, neboť soud prvního stupně jeho nárok projednával jako nepromlčený a námitku promlčení žalované uznal až soud odvolací.
Žalobce navrhl, aby dovolací soud napadená rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná má za to, že napadená rozhodnutí jsou věcně správná a není v nich řešena právní otázka, která by mohla být kvalifikována jako zásadně právně významná. Navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl, neshledá-li důvody pro jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku – dovolání – proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej §236 odst. 1 o. s. ř.). Rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 10. 6. 2010, č. j. 7 C 1/2009-179, který dovolatel též výslovně dovoláním napadl, není rozhodnutím odvolacího soudu, nýbrž rozhodnutím soudu prvního stupně. Protože opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, dovolacímu soudu nezbylo, než řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §243c o. s. ř. zastavit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 45/2000).
Ve zbylém rozsahu (v němž žalobce napadl rozsudek soudu odvolacího) bylo třeba nejprve vyřešit otázku přípustnosti dovolání.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání žalobce v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné.
Dovolatel jednak zpochybňuje skutková zjištění, k nimž soudy v průběhu řízení dospěly, a jednak namítá vady řízení. K těmto důvodům se však – jak uvedeno shora – při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží.
Dále dovolatel zpochybňuje závěry soudu odvolacího o tom, že v daném případě nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Ve vztahu k závěru odvolacího soudu o důvodnosti námitky promlčení vnesené žalovanou, jenž byl prvotním důvodem, pro který odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, dovolatel toliko uvádí, že soud prvního stupně jeho nárok projednával jako nepromlčený a námitku promlčení žalované uznal až soud odvolací.
Tím dovolatel zcela zřejmě uplatňuje námitku spočívající opět ve vadě řízení vzniknuvší dle jeho názoru v řízení před soudem odvolacím. K takové námitce dovolací soud při zvažování přípustnosti dovolání nepřihlíží (viz výše).
Nad rámce odůvodnění je ovšem možné uvést, že v namítaném postupu dovolací soud nespatřuje žádné procesní pochybení. Plně totiž odpovídá ustálené rozhodovací praxi soudů, že soud může k námitce promlčení přihlédnout až v odvolacím řízení, jestliže tím nepřihlédne ke skutečnostem uplatněným v rozporu s §205a o. s. ř. či jestliže tak neučiní na základě skutečností zjištěných odlišně od soudu prvního stupně v rozporu s §213 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud tak může učinit dokonce i tehdy, jestliže je námitka promlčení vznesena právě až v odvolacím řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2008, sp. zn. 32 Cdo 4291/2007, uveřejněný pod č. 101/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný též na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
V daném případě odvolací soud vyšel ze skutečností zjištěných již soudem prvního stupně a nijak se od jejich hodnocení neodchýlil. To dovolatel ostatně ani nezpochybňuje.
Bylo proto nadbytečné zabývat se dalšími námitkami žalobce uplatněnými v dovolání, neboť samotný závěr o promlčení žalobcem uplatněného nároku vede k závěru o jeho nedůvodnosti, a tudíž k zamítnutí žaloby.
Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu „v celém rozsahu“, z čehož nepochybně vyplývá, že brojí i proti té části výroku, v níž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku, a stává se tak formálně jeho součástí (§167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních §237 až §239 o. s. ř. Přípustnost podle §237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003, dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání žalobce odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu