ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.2599.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 2599/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobkyně AGIRA-CREDIT, spol. s. r. o. , se sídlem v Ostravě-Mariánských Horách, 28. října 854/258, zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem se sídlem v Ostravě, Josefa Skupy 1639/21, adresa pro doručování: Frýdlant nad Ostravicí, Elektrárenská 125, proti žalovaným: 1) P. B. , zastoupenému opatrovnicí JUDr. Evou Janíkovou, advokátkou se sídlem ve Frýdku-Místku, Farní 19, 2) M. B. , 3) A. B. , zastoupené Mgr. Stanislavem Strakošem, advokátem se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 18 C 152/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. ledna 2012, č.j. 42 Co 125/2011-, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 3) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Stanislava Strakoše, advokáta se sídlem ve Frýdku-Místku, 1. máje 741.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 1) a 2) není žádný z těchto účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Okresní soud ve Frýdku-Místku (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. října 2010, č.j. 18 C 152/2008-234, zamítl žalobu, aby soud určil, že žalovaný 1) je výlučným vlastníkem ve výroku blíže specifikovaných nemovitostí (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.). Po provedeném řízení dospěl k závěru, že smlouva, uzavřená dne 22. listopadu 2000 mezi 1) a 3) žalovanými 1) a 3) o vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“) a darovací smlouva uzavřená mezi žalovanými 1) a 2) dne 29. srpna 2000, nejsou neplatné. Ve vztahu ke smlouvě o vypořádání SJM okresní soud uvedl, že byla uzavírána v době, kdy žalovaná 3) nebyla informována o pohledávce, kterou žalobkyně následně nabyla, nevěděla o trestním stíhání žalovaného 1), dohoda byla uzavřena za účelem rozvodu manželství podle §24a zákona o rodině, nebyla uzavřena v rozporu se zákonem, neobcházela ho, ani se nepříčila dobrým mravům. Odsuzující rozsudek žalovaného 1) nabyl právní moci 9. ledna 2006, více jak po 5 letech po uzavření smlouvy. Neshledal neplatnost ani pro nedostatek určitosti ve vymezení jednotlivých movitých věcí a konstatoval, že i v případě, že by smlouva byla neplatná, nemohla by se žalobkyně domáhat určení, že by vlastníkem celých nemovitostí byl žalovaný 1), neboť při vypořádání jsou podíly obou manželů stejné. Ve vztahu k darovací smlouvě pak okresní soud uzavřel, že se nepodařilo prokázat, že by žalovaný 2) věděl v době uzavření smlouvy o pohledávce, kterou žalobkyně nabyla a nebyly zjištěny ani žádné další důvody, které by neplatnost mohly způsobit.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem ve smyslu §219 o. s. ř. potvrdil (jako věcně správné rozhodnutí) rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a II. (výrok I.), odmítl odvolání žalobkyně proti výroku v odstavci III. (výrok II.) a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky III. až V.). Odvolací soud se zcela ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Konstatoval, že v daném případě je třeba vycházet z toho, že ke dni, kdy byly obě smlouvy uzavřeny, nebylo prokázáno, že by žalovaný 1) měl osobní závazky, které by svědčily o tom, že by mohl mít úmysl krátit věřitele. Je sice nesporné, že v tomto období jako předseda představenstva obchodní společnosti IR – Investorská a rozvojová, a.s., jednal jménem této společnosti tak, že jí způsobil škodu, nicméně v této době se jednalo o závazky společnosti, a ne o osobní závazky žalovaného 1). Ty vznikly až následně poté, kdy v rámci trestního řízení mu bylo uloženo nahradit škodu ve výši 65.700.000,- Kč této obchodní společnosti. Ke vzniku závazku však došlo až v roce 2006, když k uzavření smlouvy o vypořádání SJM se žalovanou 3) a darovací smlouvy s žalovaným 2) došlo v roce 2000. Proto dospěl k závěru, že obě smlouvy nejsou ve smyslu ust. §39 o.z. neplatné.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále již „dovolatelka“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a uplatňuje v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b) a §241a odst. 3 o. s. ř. V čem konkrétně dovolatelka spatřuje otázku zásadního právního významu však z dovolání nevyplývá; pouze uvádí, že „je toho názoru, že platnost smlouvy je nutné řešit nejenom ve vztahu k žalobci, ale i ve vztahu k třetím osobám, tj. pokud je snahou prodávajícího či dárce krátit věřitele, pak postačí, aby v době převodu měl převodce věřitele a tímto věřitelem nemusí být žalobce“ . Dovolatelka se domnívá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když řízení nebylo přerušeno do skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 32 T 6/2003, tj. trestnímu řízení proti 1) žalovanému. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 3) ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně uvedla, že má za to, že dovolání není přípustné, neboť dovolatelka v něm nespecifikuje žádnou právní otázku, která by měla být dovoláním vyřešena a ani neuvádí, že by v dosavadní rozhodovací praxi soudu byla problematika rozhodována rozdílně. Navrhla, aby podané dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s .ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi konstantně zaujímá právní názor, že přípustnost tzv. nenárokového dovolání [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] může být založena jen v případě, kdy dovolatel v dovolání označí pro výsledek sporu relevantní právní otázku, jejíž řešení odvolacím soudem činí rozhodnutí tohoto soudu rozhodnutím zásadního právního významu. Neuvede-li dovolatel v dovolání žádnou takovou otázku nebo jen otázku skutkovou, nemůže dovolací soud shledat nenárokové dovolání přípustným [k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2007, sp. zn. 22 Cdo 1217/2006, jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, a dále publikované (s citovanou právní větou) v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. 5042].
Dovolatelka ve svém dovolání ovšem [z pohledu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.] neformulovala (žádnou) právní otázku, která dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena nebo by měla být řešena jinak a jejíž řešení by v dané věci bylo relevantní. Neuvedla ani (žádné) konkrétní rozhodnutí, ve kterém by pro napadené rozhodnutí podstatná právní otázka byla řešena soudy rozdílně. Ani z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) nebylo možno vyvodit jiný (relevantní) důvod, pro který by rozhodnutí odvolacího soudu mohlo být považováno za rozhodnutí zásadního významu. Z dovolání je totiž zřejmé, že dovolatelka brojí proti výsledkům dokazování odvolacím soudem (oběma soudy) a v dovolání tak nepřípustně uplatňuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 písm. o. s. ř., jehož prostřednictvím ovšem přípustnost dovolání posuzovat nelze (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Pokud pak dovolatelka polemizuje s právním posouzením věci odvolacím soudem, činí tak právě s ohledem na svou skutkovou verzi případu; ani tato okolnost ovšem přípustnost dovolání nezakládá. K otázce právního posouzení věci lze pak uvést, že skutkový stav, z nějž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud a jímž byl při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vázán dovolací soud, umožňovaly odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem (§157 odst. 2 o. s. ř.), vyložen v odůvodnění (písemného vyhotovení) jeho dovoláním napadeném rozsudku. Z dovoláním napadeného rozsudku nebylo možno ani vyvodit, že by se odvolací soud při posuzování věci ve světle zjištěných skutkových okolností případu odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího soudu.
Dále je třeba poznamenat, že pokud jde o dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení, dovolání přípustné není a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) – srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Nejvyšší soud proto dovolání dovolatelky podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn §243b odst. 5 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaná 3) má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávající z odměny za zastupování advokátem (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [podle čl. II vyhl. č. 64/2012 Sb., §5 písm. b), §10 odst. 3, §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhl. č. 484/2000 Sb.] a z náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve výši 300,- Kč, vše navýšeno o 20 % DPH (tj. o částku 1.060,- Kč) podle §137 odst. 3 a §47 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.360,- Kč je dovolatelka povinna zaplatit žalované 3) k rukám jejího advokáta, jak je uvedeno shora (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Výrok III. je výrazem procesní situace, kdy žalovaným 1) a 2) žádné (účelně vynaložené) náklady v tomto dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. září 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu