ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.264.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 264/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce P. S., zastoupeného JUDr. Petrem Grobelným, advokátem se sídlem v Ostravě, Sokolská třída 21, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem, o náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 29 C 224/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2010, č. j. 71 Co 233/2010-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 12. 2010, č. j. 71 Co 233/2010-103, se v rozsahu, v jakém jím byl potvrzen výrok I. rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 11. 5. 2010, č. j. 29 C 224/2009-72, tak, že žalovaná je zavázána zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč, a v navazujících výrocích o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení, ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě v záhlaví specifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení vedeného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 9/2001 a úroky z prodlení z částky 740.514,- Kč od 1. 8. 2009 do 25. 6. 2010, i ve výroku II. o nákladech řízení, změnil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, pokud jím byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci úrok z prodlení z částky 300.000,- Kč od 1. 8. 2009 do zaplacení tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud přejal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně. Proti žalobci bylo dne 6. 1. 1999 zahájeno trestní stíhání sdělením obvinění ze spáchání dvou trestných činů dle §9 odst. 2 k §247 odst. 1., písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona a §9 odst. 2 k §247 odst. 1 písm. b) odst. 3 písm. b) tr. zákona. Žalobce byl v období od 8. 1. 1999 do 23. 5. 2000 ve vazbě, tj. šestnáct měsíců a patnáct dnů. Na základě záznamu o sdělení obvinění ze dne 10. 3. 1999 byl žalobce stíhán pro trestný čin podle ust. §9 odst. 2 k §234 odst. 1, odst. 3 tr. zákona. Na základě záznamu o sdělení obvinění ze dne 16. 4. 1999 byl žalobce stíhán pro další dva trestné činy a na základě záznamu o sdělení obvinění ze dne 14. 10. 1999 pro další trestný čin v jednočinném souběhu. Dne 2. 5. 2001 byl žalobce obžalován ze spáchání čtyř trestných činů. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 1. 2004 byl žalobce uznán vinným ze spáchání tří trestných činů (podílnictví, loupeže a krádeže) a ve vztahu k ostatním trestným činům byl zproštěn obžaloby. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, pro trestný čin krádeže však byl žalobce zproštěn obžaloby. Od 7. 9. 2004 byly předmětem trestního řízení dva trestné činy kvalifikované jako loupež a krádež. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 5. 2006 byl žalobce uznán vinným z těchto dvou trestných činů, Vrchní soud v Olomouci však rozsudkem ze dne 17. 10. 2006 zrušil rozsudek krajského soudu a ve vztahu k trestnému činu krádeže zprostil žalobce obžaloby. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5.12.2007 uznal žalobce vinným ze spáchání trestného činu krádeže, Vrchní soud v Olomouci však i tento rozsudek zrušil, a následně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 4. 9. 2008 zprostil žalobce obžaloby i z posledního trestného činu. Trestní řízení bylo pravomocně ukončeno dne 8. 10. 2008, trvalo tedy celkem deset let bez tří měsíců.
Žalobce uplatnil u žalované dne 30. 1. 2009 nárok na náhradu škody ve výši 658.014,- Kč jako náhradu nákladů za právní zastoupení v trestním řízení, nárok na náhradu za ušlý zisk po dobu pobytu ve vazbě ve výši 82.500,- Kč, a nárok na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení ve výši 300.000,- Kč. Žalovaná žádný z uplatněných nároků neuznala.
Odvolací soud, jež rozhodoval pouze o nároku na odškodnění za nepřiměřenou délku řízení a o úrocích z prodlení z celkové částky, se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, jež zavázal žalovanou zaplatit žalobci částku 300.000,- Kč. Dle odvolacího soudu bylo v řízení prokázáno, že soudy v rámci trestního řízení nerozhodly v přiměřené lhůtě, když trestní stíhání žalobce trvalo téměř 10 let. „Řízení tudíž bylo nepřiměřeně dlouhé a neodpovídalo složitosti věci, přičemž žalobce délku řízení nezavinil.“ S ohledem na délku řízení považoval odvolací soud za přiměřenou základní částku ve výši 15.000,- Kč za rok řízení a s přihlédnutím k zásahu do osobní sféry žalobce považoval za odpovídající navýšení této částky na 30.000,- Kč za každý rok, což odpovídá výsledné částce 300.000,- Kč. Žalobci nelze přičíst k tíži, že nepodal stížnost na průtahy v řízení či návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu. Za zcela nedůvodnou považoval odvolací soud námitku žalované ve vztahu k příslušenství z částky 740.514,- Kč, když je nesporné, že žalovaná byla řádně vyzvána žalobcem k uspokojení jeho nároků, avšak žalovaná uplatněné nároky neuznala. Odvolací soud naopak nepřiznal žalobci nárok na úroky z prodlení z částky 300.000,- Kč s odůvodněním, že výše přiměřeného zadostiučinění je určena až na základě úvahy soudu jeho rozhodnutím, a proto se žalovaná nemohla dostat do prodlení s plněním.
Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu části výroku I., kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovolatelka shrnula svoje dosavadní tvrzení ve věci a namítla, že soudy obou stupňů se ve svých rozhodnutích řádně nevypořádaly s její procesní obranou.
Dle dovolatelky nelze výši přiměřeného zadostiučinění stanovit pouze s odkazem na celkovou délku řízení, což se v daném případě stalo. Odvolací soud se spokojil s tvrzením, že délka řízení je nepřiměřeně dlouhá, neodpovídající skutkové složitosti věci, nicméně tento závěr nijak neodůvodnil, nikde není uvedeno, kde je v napadeném řízení shledán nesprávný úřední postup, či jakékoli jiné pochybení orgánů činných v trestním řízení, a v čem tedy stát zavinil nepřiměřenou délku daného řízení. Dovolatelka neshledala v řízení naprosto žádné průtahy, naopak, jednotlivé procesní úkony byly prováděny průběžně, a to jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem. Dle dovolatelky délka řízení plně odpovídá mimořádné skutkové i právní složitosti řízení, neboť s žalobcem bylo trestně stíháno 10 osob pro celkem 22 skutků. Dovolatelka nezpochybňuje, že trestní stíhání život žalobce ovlivnilo, ale je nutné odlišovat odpovědnostní tituly a v daném případě není délka řízení přičitatelná státu. Soud rovněž dostatečně nezdůvodnil, proč považuje částku 300.000,- Kč za přiměřenou. Odvolací soud zohlednil pouze kritéria, která se mu hodila, ale naprosto nezohlednil mimořádnou složitost řízení. Pokud má být dovolatelka činěna odpovědnou za délku řízení, která se sice na první pohled jeví jako nepřiměřená, ale již při zběžném prostudování spisu je nutné dospět k závěru, že se jedná o délku řízení s ohledem na konkrétní okolnosti zcela přiměřenou, nechť se dovolací soud vyjádří, jaká délka řízení (zdůrazněno bezprůtahového) je již považována za nepřiměřenou a žalovaná má být za ni bez dalšího činěna odpovědnou.
Dle dovolatelky rovněž nelze v daném případě žalované uložit plnit úroky z prodlení z částky 740.514,- Kč, neboť veškeré rozhodující listiny byly žalobcem předloženy až v rámci soudního řízení, a tudíž nemohla jeho nárok v rámci mimosoudního projednání vypořádat. Pokud by tyto listiny byly předloženy již v rámci mimosoudního projednání, byl by nárok mimosoudně vypořádán. Jelikož nárok nebyl řádně uplatněn (nebyl podložen relevantními listinami), považuje dovolatelka hrazení daných úroků (ale i nákladů řízení) za rozporné s dobrými mravy, neboť to byl žalobce, který zavinil, že daná částka nemohla být mimosoudně vypořádána.
Dovolatelka navrhla rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v mezidobí vydal Nejvyšší soud stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010. Tvrzení žalované považuje za účelová a absurdní. K doložení dokladů ze strany žalobce uvedl, že pokud měla žalovaná jakékoliv pochybnosti o vynaložení nákladů žalobcem na jeho právní zastoupení v trestním řízení, mohla se na právního zástupce žalobce obrátit v průběhu šestiměsíční lhůty, kterou měla k vyřízení nároku. Žalobce považuje přisouzenou částku zadostiučinění za přiměřenou a zdůrazňuje, že žalobce strávil téměř 17 měsíců ve vazbě.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím doby dne 31. 12. 2012), přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 o. s. ř.), je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné.
Žalobkyně v dovolání brojí proti dvěma závěrům odvolacího soudu. Předně namítá, že odvolací soud nesprávně právně posoudil přiměřenost délky řízení, jakožto prvotní předpoklad odpovědnosti státu, když vzal v potaz pouze celkovou délku řízení, avšak nezohlednil ostatní kriteria §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen „OdpŠk“) a pouze uzavřel, že délka řízení je nepřiměřeně dlouhá a neodpovídá skutkové složitosti věci. Druhá námitka dovolatelky spočívá v tvrzení, že považuje za rozporné s dobrými mravy, aby byla zavázána zaplatit úroky z prodlení z částky představující náhradu škody ve výši 658.014,- Kč (náklady za právní zastoupení v trestním řízení) a náhradu za ušlý zisk ve výši 82.500,- Kč po dobu pobytu žalobce ve vazbě, v situaci, kdy byla připravena plnit žalobci, avšak ten jí k tomu neposkytl všechny nezbytné podklady.
Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro obě z obsahu dovolání podávající se právní otázky, avšak důvodné je pouze v části týkající se nároku na odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení.
Jak Nejvyšší soud uvedl v části III. a IV. Stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod R 58/2011, je-li určena celková délka řízení, je třeba přistoupit k posouzení, zda je toto řízení možno považovat za přiměřeně dlouhé. K porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat. Při posuzování přiměřenosti délky řízení je nutno vyjít z kritérií, která jsou obdobným způsobem hodnocena při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, tedy z kritérií demonstrativně vyjmenovaných v ustanovení §31a odst. 3 OdpŠk, a přitom přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu.
V této souvislosti Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, uvedl, že „závěr, že celková délka řízení není přiměřená (ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.), není možné učinit, aniž by soud zformuloval úsudek, z nějž bude patrno, které z rozhodných okolností se projevily v hodnocení délky řízení jako nepřiměřené (v porovnání s těmi, jež by jinak odůvodňovaly závěr o přiměřenosti délky řízení).“ Jinými slovy řečeno, právní posouzení znaku „přiměřenosti“ uvedeného v §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. je výlučně věcí soudu, a proto musí být z jeho rozhodnutí patrno, jakými úvahami dospěl k závěru, že se jedná o délku řízení vzhledem ke konkrétním okolnostem případu nepřiměřenou. K tomu srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000 (rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz).
V posuzované věci se odvolací soud omezil na konstatování, že „v řízení bylo prokázáno, že soudy České republiky v rámci trestního stíhání žalobce nerozhodly v přiměřené lhůtě tak, jak to stanoví věta třetí ust. §13 odst. 1 zákona, když jeho trestní stíhání trvalo téměř 10 let.“ Byť nelze nikterak vyloučit, že doba necelých 10 let trestního stíhání nebyla skutečně dobou „přiměřenou“ obvyklé délce takového řízení, neobsahuje odůvodnění odvolacího soudu žádné úvahy o „přiměřené“ délce řízení, přesto (a právě proto nesprávně) odvolací soud uzavřel, že šlo o délku nepřiměřenou. Právní posouzení věci odvolacím soudem je proto v tomto ohledu neúplné a tudíž i nesprávné.
Druhá dovolatelkou vznesená otázka směřuje z vyřešení otázky, zda je žalovaná povinna platit úroky z prodlení za situace, kdy jí žalobcem nebyly předloženy všechny potřebné doklady pro uspokojení jeho nároku v rámci předběžného projednání žalovanou.
Ve znění ustanovení §15 OdpŠk zákonodárce využil v případě odpovědnosti státu za škodu možnosti upravit otázku splatnosti náhrady škody odchylně od občanského zákoníku, a stanovil lhůtu 6 měsíců od uplatnění nároku poškozeným u žalované, ve které je stát povinen nahradit škodu poškozenému, pokud se chce vyhnout soudnímu řízení. Šestiměsíční délka lhůty by měla odpovídat možnostem státu administrativně zvládnout posoudit nárok poškozeného a v případě potřeby si od něj vyžádat nezbytné podklady pro posouzení jeho nároku. Pokud žalovaná této možnosti v rámci šestiměsíční lhůty nevyužila, a nedostatek předložených materiálů konstatovala až ve svém stanovisku ze dne 26. 2. 2010, poté, co žalobce uplatnil dne 28. 8. 2009 svůj nárok u soudu, nebyla připravena nárok žalobce mimosoudně uspokojit v zákonné lhůtě.
Uvedené okolnosti případu jsou však z hlediska právního posouzení věci nadbytečné, neboť odpovědnost za prodlení je odpovědností objektivní, tudíž odpovědnostní následky vznikají odpovědnému subjektu bez zřetele na to, zda porušení povinnosti zavinil. Zákon č. 82/1998 Sb. ani občanský zákoník neupravuje žádné důvody pro zproštění odpovědnosti za prodlení, upravuje pouze případ, kdy prodlení dlužníka nenastane, a to nemohl-li svůj závazek splnil v důsledku prodlení věřitele (§520 a 522 obč. zák.). V daných souvislostech jedině tato skutečnost nevede k povinnosti dlužníka platit úrok z prodlení. Nedoložení všech potřebných dokladů ze strany žalobce (věřitele) však nelze vykládat jako neposkytnutí součinnosti potřebné ke splnění dluhu ve smyslu §520 obč. zák. Do doby prokázání vzniku škody v majetkové sféře žalobce se jednalo o spornou pohledávku, proto pokud se žalovaná chtěla vyhnout placení úroků z prodlení, měla v zákonné šestiměsíční lhůtě postupovat tak, aby byly veškeré nejasnosti odstraněny a potřebné doklady ze strany žalobce doloženy.
Dovolací soud dále shledal, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jak vyplývá ze spisového materiálu, žalobce uplatnil u žalované tři samostatné nároky, přitom v rámci nároku na odškodnění nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení uvedl, že strávil bezdůvodně 17 měsíců ve vazbě, v důsledku čehož se rozešel s přítelkyní, se kterou chtěl uzavřít manželství. Stejné tvrzení uvedl žalobce v žalobě, a jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí nalézacích soudů, tyto přihlédly k zásahu do osobní sféry žalobce tím, že přiznaly poškozenému zadostiučinění o 100% vyšší, než byla základní částka odškodnění za nepřiměřenou délku řízení. Takto žalobcem uplatněný nárok však v sobě zahrnuje dva nároky se samostatným skutkovým základem vzniklé v důsledku jiné škodní události (nepřiměřená délka řízení/výkon vazby v trestním řízení, jež neskončilo odsouzením dotyčného) a projevující se jiným druhem újmy (nejistota ohledně výsledku řízení/narušení osobního života žalobce), proto vyžadoval postup soudu podle §43 o. s. ř. k upřesnění žalobního návrhu tak, aby bylo zřejmé, v jaké výši se žalobce domáhá náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení a v jaké výši náhrady nemajetkové újmy za dobu strávenou ve vazbě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, ve znění jeho opravného usnesení ze dne 29. 2. 2012, uveřejněný pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Soud prvního stupně tak však neučinil a odvolací soud jeho pochybení nenapravil, proto je řízení stiženo vadou, která mohla vést k nesprávnému rozhodnutí ve věci.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu co do posouzení přiměřenosti délky řízení je z části neúplné a tudíž nesprávné, a nadto je řízení postiženou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval Nejvyšší soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu uvedeném ve výroku rozhodnutí zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř).
Soud odvolací je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. září 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu