ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3104.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3104/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Ing. M. K., b) Mgr. M. K., c) P. K , všech zastoupených JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem v Plzni, Kamenická 1, proti žalovanému Z. K., zastoupenému Mgr. Petrem Cilínkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, o ochranu osobnosti , vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 19 12/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. března 2011, č.j. 1 Co 265/2006-272, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobců zaplatit jejich zástupci JUDr. Jaroslavu Svejkovskému, advokátu se sídlem v Plzni, Kamenická 1, částku 10.110,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.) :
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. dubna 2006, č.j. 19 C 12/2005-122, uložil v zákonné lhůtě žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni a) 250.000,- Kč (výrok I.), žalobkyni b) 250.000,- Kč (výrok II.) a žalobci c) 250.000,- Kč (výrok III.). Zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil žalobkyni a) 750.000,- Kč (výrok IV.), žalobkyni b) 750.000,- Kč (výrok V.) a žalobci c) 750.000,- Kč (výrok VI.). Současně zavázal žalovaného zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a) ve výši 46.247,50 Kč (výrok VII.), žalobkyni b) ve výši 6.247,50 Kč (výrok VIII.) a žalobci c) ve výši 6.247,50 Kč (výrok IX.). Žalovanému dále stanovil povinnost zaplatit státu soudní poplatek ve výši 20.000,- Kč (výrok X.).
K odvolání žalobců i žalovaného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2007, č.j. 1 Co 265/2006-170, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož úmrtím manžela žalobkyně a) a otce žalobců b) a c) v souvislosti s nehodou způsobenou jednáním žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do práva žalobců na jejich soukromí, jehož součástí je i rodinný život, a je tak i dána odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Žalobci uplatněný prostředek ochrany považoval i odvolací soud za důvodný, neboť neoprávněný zásah v těchto věcech je zcela neodčinitelný. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podléhá promlčení a právo žalobců na tuto náhradu bylo v době podání žaloby promlčeno.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. října 2009, sp. zn. 30 Cdo 4318/2007, pokud směřovalo proti měnícím výrokům rozsudku odvolacího soudu zamítnuto; ve zbylém rozsahu pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní právní význam a tudíž jej odmítl. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 12.11.2008, sp. zn. 31 Cdo 3161/2008.
Nálezem Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09, byly shora uvedené rozsudky odvolacího i dovolacího soudu zrušeny. Ústavní soud uvedl, že námitka promlčení vznesená vedlejším účastníkem byla nemravná a obecné soudy tím, že ji v projednávaném případě připustily a vzaly při svém rozhodování v úvahu, aprobovaly jednání, které je „contra bonos mores.“ V důsledku tohoto postupu nebylo řízení před obecnými soudy jako celek spravedlivé.
Odvolací soud poté, v souladu s názorem Ústavního soudu, znovu rozhodl rozsudkem ze dne 29. března 2011, č.j. 1 Co 265/2006-272, jímž rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výroky I. – VI.) a ve výroku X. potvrdil, ve zbývajících výrocích o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně změnil a rozhodl o nákladech odvolacích a dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“). Nález Ústavního soudu považuje za překvapující rozhodnutí a jemu i rozhodnutí odvolacího soudu vytýká povrchnost. Podotýká, že pokud v tomto případě námitka promlčení směřuje proti dobrým mravům, pak proti nim směřuje v podstatě každá námitka promlčení. Navrhuje proto, aby napadený rozsudek odvolacího soudu byl zrušen.
Žalobci se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnili s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhli, aby dovolací soud dovolání žalovaného odmítl.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (ostatně dovolatel sám ani žádnou právní otázku zásadního významu nevymezil). Otázku výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. se zvláštním zřetelem k posouzení vztahu uplatnění námitky promlčení a jejího možného rozporu s dobrými mravy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., odvolací soud uvážil v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu (analogicky srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3.10.2011, sp. zn. 30 Cdo 57/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23.2.2012, sp. zn. 30 Cdo 3789/2010, usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.5.2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010, apod.), stejně jako s bohatou judikaturou Ústavního soudu, na niž uvedená rozhodnutí dovolacího soudu odkazují. Pokud dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., a jestliže z obsahu dovolání vyplývá dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. (§41 odst. 2 téhož zákona), pak k okolnostem uváděným v rámci nich se podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vznikly žalobcům náklady spojené se zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně advokáta ve výši 8.125,- Kč /srovnej §2 odst. 1, §6 odst. 1 písm. a), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb. účinné od 1.3.2012/ a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 399/2010 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalobců 8.425,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 10.110,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.)
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. července 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu