ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3194.2012.1
sp. zn. 30 Cdo 3194/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce L. P., zastoupeného Mgr. Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem v Děčíně, Masarykovo náměstí č. 193/20, proti žalované Ing. V. Ch., o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 34 C 10/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. dubna 2012, č.j. 1 Co 43/2012-94, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o.s.ř.):
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. dubna 2012, č.j. 1 Co 43/2012-94, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. listopadu 2011, č.j. 34 C 10/2009-79, jímž byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaslala na své náklady žalobci doporučený dopis s omluvou uvedenou ve výroku a jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud věc posoudil podle §11násl. občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a shodně se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobce neprokázal existenci protiprávních zásahů do svých osobnostních práv. Označenými podáními se žalovaná obracela na orgány územní samosprávy se stížností na postup žalobce v souvislosti s pořádáním motokrosových závodů a tréninků s výslovnou žádostí o nápravu vytýkaného stavu. V té souvislosti vyjádřila svůj názor na uvedenou záležitost společenského zájmu. Smyslem a cílem označených podání žalované nebyla žalobcova dehonestace. Žalovaná tak podle odvolacího soudu uplatňovala ústavně zaručené petiční právo, přičemž nevybočila z mezí výkonu tohoto práva.
Toto rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dne 6. srpna 2012 dovoláním. Z obsahu dovolání vyplývá, (§41 odst. 2 o.s.ř.) že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle něhož je řízení postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a současně též podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., t.j., že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Dovolatel má za to, že soud nepřipustil důkazy, a to výslechem svědků, když právě tito měli osvědčit důsledky neoprávněného zásahu do osobnostních práv žalobce. Odvolací soud tak vycházel ze skutečností a důkazů, které nesprávně hodnotil. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze, stejně jako Krajského soudu v Ústí nad Labem, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřila žalovaná, přičemž vyjádřila nesouhlas s obsahem žalobcova dovolání.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) poté co přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Konstatuje, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., řádně zastoupenou advokátem, a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (když rozsudku soudu prvního stupně předcházel sice dřívější odvolacím soudem zrušený rozsudek, kterým však bylo rozhodnuto ve věci samé identicky), a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. (současně se připomíná nález Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo toto ustanovení zrušeno, avšak s účinností ke dni 31. prosince 2012).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím však naopak např. důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Právě takovýto nepřípustný dovolací důvod obsahově fakticky uplatňuje dovolatel, stejně jako dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., když k okolnostem uplatněným těmito dovolacími důvody se nepřihlíží. Nadto se z napadeného rozsudku naznačuje, že Vrchní soud v Praze se při výkladu ustanovení §11 násl. obč. zák. neodchýlil od ustálené judikatury (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 96/2006, usnesení ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 30 Cdo 1848/2005, apod.). Dovolání proto bylo odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §151 o.s.ř., když v tomto dovolacím řízení nemá žalobce na jejich náhradu nárok, zatímco žalované v této souvislosti náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. prosince 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu