ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3274.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3274/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce nezletilého A. F., zastoupeného svojí matkou H. F., zast. JUDr. Pavlem Šafářem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 36/5, proti žalované obchodní společnosti VLTAVA-LABE-PRESS, a.s., se sídlem v Českých Budějovicích, náměstí Přemysla Otakara II., IČO 61860981, zastoupené Mgr. Tomášem Hübnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 78/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, č.j. 1 Co 292/2009-92, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 2. března 2010, č.j. 1 Co 292/2009-92, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. března 2009, č.j. 32 C 78/2008-67, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 4. března 2009, č.j. 32 C 78/2008-67, zamítl žalobu, podle níž by byla žalovaná povinna písemně se omluvit žalobci doporučeným dopisem ve znění: „ Omlouváme se za to, že jsme v rozporu s dobrými mravy, právním řádem České republiky a zásadami slušného chování neoprávněně použili podobiznu žalobce a zasáhli tak do jeho osobnostních práv.“, a současně žalobu zamítl, aby žalovaná z titulu náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ obč. zák.“) zaplatila žalobci částku 100.000,- Kč; rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 2. března 2010, č.j. 1 Co 292/2009-92 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve znění omluvy: „ Vážený pane F., omlouváme se za to, že jsme dne 12. ledna 2008 uveřejnili Vaši podobiznu v deníku Šíp v článku „Šílená dobrodružství Š. v Norsku, kde se vydávala za A. (13) – Utíkali s ní až za polární kruh!“, kde jste byl spojován s „kuřimskou“ kauzou, proslavenou mimo jiné týráním dětí a napojením na sektu, a tím jsme neoprávněně zasáhli do Vašich osobnostních práv, konkrétně do práva k podobizně“. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud mimo jiné uvedl, že žalobce za neoprávněný zásah do svých osobnostních práv považuje uveřejnění jeho fotografie v rozporu se zpravodajskou licencí, kdy byl spojen s tzv. Kuřimskou kauzou vztahující se k týrání dětí a napojení na sektu. Otázkou bylo, zda bylo možné s odkazem na ustanovení §12 odst. 3 obč. zák. jeho fotografii uveřejnit bez potřebného souhlasu, tj. zda šlo o případ tzv. zpravodajské (reportážní) licence. Odvolací soud dovodil, že tomu tak skutečně bylo. Poukázal na to, že zmíněný článek týkající se zejména pobytu B. Š. v Norsku, jedno značně souvisel s tzv. Kuřimskou kauzou, v níž šlo o zneužívání nezletilých dětí a figurovala v ní i B. Š., tehdy v identitě „nezletilé A.“. Kauza byla od svého počátku široce medializována, informovala o ní všechna média a veřejnost měla právo na aktuální informace o této věci. Proto byl tento článek soudem hodnocen jako reportáž, jako tehdy aktuální zpravodajství týkající se dalších (navazujících) okolností případu – konkrétně pobytu B. Š. v Norsku, kde s ní byl rovněž otec nezletilého žalobce M. F., a B. Š. zde měla tentokrát identitu jeho syna A., tj. žalobce. Proto považoval i odvolací soud uveřejnění fotografie žalobce v předmětném článku, jako doprovodné pro porovnání podob, za odůvodněnou součást reportáže. Fotografie žalobce, pořízená zjevně na veřejném prostranství, podle odvolacího soudu není v rozporu s oprávněnými zájmy žalobce, které je třeba podle §12 odst. 3 obč. zák. i při oprávněném užití podobizny či obrazového záznamu chránit, neboť žalobce v žádném případě nedehonestuje ani nijak nezesměšňuje a z textu článku je zřejmé, že žalobce je zde zmiňován výlučně v souvislosti s tím, že jeho identitu poskytl B. Š. jeho otec, M. F.. Soud poukázal na další uveřejněné články zmiňující propůjčení identity nezletilého žalobce B. Š. otcem žalobce. Odvolací soud vyslovil přesvědčení, že nelze přehlédnout ani evidentní odpovědnost rodičů žalobce za jeho spojení s tzv. Kuřimskou kauzou, jestliže jeho identita byla propůjčena B. Š., minimálně právě jednáním jeho otce M. F.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 9. dubna 2010 a tentýž den nabyl právní moci.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 7. června 2010 včasné dovolání.
Žalobce přípustnost svého dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a vychází z dovolacích důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Zabývá se především otázkou vztahu zpravodajské licence a zájmu na ochraně soukromí dítěte a mladistvého. Zdůrazňuje, že má-li být předmětem ochrany osobnost dítěte, je zapotřebí v takovém případě poskytovat ochranu vyšší, než osobám dospělým. V této souvislosti odkazuje na čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a dále na Českou republikou ratifikovanou Úmluvu o právech dítěte. Připomíná též úpravu obsaženou v zákoně č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže. Vytýká též, že nebyly provedeny žalobcem provedené důkazy. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu - dále jen „o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Dále konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou jeho přípustnosti.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
V souzeném případě činí napadený rozsudek rozhodnutím po právní stránce zásadního významu řešení otázky vztahu realizace zpravodajské licence a práva osobnostních práv fyzických osob spjatých s ustanovením §12 odst. 3 obč. zák. (§237 odst. 3 o.s.ř.). Dovolací soud proto dospívá k závěru, že dovolání je v daném případě přípustné.
Poté dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu ve výrocích ve věci samé přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že toto rozhodnutí nelze hodnotit jako správné (§243b odst. 2 o.s.ř.).
Právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. V případech, je-li dovolání přípustné, je soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 obč. zák. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Podle ustanovení §12 obč. zák. písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy týkající se fyzické osoby nebo jejích projevů osobní povahy smějí být pořízeny nebo použity jen s jejím svolením (odst. 1). Svolení není třeba, použijí-li se písemnosti osobní povahy, podobizny, obrazové snímky nebo obrazové a zvukové záznamy k účelům úředním na základě zákona (odst. 2). Podobizny, obrazové snímky a obrazové a zvukové záznamy se mohou bez svolení fyzické osoby pořídit nebo použít přiměřeným způsobem též pro vědecké a umělecké účely a pro tiskové, filmové, rozhlasové a televizní zpravodajství. Ani takové použití však nesmí být v rozporu s oprávněnými zájmy fyzické osoby (odst. 3).
Požadavek zajištění účinné občanskoprávní ochrany vyžaduje, aby neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby, který má za následek vznik nemajetkové újmy, spočívající v porušení či již v pouhém ohrožení osobnosti dotčené fyzické osoby, byl pro původce neoprávněného zásahu spojen s nepříznivými právními následky ve formě zvláštních občanskoprávních sankcí. Ty mohou podle okolností konkrétního případu spočívat v nové povinnosti původce neoprávněného zásahu buď upustit od tohoto zásahu, či odstranit následky neoprávněného zásahu, anebo poskytnout přiměřené zadostiučinění.
Tam, kde v důsledku soudem seznaného neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo k jejímu porušení, resp., případně „jen“ k pouhému ohrožení – tedy ke vzniku nemajetkové újmy, pak ustanovení §13 odst. 1 obč. zák. vymezuje, že fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění, přičemž z druhého odstavce tohoto ustanovení vyplývá, že pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle prvního odstavce zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má tato fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Úspěšně se v souvislosti s utrpěným zásahem do práva na ochranu osobnosti může postižená fyzická osoba domáhat žalobou podle ustanovení §13 obč. zák. příslušného zadostiučinění, pokud je v žalobě uplatní jako přiměřené. Neshledá-li soud, který je vázán žalobním petitem, že žalobcem požadovaná forma (resp. též obsah) zadostiučinění není objektivně, s ohledem na okolnosti posuzované věci, přiměřená (nebo je přiměřená pouze ve své části), resp. tím i účinná, pak v těchto případech nelze požadovanou satisfakci poškozenému přiznat a žalobu je proto třeba zamítnout (podle okolností buď zcela nebo zčásti).
Dovolací soud poukazuje na skutečnost významu svobody projevu podle čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod jako jednoho z pilířů každé demokratické společnosti (analogicky Nález Ústavního soudu ve věci sp.zn. II. US 357/96- S.n.u. US, Svazek č. 9, Nález č 156). V každém konkrétním případě je vždy nezbytné zkoumat intenzitu tvrzeného porušení základního práva na ochranu osobnosti, a to v kontextu se svobodou projevu a s právem na informace a se zřetelem na požadavek proporcionality uplatňování těchto práv a jejich ochrany. Zásah proti osobnostní integritě fyzické osoby je pak většinou dán pouze tehdy, jestliže přesáhl určitou přípustnou intenzitu do té míry, že ji již v demokratické společnosti nelze tolerovat. Přitom je nutno respektovat zřejmá specifika periodického tisku, určeného pro informování nejširší veřejnosti (srovnej např. Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 156/99 – Soudní rozhledy č. 2/2000 - příloha, str. 13).
Ačkoliv odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku v zásadě jen obecně zmínil, že při střetu práva veřejnosti na informace a jejich šíření s právem na ochranu osobnosti a soukromého života, je nutno přihlédnout k okolnostem každého případu tak, aby jednomu právu nebyla bezdůvodně dána přednost před právem druhým, nijak tuto – jinak správnou – zásadu v podstatě nerozvedl a nekonkretizoval, takže ani není patrno, jak dalece fakticky dostál výše vyloženým principům, na něž dovolací soud v této souvislosti opětovně poukazuje.
Vzhledem k podstatě posuzované věci proto dovolací soud připomíná, že při každém použití podobizen a obrazových snímků, ať k nim dochází na základě zákonných licencí nebo na podkladu svolení, či na bázi jiného oprávnění, musí být zachovány dvě základní podmínky: Použití se musí stát vždy přiměřeným způsobem a dále použití nesmí být v rozporu s takovými osobnostními zájmy oprávněného, jichž je třeba bezpodmínečně respektovat, a které jsou tedy za všech okolností nedotknutelné. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, stává se použití, které by bylo případně samo o sobě přípustné, neoprávněným zásahem ve smyslu ustanovení §13 obč. zák., s nímž jsou spojeny občanskoprávní sankce vyplývající z uvedeného ustanovení. Přiměřeným je pak použití pouze tehdy, pokud je co do formy, rozsahu i obsahu odůvodněno potřebou užití k účelu, k němuž oprávněný dal svolení nebo pro který byla stanovena zákonná licence a jestliže tomuto účelu vyhovuje i svým způsobem. Užití samo o sobě přípustné může vyústit v závažný zásah do osobnostní sféry např. i vzhledem k souvislostem, za nichž k němu došlo, popř. do nichž bylo situováno, nebo vzhledem ke komentáři, který k němu byl připojen (srovnej Karel Knap, Jiří Švestka a kol., Ochrana osobnosti podle občanského práva, Linde Praha, a.s., Praha 2004, str. 291 násl.).
V souzeném případě nelze ve své podstatě z napadeného rozsudku dovodit, že se odvolací soud vyloženými hledisky zabýval v celém jejich rozsahu. Není proto zřejmé, že by býval byl vážil zájem nezletilého – tehdy třináctiletého – žalobce, o němž lze usuzovat, že byl jen pouhým objektem popisovaného případu, když jeho identita byla „propůjčena“ jiné osobě, a to za zcela zjevně specifických okolností. Dovolací soud zatím není nikterak přesvědčen, že při tehdejším konstatování podobnosti žalobce s B. Š., byl skutečně naplněn obecný zájem na zveřejnění jeho podobizny, který by jedině odůvodňoval tuto možnost. Úvahy odvolacího soudu upínající se k podílu otce nezletilého žalobce na popisovaném případu se pak jeví jako zcela nepřiléhavé, neboť tato okolnost nemůže být důvodem, který by odůvodňoval zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce, resp. která by legalizovala užití jeho podobizny žalovanou.
S ohledem na uvedené skutečnosti je proto zřejmé, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze pokládat za správné. Nejvyšší soud České republiky proto toto rozhodnutí zrušil. Protože důvody, pro které bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 22. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu