ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3550.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 3550/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce Pozemkového fondu České republiky se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 45797072, zastoupeného JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Bělehradská 643/77, proti žalovaným 1) JUDr. M. Č. , zastoupenému Mgr. Bc. Davidem Urbancem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1046/24, a 2) INVESTMIXPRO a. s., se sídlem v Praze 5, Plzeňská 166/2562, zastoupené Mgr . Petrem Šuhajem, bytem v Praze 9, Ostravská 626, o určení neplatnosti smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 206/2005, o dovolání žalovaného 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009, č.j. 58 Co 491/2009-138, takto:
I. Dovolání žalovaného 1) se odmítá.
II. Žalobci se nepřiznává vůči žalovanému 1) náhrada nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. března 2009, č.j. 28 C 206/2005-95, určil, že smlouva o převodu pozemků ze dne 1. 7. 2005, č. 57 PR 05/01, uzavřená mezi žalobcem a prvním žalovaným JUDr. M. Č. ohledně nemovitostí blíže označených v rozsudečném výroku (dále již „nemovitostí“), je neplatná (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II., III. a IV.).
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví uvedeným rozsudkem odmítl odvolání druhého žalovaného (výrok I.), potvrdil ve výroku I. o věci samé rozsudek soudu prvního stupně a současně změnil výrok o náhradě nákladů řízení soudu prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky III.) Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry. Vycházel ze zjištění, že vlastníkem nemovitostí je nadále Česká republika, která je tak zapsána v katastru nemovitostí. Správcem nemovitostí je Pozemkový fond České republiky, který smlouvou o převodu pozemků ze dne 1. 7. 2005 převedl nemovitosti na prvního žalovaného. Ke vkladu vlastnického práva na základě sporné smlouvy však dosud nedošlo, stejně jako nemohlo dojít ke vkladu vlastnického práva, pokud první žalovaný převedl kupní smlouvou nemovitosti na druhého žalovaného. Odvolací soud dovodil, že pokud podle kupní smlouvy nedošlo ke vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, nebylo možné žalovat na určení vlastnictví nemovitostí a je tedy dán na straně žalobce naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemků. V souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, ze kterého odvolací soud vycházel, potom ve věci samé dovodil, že pro porušení ustanovení §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby, byla smlouva o převodu nemovitostí absolutně neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Proti tomuto rozsudku podal do všech výroků první žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání dovolatel v zásadě opakuje své odvolací námitky a především namítá nesprávný výklad soudů obou stupňů otázky existence naléhavého právního zájmu na určení neplatnosti dotčené smlouvy ze dne 1. 7. 2005 a nesprávné právní posouzení otázky neplatnosti smlouvy v důsledku porušení povinnosti žalobce převádět náhradní pozemky dle ustanovení §7 zákona o prodeji státní půdy (správně §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků ve vlastnictví státu na jiné osoby; pozn. dovolacího soudu). Zásadní právní význam dovolatel spatřuje v tom, že první uvedená právní otázka je rozhodována na všech stupních včetně dovolacího soudu rozdílně a druhá právní otázka je v napadeném rozsudku a rovněž v judikatuře dovolacího soudu řešena v rozporu hmotným právem. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení a současně požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalobce se v podaném vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaného 1) odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou soudů, od které se dovolací soud nemá důvod odchylovat, a napadené rozhodnutí nemá tedy ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam. V rozhodovací praxi se ustálil právní názor, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Jestliže však právní postavení žalobce je zpochybněno převodní smlouvou, na základě které má teprve dojít ke vkladu vlastnického práva či jiného věcného práva k nemovitosti do katastru, resp. jestliže vyslovení neplatnosti takové smlouvy, podle které dosud nebyl povolen vklad do katastru, by mohlo mít příznivý vliv na právní postavení žalobce, lze přípustnost žaloby ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. dovodit (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. března 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996 na s. 113, a dále např. rozsudky dovolacího soudu ze dne 29. dubna 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, in www.nsoud.cz , ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 68/2001, rozsudek ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1876/2001, případně z aktuální judikatury rozsudek ze dne 25. února 2010, sp. zn. 30 Cdo 2027/2008, a rozsudek ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3378/2009 in www.nsoud.cz ). Pokud dovolatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 22 Cdo 446/2002, ve kterém soud zaujal rovněž uvedený závěr ustálené soudní praxe, jehož použití mělo být dle dovolatele v obdobné věci jako v této zpochybněno v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 783/2007 in www.nsoud.cz , nejednalo se o zpochybnění použití citované judikatury v této věci. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 783/2007 považoval za nepřípadný odkaz na skutkově odlišné citované rozhodnutí Nejvyššího soudu 22 Cdo 446/2002, ve kterém soud přisvědčil existenci naléhavého zájmu na určení neplatnosti kupní smlouvy ve sporu, v němž takové určení požadoval ten, kdo nebyl účastníkem kupní smlouvy. Žalobu podal spoluvlastník, který tvrdil, že při prodeji spoluvlastnického podílu k nemovitosti bylo porušeno jeho předkupní právo podle §140 obč. zák. Není pochyb ani o tom, že žalobce má aktivní věcnou legitimaci v této věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3042/2006, z aktuální judikatury usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4846/2008 in www.nsoud.cz ). Pokud dovolatel namítá, že v aktuální judikatuře Nejvyššího soudu byl opuštěn názor, že nebyl-li při uzavření smlouvy o převodu náhradních zemědělských pozemků podle §11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., uzavřené v době od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006, dodržen Pozemkovým fondem postup vyplývající z §7 odst. 2 zákona č. 95/1999 Sb., jedná se o smlouvu absolutně neplatnou s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 170/2008 a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 3767/2009, uveřejněný pod číslem 62/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dostupný též na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále též „R 62/2010“), s uvedeným názorem dovolatele nelze souhlasit. K tomu je třeba z aktuální judikatury zmínit rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 773/2010, kterým bylo rozhodnuto ve stejné věci, jako v citovaném rozsudku sp. zn. 28 Cdo 170/2008, a jenž na tento rozsudek navazuje s tím, že ve vztahu k rozsudku R 62/2010 uvádí, že směřuje (z hlediska dodržení podmínky veřejné nabídky) primárně k situaci, při níž je žalováno oprávněnou osobou na uložení povinnosti Pozemkovému fondu převést náhradní pozemek, zatímco v posuzované věci sp. zn. 28 Cdo 773/2010 došlo k uzavření smlouvy bez soudního přímusu, obdobně jako v této věci. Dále lze zmínit například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5104/2009 (in www.nsoud.cz) , který s odkazem na shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3042/2006 uzavřel, že dovolací soud otázku, zda v uvedeném období (od 1. ledna 2003 do 14. dubna 2006) byl postup Pozemkového fondu při poskytování náhradních pozemků upraven zákonem, či zda bylo dáno na jeho libovůli, který pozemek a komu převede, či zda mu bylo uloženo sledovat i zájmy dalších oprávněných osob, vyřešil ve prospěch nezbytnosti postupovat při převádění náhradních pozemků podle §11 odst. 2 zákona o půdě též ve smyslu zákona č. 95/1999 Sb., který vstoupil v účinnost od 25. května 1999, a jenž začlenil poskytování náhradních pozemků do systému převodů upravených tímto zákonem (k tomu srov. např. i usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 30. září 2010, sp. zn. III. ÚS 439/10, in www.nalus.usoud.cz ).
Za otázku zásadního právního významu nelze považovat ani otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci, v rozporu s dobrými mravy (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem C 308, ročník 2001 a rovněž in www.nsoud.cz ).
Jestliže v řízení vedeném proti několika žalovaným, kteří nejsou v postavení nerozlučných společníků, bylo jedním rozhodnutím zároveň rozhodnuto o právu se samostatným skutkovým základem proti jednomu ze žalovaných a o právu s jiným skutkovým základem proti ostatním žalovaným, není prvně uvedený žalovaný subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o právu žalobce ve vztahu k ostatním žalovaným (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31.8.1993, sp. zn. 1 Cdo 36/93, uveřejněné v Bulletinu Vrchního soudu v Praze pod označením B sešit 3/1994 č. 16 ). V uvedeném smyslu je dovolaní prvního žalovaného proti výroku I. napadeného rozhodnutí subjektivně nepřípustné (§240 odst. 1 o. s. ř.)
Pokud žalovaný dovoláním rovněž napadá rozsudek odvolacího soudu ve vedlejších výrocích o náhradě nákladů řízení, přípustnost dovolání proti takovému rozhodnutí podle ustanovení §237 o. s. ř. není dána, a to již proto, že se nejedná o rozhodnutí ve věci samé. Dovolání není v tomto případě přípustné ani podle ustanovení §238, §238a a §239 o. s. ř., protože v taxativních výčtech těchto zákonných ustanovení není usnesení o nákladech řízení uvedeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 4, ročník 2003 a též in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 1) podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Vzhledem k tomu o návrhu, aby dovolací soud odložil vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí, již nerozhodoval (§243 o.s.ř.).
Žalobce by měl podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. vzhledem k podanému vyjádření právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Dovolací soud však - právě vzhledem k již ustálené judikatuře - nepovažoval takto vzniklé náklady za nezbytné k účelné obraně práva ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. Jestliže právnická osoba spravující majetek státu napadá svůj vlastní právní úkon, považuje to Nejvyšší soud za okolnost hodnou zvláštního zřetele ve smyslu §150 o. s. ř., bránící přiznání nákladů řízení (žalobce se tu provinil proti obecné zásadě právní „vigilantibus iura scripta sunt“ - „bdělým náležejí práva“).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu