ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.3713.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 3713/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobkyně Six & Others s. r. o. , se sídlem v Praze 1, Opletalova 1417/25, IČO: 26732416, zastoupené Mgr. Michalem Klusákem, advokátem se sídlem v Šumperku, Kozinova 1, proti žalovaným 1) BENTRANS – PLUS s. r. o. v likvidaci , se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2103/18, IČO: 62967860, a 2) Košíře office park a. s. , se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2103/18, IČO: 27929655, zastoupeným Mgr. PaedDr. Josefem Neštickým, advokátem se sídlem v Praze 2, Ječná 1, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 328/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. března 2011, č.j. 12 Co 438/2010-139, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 5 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. března 2010, č. j. 9 C 328/2009-102, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že „žalovaný 1) je vlastníkem pozemku parc. č. 779 – ostatní plocha (zeleň) a parc. č. 781 – ostatní plocha (jiná plocha), oba v kat. úz. K., obec H. m. P.“ , neboť dospěl k závěru, že žalobkyně nemá na požadované soudní deklaraci uvedeného věcně právního vztahu naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví cit. rozsudkem podle §219 o. s. ř. potvrdil napadený rozsudek soudu prvního stupně. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně stran absence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení vlastnického práva ve prospěch žalované 1). K odvolacím námitkám žalobkyně uvedl, že vycházel z názoru, že z ust. §84 až §96 zák. č. 183/2006 Sb., stavebního zákona, vyplývá, že v územním řízení se v zásadě neřeší vlastnické vztahy, neboť žadatel není ani povinen předložit k žádosti doklady prokazující jeho vlastnické právo, pokud tuto skutečnost lze ověřit z katastru nemovitostí [§86 odst. 2 písm. a) cit. zák.], resp. postačí souhlas vlastníka předmětného pozemku (§86 odst. 3 cit. zák.), přičemž územní rozhodnutí opravňuje žadatele jen ke zpracování projektové dokumentace, kterou je případný stavebník povinen předložit k žádosti o stavební povolení (§110 cit. zák.). Odvolací soud tedy shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobkyně nemá na navrhovaném určení naléhavý právní zájem.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, v němž uvádí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a to v otázce toho, „zda vlastník pozemku, který je dle §85 odst. 2 písm. d) stavebního zákona účastníkem řízení o umístění stavby, jejíž umístění je navrhováno na sousedním pozemku, má naléhavý právní zájem na určení vlastníka soudního pozemku, na kterém má být stavba umístěna, pokud tvrdí, že vlastník sousedního pozemku jako žadatel o vydání rozhodnutí o umístění stavby, nabyl pozemek na základě absolutně neplatné kupní smlouvy“ . Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalované se k dovolání nevyjádřily
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 písm. c) o. s. ř., neboť toto rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a písm. a) a §241 odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým. Žaloba domáhající se určení podle ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nemůže být zpravidla opodstatněna tam, kde lze žalovat na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o. s. ř. (srov. například rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Vyslovený předpoklad však nelze chápat všeobecně. Prokáže-li žalobce, že má právní zájem na tom, aby bylo určeno určité právo nebo právní poměr, přestože by mohl žalovat přímo na splnění povinnosti, nelze mu určovací žalobu odepřít. Za nedovolenou - při možnosti žaloby na plnění - lze považovat určovací žalobu jen tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Jestliže se určením, že tu právní vztah nebo právo je či není, vytvoří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu (a předejde se tak žalobě o plnění), je určovací žaloba přípustná i přesto, že je možná také žaloba na splnění povinnosti podle ustanovení §80 písm. b) o.s.ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný pod č. 21 v časopise Soudní judikatura, ročník 1997). Uvedené ale neznamená, že pevný právní základ pro právní vztahy účastníků sporu vytvoří jakákoli žaloba na určení. Tento cíl může splnit jen taková žaloba, jež se bude domáhat určení existence či neexistence právě toho právního vztahu, od něhož (jako od pevného právního základu) lze další vztahy účastníků sporu odvozovat. Zda tomu tak v konkrétním případě je, je závislé především na posouzení, jaké další právní vztahy mají být od onoho pevného právního základu odvíjeny. Naléhavý právní zájem na určení požadovaném ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. zkoumá soud podle stavu ke dni vyhlášení rozsudku [(§154 odst. 1 o. s. ř.) (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, jenž je veřejnosti přístupný na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz )].
V posuzované věci žalobkyně svůj naléhavý právní zájem spojovala s negativním dopadem do její právní sféry s tím, že „případným územním rozhodnutím vydaným ve prospěch druhého žalovaného bude dotčeno vlastnické právo žalobce k sousednímu pozemku p. č. 775 v k. ú. K., na kterém žalobce hodlá postavit polyfunkční objekt“ , a že s ohledem na v žalobě tvrzené skutečnosti je právo žalobkyně „ohroženo za situace, kdy se vydání územního rozhodnutí domáhá druhý žalovaný, který pozemky nabyl na základě neplatné smlouvy.“
Pokud odvolací soud s ohledem na v řízení zjištěný skutkový stav dospěl k závěru, že požadovaným určením by se právní postavení žalobkyně (v podmínkách předmětného územního řízení) nijak nezměnilo, tedy (jinými slovy) nebyl by založen pevný právní základ pro právní vztahy mezi dotčenými účastníky řízení, nelze – s přihlédnutím ke shora připomenuté konstantní judikatuře – ani uzavřít, že by se odvolací soud napadeným rozhodnutím (v něm řešené otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení věcně právního vztahu) odchýlil od relevantní judikatury.
Z uvedeného vyplývá, že se žalobkyni prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nepodařilo přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit.
K dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pak při rozhodování o přípustnosti dovolání žalobkyně - vzhledem k §237 odst. 3 in fine o. s. ř. - nebylo (nemohlo být) vůbec přihlédnuto.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je důsledkem aplikace §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. per analogiam, neboť žalobkyně s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovaným podle obsahu spisu v tomto řízení žádné (účelně vynaložené) náklady nevznikly, takže podmínky pro aplikaci §146 odst. 3 o. s. ř. stanovícího, že odmítne-li soud žalobu nebo jiný návrh na zahájení řízení, je žalobce (navrhovatel) povinen hradit ostatním účastníkům jejich náklady, v daném případě osvědčeny nebyly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. ledna 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu