ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4032.2010.1
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobce V. S., zastoupeného advokátem JUDr. Ladislavem Piterkou, se sídlem Ostrava - Vítkovice, Ruská 2887/101, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra ČR , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 30/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. června 2009, č.j. 1 Co 27/2009-41, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. října 2008, č.j. 32 C 30/2008-32, zamítl žalobu, aby se žalovaná žalobci písemně omluvila a v omluvě potvrdila stoprocentní odpovědnost za zavinění nehody na druhé straně účastníka nehody ze dne 2. 4. 1986, která se stala na silnici I. třídy ve směru z O. do L.n. B. na křižovatce V. B. – V. T. (výrok I). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu o povinnosti žalovaného uhradit žalobci náhradu nemajetkové újmy ve výši 70.000,- Kč (výrok II) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce byl účastník uvedené dopravní nehody a také ze zjištění ze správního spisu žalované č.j. P - 352/2006, že při dopravní nehodě se jednalo o střet vozidla žalobce s vozidlem tehdejší Sovětské armády. Nicméně dovodil, že žalovaná nemůže být původcem neoprávněného zásahu a její odpovědnost nelze dovozovat jen z toho, že archivuje doklady o dopravní nehodě. Soud prvního stupně dále poukázal i na to, že tento závěr nemění ani okolnost, že následně bylo rozhodnuto o uzákonění odpovědnosti státu pro určité konkrétní případy, za splnění konkrétních podmínek.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“), rozsudkem ze dne 9. června 2009, č.j. 1 Co 27/2009-41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, který dovodil, že zde není dána odpovědnost žalované za zásah do tělesné integrity žalobce v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Protože k zásahu do zdraví žalobce došlo při střetu vozidla zaměstnavatele žalobce a vozidla sovětské armády, není žalovaná původcem neoprávněného zásahu do zdraví žalobce. Žalobce, jak sám potvrzuje, byl v době předmětné nehody zaměstnancem Československé strany socialistické, a bylo mu, jak vyplývá z rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 21. 6. 2006, č. j. P - 352/2006-13, jeho zaměstnavatelem vyplaceno odškodnění za úraz související s předmětnou dopravní nehodou. Současně odvolací soud poukázal na to, že to nebyla žalovaná, a ani žádný její orgán, která v označených záznamech „nařkla“ žalobce ze spoluodpovědnosti za předmětnou dopravní nehodu, a tímto způsobem žalobce dehonestovala tak, že by bylo třeba dovodit existenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv. Naopak, podle záznamů podala žalovaná nesouhlas československé strany s takovýmto závěrem sovětské strany.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. června 2009, č.j. 1 Co 27/2009-41, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud zřetelně rozlišil, že žalobce neoprávněný zásah do svých osobnostních práv spatřuje jednak v zásahu do jeho tělesné integrity, k němuž došlo v souvislosti s dopravní nehodou dne 2. 4. 1986, při níž došlo ke střetu jím řízeného vozidla jeho tehdejšího zaměstnavatele, Československé strany socialistické, s pásovým vozidlem sovětské armády, a dále v tom, že se následně z "Úředního záznamu" z 30. 3. 1989 č.j. 168-86-A a navazujícího dopisu, vyhotovených zmocněncem vlády ČSSR pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk, které opatřila žalovaná, dozvěděl, že byl nařknut z toho, že předmětnou dopravní nehodu zavinil v rozsahu 50%.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobce dne 7. 2. 2006 uplatnil vůči Ministerstvu vnitra nárok na zaplacení jednorázové částky podle zák. č. 203/2005, o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky (dále jen „zákon o odškodnění“), jehož účelem podle §1 bylo odškodnění občanů, kteří byli usmrceni, znásilněni či zraněni v souvislosti s pobytem okupačních vojsk. Žalobce svůj nárok uplatnil jako účastník dopravní nehody, při níž dne 2. 4. 1986 došlo ke střetu vozidla jeho zaměstnavatele, jím řízeného, s bojovým pásovým vozidlem sovětské armády. V rámci šetření, prováděného ve správním řízení žalovanou, získala žalovaná dva úřední záznamy zástupce zmocněnce vlády ČSSR pro záležitosti dočasného pobytu sovětských vojsk v ČSSR, vedené pod č.j. 168-86-A. Z těchto záznamů ze dne 30. 3. 1989 a z dubna 1989, z nichž žalobce dovozuje neoprávněný zásah do osobnostních práv, se podává, že sovětská strana setrvává na svých závěrech, že dopravní nehodu zavinili oba řidiči stejnou měrou, tj. „v poměru 50 : 50%“, přičemž je v nich uvedeno, že za čs. stranu s tímto návrhem „nebyl vysloven souhlas, neboť takové rozhodnutí je nezákonné“. Ministerstvo vnitra, jako správní orgán příslušný podle §5 odst. 3 uvedeného zákona, rozhodnutím ze dne 21. 6. 2006 č.j. P - 352/2006 žalobci jednorázovou peněžní částku neposkytlo, když dovodilo, že nesplňuje zákonnou podmínku pro její přiznání podle zákona o odškodnění, neboť již byl odškodněn na základě tehdy platných právních předpisů (občanský zákoník, zákoník práce, smlouva mezi vládou ČSSR a vládou SSSR o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území ČSSR). Krajský soud v Ostravě, u něhož se žalobce domáhal zrušení označeného správního rozhodnutí, usnesením ze dne 23. ll. 2006, č.j. 22 Ca 360/2006-18, žalobu žalobce odmítl proto, že byla podána po uplynutí zákonné lhůty. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 17. 1. 2008, č.j. 6 Ads 36/2007-29, odmítl. Následně Ministerstvo vnitra usnesením ze dne 29. 1. 2007, č.j. P - 352/2006 – 17, zastavilo správní řízení ve věci žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky v souvislosti se shora uvedenou dopravní nehodou, a to pro překážku řízení, kdy o téže věci již bylo rozhodováno.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v dané věci není dána odpovědnost žalované za zásah do tělesné integrity žalobce v souvislosti s předmětnou dopravní nehodou. Jestliže k zásahu do zdraví žalobce došlo při střetu vozidla zaměstnavatele žalobce a vozidla sovětské armády, není žalovaná původcem neoprávněného zásahu do zdraví žalobce. Žalobce, jak sám potvrzoval, byl v době předmětné nehody zaměstnancem Československé strany socialistické - a bylo mu, jak se podává ze zjištění učiněného z rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 21. 6. 2006, č.j. P - 352/2006-13 - jeho zaměstnavatelem vyplaceno odškodnění za úraz související s předmětnou dopravní nehodou. Odvolací soud doplnil, že došlo-li k zásahu do zdraví žalobce při výkonu jeho pracovních povinností, odpovědným subjektem za případnou nemajetkovou újmu vzniklou na jeho zdraví by byl, stejně jako za vzniklou majetkovou újmu, jeho tehdejší zaměstnavatel, jehož odpovědnost vyplývala z analogického užití §420 odst. 2 obč. zák., neboť ke vzniku nemajetkové újmy mělo dojít při plnění jeho pracovní činnosti. Ohledně druhého tvrzeného protiprávního zásahu do osobnostních práv žalobce - nařčení z padesátiprocentního zavinění předmětné dopravní nehody - odvolací soud uzavřel, že to nebyla žalovaná, ani žádný její orgán, která by v označených záznamech „nařkla“ žalobce ze spoluodpovědnosti za předmětnou dopravní nehodu a tímto způsobem žalobce dehonestovala tak, že by bylo třeba dovodit existenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv. Naopak se z těchto záznamů podává nesouhlas československé strany s takovýmto závěrem sovětské strany. Jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah, nelze dovodit ani odpovědnost žalované podle §13 obč. zák., když tuto odpovědnost dle odvolacího soudu nelze dovodit jen ze skutečnosti, že žalobce je státním občanem České republiky. Nad rámec uvedeného poukázal odvolací soud i na to, že v občanskoprávním řízení o ochranu osobnosti by soud ani nebyl oprávněn přezkoumávat podíl odpovědnosti žalobce na předmětné dopravní nehodě, neboť by tím neoprávněně zasahoval do kompetence vyšetřovacích orgánů.
Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce včasné dovolání. V jeho odůvodnění dovozuje odpovědnost Ministerstva vnitra ČR podle zákona o odškodnění a tvrdí, že Česká republika je právním nástupcem Československé socialistické republiky, a má proto odpovědnost za ochranu svých státních občanů před protiprávními zásahy institucí, resp. občanů jiných států. Podle žalobce příslušné instituce ČSSR nedořešily, kdo je odpovědný a s jakou mírou zavinění za následky dopravní nehody, když je mu z listin podsouvána míra zavinění 50% na 50%. Zároveň žalobce poukazuje i na fakt, že došlo k projednávání návrhu novely zákona o odškodnění, a to ve smyslu zmírnění této úpravy tak, aby v případě, že již došlo například k drobnému odškodnění z jiného titulu, nebyla možnost odškodnění ve smyslu této úpravy vyloučena. Nicméně tato novela, která měla za cíl odstranit nerovnosti v odškodňování obětí okupace, nebyla nakonec schválena. Žalobce se domnívá, že současná právní úprava je nedostatečná a že řešení tak lze nalézt právě v uplatnění právní úpravy ochrany osobnosti v kombinaci se zákonem o odškodnění, a uvádí, že aplikace a interpretace právní normy by měly být prováděny vždy v souladu s jejím smyslem, nikoliv přísně formálně a abstraktně. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
V daném případě napadený rozsudek řeší otázku zásadního právního významu, a to otázku odpovědnosti České republiky za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby způsobený v důsledku přítomnosti okupačních vojsk na území někdejšího Československa. Proto napadený rozsudek představuje odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam a dovolání je v daném případě přípustné.
Dovolatelem uplatněný dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. písm. b) o.s.ř. se vztahuje na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Při nesprávném právním posouzení jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O ten jde tehdy, pokud soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Jde především o zjištění omylu soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav.
Podle ustanovení §11 občanského zákoníku, má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy.
Podle ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku, fyzická osoba má právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby jí bylo dáno přiměřené zadostiučinění.
Podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku, pokud by se nejevilo postačujícím zadostiučinění podle odstavce 1 zejména proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost ve společnosti, má fyzická osoba též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích.
Dovolatel v zásadě opakuje argumenty, které již uplatnil před odvolacím soudem. Nezpochybňuje přitom – a u dovolání přípustného podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani s úspěchem nemůže – skutkové závěry odvolacího soudu. Z nich se jednoznačně podává, že původcem protiprávního zásahu do práva na zdraví žalobce, byl řidič vozidla sovětské armády. Dovozuje-li žalobce, že místo (či vedle) tohoto původce by měla za zásah do práva na zdraví odpovídat i Česká republika a to s odkazem na zákon o odškodnění, ať již přímo, či jako nástupce původce zásahu, pak takovýto závěr nemá oporu v hmotném právu.
Důvodová zpráva k obecné části zákona č. 491/2009 Sb., jímž byl novelizován zákon o odškodnění uvádí, že „ účelem zákona (zvýrazněno Nejvyšším soudem) č. 203/2005 Sb., o odškodnění některých obětí okupace Československa vojsky Svazu sovětských socialistických republik, Německé demokratické republiky, Polské lidové republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky (dále též “zákon o odškodnění”), je zmírnění alespoň některých nejzávažnějších křivd , které byly československým občanům způsobeny v důsledku přítomnosti okupačních vojsk na území někdejšího Československa. V důvodové zprávě k tomuto zákonu se připomíná, že Československo jako stát v letech 1968 až 1991 selhalo v plnění jedné ze svých základních povinností, a to v obraně před vnějším nepřítelem . Jako forma jisté kompenzace způsobené újmy, při vědomí nemožnosti náhrady všech vzniklých škod, bylo zvoleno odškodnění poškozených československých občanů za usmrcení, znásilnění či zranění, ke kterému došlo v souvislosti s pobytem cizích armád v naší zemi, resp. odškodnění vymezeného okruhu pozůstalých po těchto občanech “. Z uvedené je zřejmé , že Česká republika se uvedeným zákonem nepřihlašuje ke všem případným škodám vzniklým i v soukromoprávních vztazích, ale cestou správního řízení poskytuje oprávněným osobám určitou míru nahrazení způsobené újmy. Nelze tak dovodit přímou odpovědnost České republiky za zásah do osobnostních práv žalobce způsobený řidičem vozidla sovětské armády a - jak bude dále vyloženo - nelze dovodit ani odpovědnost státu coby právního nástupce původce zásahu.
Podle ustanovení §21 obč. zák., pokud je účastníkem občanskoprávních vztahů stát, je právnickou osobou. Nejvyšší soud se k otázce přechodu povinnosti poskytnout zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby vyjádřil schválením rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 6. 2009, sp. zn. 1 Co 46/2009, pod č. 4, ročník 2011, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Citované rozhodnutí bylo přijato s právní větou, že povinnost poskytnout zadostiučinění za protiprávní zásah do osobnostních práv fyzické osoby zaniká smrtí původce zásahu. Dále se Nejvyšší soud otázkou případného přechodu odpovědnosti právnických osob za zásah do osobnostních práv zabýval v rozsudku ze dne 31. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5421/2008, a rozsudku ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 528/2010, kde ve stručnosti vyslovil, že v případě zániku právnické osoby není absolutní analogie se smrtí fyzické osoby plně reálná, neboť v řadě případů práva a povinnosti právnické osoby vplývají do jiné právnické osoby, do níž se tak promítnou a prolnou prvky právní subjektivity původní právnické osoby. O takový případ se však v projednávané věci jednat nemůže, neboť nelze shledat prvky provázanosti mezi původcem zásahu (sovětskou armádou) a Českou republikou, či jejím právním předchůdcem, vystupujícím v soukromoprávních vztazích. Z výše uvedeného pohledu je tak správný právní závěr odvolacího soudu o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně žalované. Za tohoto stavu pak již byly nadbytečné úvahy odvolacího soudu o případné odpovědnosti zaměstnavatele žalobce.
Správný je i závěr odvolacího soudu vážící se k druhému tvrzenému protiprávnímu zásahu do osobnostních práv žalobce, a sice nařčení z padesátiprocentního zavinění předmětné dopravní nehody. Závěr odvolacího soudu, že takovýto zásah ze strany žalované nebyl v řízení prokázán, odpovídá skutkovému závěru, který odvolací soud v řízení respektujícím pravidla stanovená v ustanovení §213 odst. 4 věta před středníkem o.s.ř. učinil. Nelze-li odvolacímu soudu při procesu zjišťování vytknout žádnou vadu, pak i jeho závěr o tom, že jestliže nebyl prokázán neoprávněný zásah, nelze dovodit ani odpovědnost žalované podle §13 obč. zák., odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Dovolací soud proto postupoval podle ustanovení §243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. a dovolání žalobce, aniž ve věci nařídil jednání (ustanovení §243a odst. 1 věta prvá o.s.ř.), zamítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 o.s.ř. za situace, kdy žalobce na náhradu těchto nákladů nemá nárok, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. srpna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v.r.
předseda senátu