ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4122.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4122/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobkyně M. B. , zastoupené JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Praha 9, Jandova 8, proti žalovanému V. P. , zastoupenému advokátem: JUDr. Karlem Hejným, se sídlem Praha 7, Košťálkova 1105/1, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 34 C 143/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, č.j. 1 Co 223/2008-172, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 15. července 2008, č.j. 1 Co 223/2008-172 se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10.1.2008, č.j. 34 C 143/2004-140, zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zdržet se tvrzení o tom, že „žalobkyně neoprávněně obývá byt v domě, že je bolševický vyděrač a parazit, že vykonává bolševický teror proti majiteli domu, že dochází z její strany k destabilizaci stavby určené k podnikání ve smyslu vydírání majitele domu, že se do domu nastěhovala jako uklízečka OPBH a od té doby hrubě znásilňovala ostatní obyvatele domu, že se chová hrubě, sprostě, útočí na podnikání v domě udáváním majitele, že odmítá platit nájem za účelem způsobit majiteli domu co nejvyšší ztráty a devastovat co nejvíce jeho dům“ (výrok I.). Výrokem II. dále zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zajistit na vlastní náklady odeslání dopisu, který bude obsahovat text omluvy v tomto znění: „Omlouvám se M. B. za to, že jsem o ní nepravdivě uvedl, že nelegálně obývá byt v domě v P., že je bolševický parazit, že vykonává bolševický teror proti majiteli domu, že dochází z její strany k destabilizaci stavby určené k podnikání ve smyslu vydírání majitele domu, že se do domu nastěhovala jako uklízečka OPBH a od té doby hrubě znásilňovala ostatní obyvatele domu, že se chová hrubě, sprostě, útočí na podnikání v domě udáváním majitele, že odmítá platit nájem za účelem způsobit majiteli domu co nejvyšší ztráty a devastovat co nejvíce jeho dům a činit jeho majetku co nejvyšší ztráty" a aby tento dopis byl uznán povinným zaslala osobám, státním a samosprávním orgánům uvedeným v tomto výroku. Výrokem III. soud prvního stupně zamítl žalobu, aby žalovaný byl uznán povinným zaplatit žalobkyni částku 80.000,-Kč a výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel přitom ze zjištění, že žalovaný je vlastníkem domu na adrese P., který vystavěli J. a V. P. v roce 1932 jako rodinný dům, který rozhodnutím Finančního odboru rady ONV Praha 9 z 20.6.1960 přešel do vlastnictví státu, následně po roce 1989 v březnu 1991 byla uzavřena dohoda o vydání věci jedné poloviny domu čp. 322, pozemky č. 314 a 315, druhou polovinu získal žalobce na základě usnesení o schválení dědické dohody z 23.10.2001, byt, ve kterém žalobkyně bydlí, byl odevzdán M. B. na základě rozhodnutí posádkové správy velká Praha, bytové komise z roku 1954 a předán mu 12.10.1964, žalobkyně tehdy K. se do bytu nastěhovala se synem J., před únorem 1988, jednalo se o byt I. kategorie 2 + 1, ve stejném domě získal užívací právo bytu č. 4 po nevlastním bratrovi I. S. M. B. Žalobkyně se měla stát nájemnicí bytu po smrti manžela 18.10.1994. Mezi účastníky byly problémy s vyměřováním, resp. změnami nájemného, žalovaný sám řádně nevyměřoval nájemné, když je vyměřil, žalobkyně s ním nesouhlasila, nepřebírala poštu. Žalovaný naopak odmítal přebírat částečná plnění, žalobkyně ukládala plnění (nájemné) do úschovy soudu. Žalovaný si stěžoval na pořádek v domě; žalobkyně jako bývalá správcová, měla veškeré klíče, některé z nich předala nájemníkům, některé si ponechala, a poté, co rozvázala u OPBH pracovní poměr, měla klíčů používat ke schválnostem - zamykání dveří, které se dříve nezamykaly. Žalobkyně měla konflikty s dalšími nájemníky, například panem K., H., které řešila Policie i Městská část Praha 9, mezi účastníky samotnými byly konflikty nejen ohledně výše a placení nájemného, ale i kvůli závadám v bytě, rekonstrukcím. Opakovaně byly žalobkyní vyvolávány místní šetření ze strany stavebního odboru, potvrzením sedmi osob bylo prokázáno, že rodina P. byla od února 1948 považována za nepřátele socialistického zřízení, protože pan J. P. byl majitelem obchodního střediska, které bylo v roce 1960 znárodněno. Rodina P. musela žít po vystěhování ve skladech vlastní drogérie, protože se odmítli vystěhovat z vlastního domu. Žalovaný se obracel na řadu různých orgánů, prostřednictvím dopisů, které obsahují žalobou tvrzené informace a celou řadu dalších negativních tvrzení o žalobkyni. Soud prvního stupně vzal do úvahy i skutečnost, že byla podána žaloba právním zástupcem žalobkyně proti panu P. o ochranu osobnosti, která skončila smírem, že žalobkyně s negativním výsledkem podala návrh na zbavení způsobilosti k právním úkonům žalovaného. Nespornou byla skutečnost, že žalovaný je autorem dopisů, které žalobkyně činí předmětem sporu, žalovaný nepopřel ani to, že byly zasílány subjektům uvedeným v dopisech. Z provedených důkazů pak dle soudu prvního stupně nevyplynulo, že by žalovaný kdykoliv tvrdil, že žalobkyně neoprávněně obývá byt v domě, tato adresa se pouze objevovala v některých podáních zástupce žalobkyně. Zamítnutí zdržovacího výroku (prvního v pořadí) bylo pak odůvodněno závěrem, že nejméně jeden a půl roku před rozhodnutím soudu prvního stupně žalovaný ve vytýkané činnosti nepokračoval a za této situace nelze ani dovodit, že by bylo v budoucnosti nebezpečí, že by tak činil, zvláště poté, kdy v rámci řízení ve věci 34 C 115/2005 byl mezi účastníky JUDr. J. S. a V. P. schválen smír, když tento spor byl provázán se sporem žalobkyně a žalovaného. Žalobkyně ani netvrdila, že by ve své činnosti žalobce pokračoval, bylo pouze dovozováno, že je nadále nebezpečí, že ve své činnosti bude žalobce pokračovat. Navíc soud prvního stupně doplnil, že žalovaný o žalobkyni nikdy netvrdil, že neoprávněně obývá byt v domě, nečinil tedy nic co by na toto údajné tvrzení navazovalo.
Požadavek na zaslání omluvného dopisu soud prvního stupně zamítl s odůvodněním, že žalovaný nikdy netvrdil, že by žalobkyně nelegálně obývala byt v domě v P. Označení žalobkyně za „bolševického parazita vykonávající bolševický teror, že dochází z její strany k destabilizaci stavby určené k podnikání, vydírání majitele domu, že se do domu nastěhovala jako uklízečka OPBH a od té doby hrubě znásilňovala ostatní obyvatele domu, že se chová hrubě, sprostě, útočí na podnikání v domě udávání majitele, že odmítá platit nájem za účelem způsobit majiteli domu co největší ztráty a devastovat co nejvíce dům a činit jeho majetku co nejvyšší ztráty“, chápe soud prvního stupně jako postoj žalovaného coby osoby, jejíž rodina byla poškozena bývalým režimem, kdy byli vystěhováni z jejich vlastního bytu v bytovém domě, kdy do znárodněného domu byl nastěhován rozhodnutím vojenské správy pan B., budoucí manžel žalobkyně, a to za situace, kdy na žalobkyni byly stížnosti, kdy skutečně byly a jsou problémy s placením nájemného, kdy žalobkyně odmítala přebírat korespondenci, a to jak od žalovaného, tak od jeho právních zástupců, kdy dokonce podala žalobu na zbavení způsobilosti k právním úkonům žalovaného za situace, kdy sama žalobkyně měla konflikty s dalšími osobami, nájemníky žalovaného které řešily příslušné orgány Městské části Praha 9, resp. Policie. Za této situace soud prvního stupně „do jisté míry“ chápe reakci žalovaného, který chtěl užívat svůj majetek, mít z něj užitky a proto se obracel na orgány, o kterých měl za to, že jsou oprávněny, případně povinny mu v jeho problémech pomoci. Za situace, kdy vzájemné problémy mezi účastníky trvají od roku 1994, jsou prakticky nekončící a kdy se sám žalovaný snaží o vyřešení problému pokusem o zajištění náhradního bydlení pro žalobkyni, kdy v podstatě došlo k dohodě ve věci přivolení k výpovědi z nájmu bytu, byť rozsudek takovou formu nemá, soud prvního stupně uzavřel, že požadovat zaslání omluvy nikoliv žalobkyni, ale orgánům, kterým dopisy zasílal žalobce, je výkon práva, který je v rozporu s dobrými mravy. Požadavek, aby dopis byl zasílán jen dotčeným orgánům nelze považovat za přiměřenou satisfakci pro žalobkyni. Přiměřenou satisfakcí pro žalobkyni by byl pouze dopis adresovaný jí, a případně orgánům, kterým byl dopis doručen, nikoliv pouze těmto orgánům. Takový požadovaný výkon práv považoval soud prvního stupně za šikanózní vůči žalovanému, i s ohledem na všechny okolnosti případu. Soud prvního stupně též přihlédl k tomu, že žalovaný byl ochoten se žalobkyni omluvit, formou dopisu adresovaného žalobkyni a žalobkyně tento návrh bez zásadního věcného důvodu neakceptovala, ačkoliv byl nejrozumnějším řešením sporu. Soud prvního stupně rovněž neshledal důvody pro přiznání jakékoliv nemajetkové újmy v penězích, protože důstojnost žalobkyně a její vážnost ve společnosti nebyla snížena do té míry, aby nepostačovala satisfakce dle §13 odst. 1 obč. zák., kterou však soud nemohl poskytnout s ohledem na nevhodnost zvolené formy a částečně na skutečnost, že požadovaná omluva nekorespondovala samotnému zásahu. Soud prvního stupně též přihlédl ke skutečnosti, že většina zásahů, které žalobkyně činila předmětem sporu se staly 2 - 4 a půl roku před podáním žaloby, došlo tedy k vymizení negativních dopadů.
Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. července 2008, č.j. 1 Co 223/2008-172, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé změnil „jen tak, že žalovaný je povinen zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně neoprávněně obývá byt v domě, že vykonává bolševický teror proti majiteli domu, že dochází z její strany k vydírání majitele bytu, a že je povinen zaslat žalobkyni dopis obsahující omluvu tohoto znění: „Omlouvám se M. B. za to, že jsem o ní nepravdivě uvedl, že nelegálně obývá byt v domě v P., že vykonává bolševický teror proti majiteli domu, že dochází z její strany k vydírání majitele domu.", přičemž tento dopis je povinen zaslat dále Městské části Prahy 9 a Obvodnímu úřadu pro Prahu 9 pod adresou Praha 9, Sokolovská 14/324, a Magistrátu hl. m. Prahy, pod adresou Praha 1, Mariánské náměstí 21 ; jinak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Výroky II. a III. rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek. Odvolací soud především shledal předpoklady oprávněnosti uplatněného zdržovacího nároku, neboť podle jeho názoru je zde stálé nebezpečí, že písemné ataky žalovaného se budou opakovat. V odvolacím řízení bylo podáními, které žalovaný po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně adresoval Obvodnímu úřadu Prahy 9 a Městské části Prahy 9, prokázáno, že žalovaný stále šíří tvrzení, že bydlení žalobkyně v jeho domě je neoprávněné. Toto vyplynulo rovněž i z jeho podání ze dne 18. 4. 2008, adresovaného odvolacímu soudu v reakci na odvolání žalobkyně, kde žalovaný rovněž opakuje, že ve vztahu ni k němu jako majiteli domu je skupinou, v níž je žalobkyně jmenována, „uplatněn komunistický teror, vydírací proces nátlaku na majitele domu". I odvolací soud sdílí pocity žalovaného, jehož rodina právě v souvislosti s vlastnictvím nemovitosti, byla předchozím režimem poškozena, což však, byť by i žalobkyně z této skutečnosti měla výhody, jí nelze klást k tíži a neopravňuje to žalovaného k jednání, zjištěném v řízení před soudy obou stupňů, jímž opakovaně zasahuje do cti a důstojnosti žalobkyně. Za přiměřený prostředek obrany shledal odvolací soud i požadavek žalobkyně na omluvu za situace, kdy v odvolacím řízení bylo prokázáno, že žalovaný i po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně ve svých písemnostech i nadále uváděl dehonestující tvrzení ve vztahu k žalobkyni. Omluvu přiznal žalobkyni výlučně v rozsahu opakovaných tvrzení, a přiznal ji, i když se žalobkyně omluvy adresované své osobě nedomáhala. Jestliže žalobkyně uplatnila nárok na omluvu adresovanou třetím subjektům, je podle názoru odvolacího soudu v takto uplatněném nároku zahrnut mírnější i významově slabší prostředek obrany, (a sice) omluva žalobkyni. Za přiměřený prostředek omluvy pak odvolací soud považuje i to, aby omluva byla doručena i orgánům, jimž žalovaný adresoval svá podání po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně. Neshledal však, z důvodů uvedených soudem prvního stupně, předpoklady pro uveřejnění omluvy v požadovaném rozsahu a dalším v odst. II výroku uvedeným subjektům. Odvolací soud rovněž neshledal předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích podle §13 odst. 2 obč. zák. Vycházel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně a shodně s ním přihlédl k okolnostem dané věci, zejména k důvodům nynějšího postoje žalovaného, zjevně ovlivněného dopady minulého režimu na jeho rodinu, k trvajícím vzájemným neshodám účastníků, k tomu, že žalobkyně činila úkony ve vztahu k jeho způsobilosti k právním úkonům.
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním žalovaný (dále též „dovolatel“). Namítá, že změnou rozsudku soudu prvního stupně došlo k paradoxní situaci v tom, že se má omlouvat žalobkyni např. za to, že o ní „nepravdivě uvedl, že nelegálně obývá byt v domě v P.". Z provedených důkazů přitom nevyplývá, že by kdykoliv tvrdil, že by žalobkyně obývala byt v domě. Žalobkyně tam nikdy nebydlela. Zmíněnou adresu pouze v některých podáních uváděl právní zástupce žalobkyně. Rovněž tak není možné zaslat omluvu Obvodnímu úřadu pro Prahu 9, neboť takový právní subjekt neexistuje. Právní subjektivitu mají jednotlivé městské části. V souladu s ustanovením §3 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, se hlavní město dělí na městské části. Podle §4 odst. 1 téhož zákona je městská část spravována zastupitelstvem. Dalšími orgány jsou, mimo jiné, také úřady městských částí. Neexistuje tedy Obvodní úřad pro Prahu 9. Z těchto hledisek (byt v domě a Obvodní úřad pro Prahu 9) považuje dovolatel rozsudek odvolacího soudu za nevykonatelný. Uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. a) o.s.ř. I když v úvodu dovolání oznamuje dovolací důvod podle §241a odst. 1 písm. b), k výzvě soudu prvního stupně následně sdělil, že uplatňuje toliko důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., spočívající (podle obsahu dovolání) v tom, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny schválnosti, které žalovanému a jeho rodině žalobkyně způsobila. Tím má na mysli „různé urážky, udávání a konečně i podání návrhu na zbavení způsobilosti k právním úkonům“. Dovolatel se dále podrobně vyjadřuje ke genezi sporů s žalobkyní. Závěrem se pak omlouvá za některé své výroky a vyjadřuje přesvědčení o tom, že jeho podání nikomu neublížila ani nesnížila něčí důstojnost. Navrhuje, aby Nejvyšší soud podle §243b odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony (rozsudek odvolacího soudu byl vyhlášen dne 10.1.2008, takže tento procesní předpis je aplikován ve znění účinném do 30. 6. 2009).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., §241b odst. 2 věta druhá o. s. ř., k tomu oprávněnou osobou (účastníkem řízení), a že jde o rozsudek, proti kterému je podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí obsahovat kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení §42 odst. 4 o. s. ř. mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. §79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (srov. §43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li i přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (srov. §43 odst. 2 o. s. ř.).
Údaj o tom, čeho se žalobce žalobou domáhá (tzv. žalobní petit), musí být přesný, určitý a srozumitelný. Soud totiž musí za řízení zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť nesmí - s výjimkou případů uvedených v ustanovení §153 odst. 2 o. s. ř. - účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány. Kdyby žalobce vymezil v žalobě žalobní petit nepřesně, neurčitě nebo nesrozumitelně, převzetí takového petitu do výroku soudního rozhodnutí by mělo za následek, že by rozhodnutí soudu nebylo (z materiálního hlediska) vykonatelné. Přesný, určitý a srozumitelný žalobní petit není jen vyjádřením formálních náležitostí žaloby, ale je zcela nezbytným předpokladem pro to, aby soudní rozhodnutí bylo (z materiálního hlediska) vykonatelné a aby tak nastaly právní účinky, které žalobce zahájením řízení sledoval. Požadavek, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se žalobce domáhá, současně nelze vykládat tak, že by žalobce byl povinen učinit soudu návrh na znění výroku jeho rozsudku. Ustanovení §79 odst. 1 věta druhá o. s. ř. žalobci neukládá formulovat návrh výroku rozsudku soudu, ale jen to, aby ze žaloby bylo patrno, čeho se domáhá. Žalobce uvede, čeho se domáhá, i tehdy, jestliže v žalobě přesně, určitě a srozumitelně označí (tak, aby to bylo možné z obsahu žaloby bez pochybností dovodit) povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. b) o. s. ř., aby bylo rozhodnuto o splnění povinnosti, která vyplývá ze zákona, z právního vztahu nebo z porušení práva), nebo způsob určení právního vztahu, práva nebo právní skutečnosti (požaduje-li ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. nebo podle zvláštních právních předpisů určení, zda tu právní vztah, právo nebo právní skutečnost je či není). Neobsahuje-li žaloba všechny stanovené náležitosti nebo je-li – bez ohledu na to, zda po stránce „kvalitativní" nebo „kvantitativní" - neurčitá nebo nesrozumitelná, předseda senátu usnesením žalobce vyzve, aby žalobu doplnil nebo opravil, určí mu k tomu lhůtu a poučí jej, jak je třeba doplnění nebo opravu provést (§43 odst. 1 o.s.ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba opravena nebo doplněna a nelze-li pro tento nedostatek v řízení pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže žalobce byl o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o.s.ř.) [srov. například právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20.8.2003, sp. zn. 21 Cdo 909/2003, které bylo uveřejněno pod č. 152 v časopise Soudní judikatura, roč. 2003].
Žalobní návrhy ve věcech ochrany osobnosti nesmějí být formulovány obecně a nepřesně; takové nepřesnosti musí být odstraněny a nemají být přebírány do rozsudků ve znění vyvolávajícím pochybnosti (srov. str. 210 Sborníku III. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1980).
Je-li žalobní petit přesný, určitý a srozumitelný, soud neporuší ustanovení §155 odst. 1 o. s. ř. nebo ani jiné zákonné ustanovení, jestliže použitím jiných slov vyjádří ve výroku rozhodnutí stejná práva a povinnosti, kterých se žalobce domáhal. Pouze soud rozhoduje, jak bude formulován výrok jeho rozhodnutí; případným návrhem žalobce na znění výroku rozhodnutí přitom není vázán. Při formulaci výroku rozhodnutí soud samozřejmě musí dbát, aby vyjadřoval (z obsahového hlediska) to, čeho se žalobce žalobou domáhal; překročit žalobu a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se žalobce domáhal, může jen tehdy, jestliže řízení bylo možné zahájit i bez návrhu nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§153 odst. 2 o. s. ř.).
Žalobkyně v žalobě ze dne 23.11.2004 ve vylíčení rozhodných skutečností mimo jiné uvedla, že v dopise ze dne 4.4.2003 žalovaný tvrdí, „že byt v domě v P., kde bydlím, je obýván nelegálně i M. B. uklízečkou OPBH s J. K., která svým sprostým chováním od roku a listopadu 1989 nezadala majiteli jediný důvod legalizovat její pobyt v domě“. Stejná adresa se měla objevit i v dopise ze dne 20.8.2004. Tomuto vylíčení ovšem neodpovídá petit žaloby v němž se žalobkyně domáhá omluvy mimo jiné za tvrzení, že měla nelegálně bydlet v domě. Již ze samotné žaloby tak soud prvního stupně i soud odvolací měly dovodit rozpor mezi skutkovými tvrzeními a petitem žaloby, který představuje jejich logické vyústění. Za situace, kdy nebylo zřejmé, zda se jedná o pouhou nepřesnost v označení domu, kde měla žalobkyně „nelegálně“ bydlet, či zda žaloba neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností vážících se k tvrzení o „nelegálním“ bydlení žalobkyně, bylo povinností soudu prvního stupně vyzvat žalobkyni k doplnění a opravě žaloby. Soud prvního stupně o uvedeném rozporu neuvažoval, neboť v odůvodnění rozsudku uvedl, že „žalovaný o žalobkyni nikdy netvrdil, že neoprávněně obývá byt v domě, nečinil tedy nic co by na toto údajné tvrzení navazovalo“. Nepřistoupil tedy k procesnímu rozhodnutí za situace, kdy měl žalobu za zcela určitou a rozhodl o ní věcně tak, že ji zamítl.
Uvedený rozpor se však měl pokusit odstranit soud odvolací. Jestliže žalobě částečně vyhověl co do požadavku na omluvu za tvrzení vztažené i k „nelegálnímu“ bydlení žalobkyně, pak tento požadavek musel mít oporu v skutkových zjištěních odvolacího soudu. Odvolací soud však při jednání dne 15.7.2008 nejenže neprováděl žádné dokazování, ale ani se nepokusil vyzvat žalobkyni k odstranění shora uvedeného rozporu. Nebylo-li jistoty o tom, čeho se žalobkyně domáhá – ve vztahu ke kterému zásahu do osobnostního práva se požadovaná omluva vztahuje – nemohl v tomto rozsahu odvolací soud ani rozhodnout věcně. Jestliže tedy nepřistoupil k odstranění vad žaloby u tohoto nároku, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.).
Důvodný je i poukaz dovolatele na označení subjektu bez právní subjektivity ve výroku rozsudku odvolacího soudu, pokud jde o Obvodní úřad pro Prahu 9. Takto byl Úřad označen v dopisech žalovaného ze dne 6.6.1999, 16.6.1999, 20.10.1999, 24.1.2000 a 8.11.2001, které byly rovněž tomuto úřadu adresovány. Přijetím zákona č. 131/2000 Sb. o hlavním městě Praze se obvodní a místní úřady vykonávající svou funkci ke dni účinnosti tohoto zákona (tj. ke dni 12.11.2000) se stávají úřady městských částí podle tohoto zákona. Tajemníci obvodních a místních úřadů vykonávající svou funkci ke dni účinnosti tohoto zákona se stávají tajemníky úřadů městských částí podle tohoto zákona (§122 odst. 6). V okamžiku vyhlášení rozsudku odvolacího soudu tak adresátem požadované omluvy měl být příslušný úřad městské části hlavního města Prahy.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Nejvyšší soud České republiky je proto zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. ledna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu