ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4128.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4128/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce DORLAND Brno, spol. s r.o. , se sídlem v Brně, Dobrovského 675/4, PSČ 61200, IČO: 26226901, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem v Mělníku, Jiráskova 228, proti žalovanému RD Rýmařov, s.r.o ., se sídlem v Rýmařově, 8, května č. 119l/5, IČO: 18953581, zastoupenému JUDr. Vilémem Urbišem, advokátem se sídlem v Bruntále, Eduarda Beneše č. 21, o zaplacení 79.930,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp.zn. 23 C 59/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. ledna 2011, č.j. 1 Co 208/2010-295, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen na náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce zaplatit jeho zástupci Mgr. Alexandru Klimešovi, advokátu se sídlem v Mělníku, Jiráskova 228, částku 5.904,- Kč,- Kč do tří dnů od právní moci rozhodnutí.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. července 2010, č.j. 23 C 59/2007-251, byl žalovaný zavázán povinným zaplatit žalobci částku 65.718,- Kč se 7% úrokem z prodlení od 1. července 2006 do zaplacení a na náhradu nákladů řízení částku 88.175,- Kč, a státu částku 7.000,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně zjistil, že účastníci uzavřeli dne 1. května 2003 smlouvu o reklamní činnosti, ve které se žalobce zavázal po dobu účinnosti smlouvy poskytnout žalovanému právo užívat autorská díla vytvořená na základě objednávek formou jednotlivých smluv o užití a šíření díla. Žalovaný v rámci smluvního vztahu objednával inzerci reklamních motivů „21 dní“, „slon“, „počítadlo“ a „šnek“, žalobce tyto reklamní motivy k inzerci dodal, avšak žalovaný neuhradil žalobci sjednanou odměnu za užití těchto motivů. Reklamní motiv „počítadlo“ žalovaný užil v reklamě i po skončení smluvního vztahu s žalobcem v období 12/05 až 4/06. Krajský soud dospěl k závěru, že žalovaný nesplnil svou povinnost ze smlouvy zaplatit žalobci dohodnutou odměnu v rozsahu 5% nákladů na vstup do médií za reklamu s použitím motivů žalobce, což z odměny za cenu inzerce činí celkem 51.875,- Kč. Za užití motivu „počítadlo“ v reklamě po ukončení smluvního vztahu vzniklo žalobci právo na zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši dvojnásobku běžné odměny ve smyslu ustanovení §40 odst. 3 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském ve znění ke dni 21. května 2006 (dále jen „AZ“), což činí 7.190,- Kč. Proto soud prvního stupně žalobě zcela vyhověl.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. ledna 2011, č.j. 1 Co 208/2010-295, rozsudek krajského soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud připomněl, že podle ustanovení §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb. ve znění účinném do 21.5.2006 (dále opět již jen „AZ“) předmětem práva autorského je dílo literární a jiné dílo umělecké a dílo vědecké, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora a je vyjádřeno v jakékoli objektivně vnímatelné podobě včetně podoby elektronické, trvale nebo dočasně, bez ohledu na jeho rozsah, účel nebo význam (dále jen "dílo"). Dílem je zejména dílo slovesné vyjádřené řečí nebo písmem, dílo hudební, dílo dramatické a dílo hudebně dramatické, dílo choreografické a dílo pantomimické, dílo fotografické a dílo vyjádřené postupem podobným fotografii, dílo audiovizuální, jako je dílo kinematografické, dílo výtvarné, jako je dílo malířské, grafické a sochařské, dílo architektonické včetně díla urbanistického, dílo užitého umění a dílo kartografické. Podle ustanovení §12 odst. 1 AZ autor má právo své dílo užít a udělit jiné osobě smlouvou oprávnění k výkonu tohoto práva; jiná osoba může dílo užít bez udělení takového oprávnění pouze v případech stanovených tímto zákonem. Podle ustanovení §40 odst. 3 AZ právo na náhradu škody a na vydání bezdůvodného obohacení podle zvláštních právních předpisů zůstává nedotčeno; výše bezdůvodného obohacení vzniklého na straně toho, kdo neoprávněně nakládal s dílem, aniž by k tomu získal potřebnou licenci, činí dvojnásobek odměny, která by byla za získání takové licence obvyklá v době neoprávněného nakládání s dílem. Podle ustanovení §49 odst. 1 AZ není-li dále stanoveno jinak, musí být ve smlouvě dohodnuta výše odměny nebo v ní musí být alespoň stanoven způsob jejího určení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování a vyčerpávajícím způsobem zjistil skutkový stav věci, přičemž učinil přiléhavé skutkové závěry. Ve vztahu ke znaleckému dokazování o charakteru díla a kasuisticky měnícího se stanoviska žalovaného ve věci odvolací soud konstatoval, že odbornou otázkou, která je vyhrazena ke znaleckému zkoumání je jedinečnost a kreativita tvůrčí činnosti autora, případně vyjádření této činnosti v objektivně vnímatelné podobě, tedy otázka, zda výsledek činnosti autora splňuje zákonné znaky autorského díla ve smyslu ustanovení §2 odst. 1 AZ. Teprve z těchto znaleckých úvah a závěrů činí soud právní závěr, zda takový výtvor autora je autorským dílem či nikoliv. Přesně tímto způsobem krajský soud ve věci postupoval, takže výhrady žalovaného vztahující se k této otázce byly zcela bezpředmětné. Ze skutkových zjištění učinil krajský soud zcela správné právní závěry o charakteru grafických motivů vytvořených pro reklamní kampaň jako o autorských dílech tzv. „malé mince“ i o žalovaným nesplněné smluvní povinnosti uhradit 5% odměnu z reklamních nákladů za užití děl při reklamě či o porušení autorských práv užitím reklamního motivu po ukončení smluvního vztahu a o povinnosti uhradit žalobci sankci za takové užití ve smyslu ustanovení §40 odst. 3 AZ jako bezdůvodné obohacení na straně žalovaného. Odvolací soud se též neztotožnil s námitkou žalovaného o nepřezkoumatelnosti znaleckých závěrů. Rovněž nesouhlasil se závěry o přechodu „copyright“ na žalovaného po ukončení smlouvy o reklamní činnosti, neboť jsou v rozporu s právní úpravou ochrany autorských práv a úpravou licenčních smluv, přičemž smlouva mezi účastníky žádnou licenci po ukončení smlouvy o reklamní činnosti pro žalovaného neposkytla. Z těchto důvodů byl rozsudek krajského soudu podle ustanovení §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen.
Proti uvedenému rozsudku podal žalovaný včasné dovolání. Jeho přípustnost odvozuje z naplnění předpokladů obsažených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přičemž výslovně uplatňuje dovolací důvody ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a fakticky (§41 odst. 2 o.s.ř.) též podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Za otázku zásadního právního významu pak považuje odpověď na otázku, zda reklamní motiv obecně a zda sporné reklamní motivy v tomto sporu jsou autorským dílem, požívajícím ochrany podle autorského zákona.
Dovolatel mimo jiné připomíná, že pokud se strany chovaly podle smluvního ujednání během platnosti smlouvy o reklamní činnosti, tedy do 15.11. 2005, pak za toto období byla autorská odměna zahrnuta v odměně za reklamní činnost. Po skončení účinnosti smlouvy o reklamní činnosti, ani během její platnosti, žalovaný nikde jinde reklamní motivy vytvořené společností DORLAND Brno, spol. s.r.o. neužil. Dále nesouhlasí se závěry znaleckého posudku JUDr. B. Š. PhDr., LL.M. Má za to, že znalec nebyl kvalifikován odpovědět na otázku, zda dotčené reklamní motivy jsou výsledkem jedinečné tvůrčí činnosti autora. Dovolatel pak navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů osobou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
K dovolání se písemně prostřednictvím svého zástupce vyjádřil žalobce, který navrhl, aby bylo odmítnuto, resp. případně zamítnuto, a aby mu bylo uloženo nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, takže vyšel ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009, a konstatuje, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Je totiž třeba uvážit, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.]. Dovolací soud je pak při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil. Současně je třeba uvážit, že může jít jen o takové právní otázky, které byly určujícím podkladem rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. V dané věci však dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání není v tomto případě podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí nemá po právní stránce zásadní význam.
Je zřejmé, že ač v daném případě sporu o odměnu podle AZ, který se na danou právní oblast vztahuje, dovolatel sám ve své podstatě žádnou právní otázku zásadního významu vztahující se k této právní úpravě nevymezil. Dovolatel sice (nominálně) uplatňuje v prvé řadě dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., který dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Tento dovolací důvod však podle přesvědčení dovolacího soudu ve skutečnosti naplněn není. Když základ dovolání spočívá prakticky výlučně na rozboru a hodnocení konkrétních skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při svém rozhodování vycházely. Potud není případný odkaz dovolatele na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 2007, č.j. 30 Cdo 739/2007. Znovu je pak třeba zdůraznit, že jak se podává z obsahu dovolání, dovolatel ve svém dovolání vychází ze své skutkové verze tohoto jedinečného případu, a na jejím podkladě konfrontuje svůj právní názor s právním posouzením odvolacím soudem. Přitom pomíjí, že dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o.s.ř. nepřihlíží. Dovolání bylo proto ze všech uvedených důvodů odmítnuto jako nepřípustné podle §243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s §218 písm. c) téhož zákona.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení vznikly žalobci náklady spojené se zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně advokáta ve výši 4.620,- Kč /srovnej §2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4., §10 odst. 3, §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění do novely provedené vyhláškou č. 64/2012 Sb. a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 399/2010 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí u žalobce 4.920,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 5.904,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. srpna 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu