ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4232.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4232/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce M. B. , zastoupeného Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem v Brně, Anenská 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 303/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2011, č. j. 23 Co 66/2011 – 68, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 10. 2010, č. j. 42 C 303/209 – 46, uložil žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 8.000,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými tamtéž (výrok I.), žalobu co do částky 128.370,- Kč s požadovanými úroky z prodlení zamítl (výrok II.), řízení ohledně částky 48.000,- Kč společně s příslušným úrokem z prodlení zastavil (výrok III.) a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok IV.).
K odvolání žalobce do výroku II. odvolací soud změnil tento výrok tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 85.376,- Kč spolu s úroky z prodlení specifikovanými tamtéž, jinak tento výrok potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II.). Účastníky soud poučil, že proti jeho rozsudku je dovolání přípustné.
Výše uvedeného se žalobce domáhal s tvrzením, že v souvislosti s nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným původně u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 6 C 381/97 mu byla způsobena nemajetková újma i majetková škoda. Požadoval zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 168.050,- Kč, náhradu škody ve výši 16.320,- Kč spočívající v nákladech vynaložených na právní zastoupení v souvislosti s uplatněním předmětného nároku u žalované. Vzhledem k tomu, že žalovaná v průběhu soudního řízení přiznala žalobci peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nepřiměřenou délkou řízení ve výši 48.000,- Kč a žalobce vzal co do této částky žalobu zpět, soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu považoval v této části za zásadně právně významný. Přípustnost dovolání žalobce opíral o §236 a §237 odst. 1 písm. a) a c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“). Důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení věci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek soudu odvolacího zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Již podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu platí, že k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 2 Cdon 1648/97, publikované v Soudní judikatuře v sešitu č. 12/2000 jako SJ 138/2000).
Dovolání žalobce v daném případě tak není (subjektivně) přípustné proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o tom, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 85.376,- Kč s příslušnými úroky z prodlení, neboť v tomto rozsahu bylo žalobci vyhověno, a v jeho poměrech tak nenastala žádná újma.
Dovolání žalobce proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu by mohlo být shledáno přípustným jen v té části, v níž došlo k potvrzení části výroku II. rozsudku soudu prvního stupně.
V takovém případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Nicméně podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. platí, že dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z výše uvedeného je zřetelné, že soud prvního stupně ve výroku II. zamítl žalobu co do částky 112.050,- Kč, která se vztahovala k nároku na náhradu nemajetkové újmy, a co do částky 16.320,- Kč, která se vztahovala k nároku na náhradu škody; celkem tedy ve výroku II. rozhodl o tam uvedené částce 128.370,- Kč. Odvolací soud při změně tohoto výroku přiznal žalobci coby zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu částku 85.376,- Kč (z částky 112.050,- Kč) a co do náhrady škody majetkové (ve výši 16.320,- Kč) rozsudek soudu prvního stupně zcela potvrdil.
V posuzované věci se sice nejedná o obchodní věc, a proto platí hranice přípustnosti dovolání 50.000,- Kč, nicméně potvrzující částí výroku I. rozsudku odvolacího soudu ve věci samé (výrok I.) bylo rozhodnuto o dvou nárocích žalobce se samostatným skutkovým základem [konkrétně o nároku na náhradu nemajetkové újmy (ve výši 26.674,- Kč) a nároku na náhradu majetkové škody (ve výši 16.320,- Kč)].
Je-li napadenou částí výroku rozsudku odvolacího soudu rozhodnuto o více samostatných žalobních nárocích s odlišným skutkovým základem, posuzuje dovolací soud u každého z těchto nároků přípustnost dovolání podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. samostatně, a to bez ohledu na to, že byly tyto nároky uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. shodně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9).
Napadeným rozsudkem tak nebylo rozhodnuto o plnění, jehož jistina by převyšovala částku 50.000,- Kč. Tento závěr podtrhuje i to, že žalobce v dovolání nikterak nebrojil proti té části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, v níž byl potvrzen výrok II. rozsudku soudu prvního stupně co do náhrady majetkové škody. Žalobce tak v podstatě brojil jen proti té části rozsudku odvolacího soudu, v níž bylo rozhodnuto o uplatněném nároku na poskytnutí zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu ve výši 26.674,- Kč.
Je nutno poznamenat, že žalobce se v daném případě řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, ovšem přípustnost dovolání nezakládá (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, publikované v Soudní judikatuře jako SJ 118/2003, číslo sešitu 7/2003, veřejnosti dostupné též na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ).
Proto dovolací soud v daném případě postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. června 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu