ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4280.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4280/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce A. Ž. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo nám. 65/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 200.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 130/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010, č.j. 64 Co 52/2010 – 97, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 11. 9. 2009, č. j. 17 C 130/2007 – 75, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 200.000,- Kč za každý rok počínaje dnem 15. 5. 2006 do dne vydání rozsudku. Žalobce se jí domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nečinnosti orgánů činných v trestním řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobce podal dne 15. 5. 2006 k Policejnímu prezidiu oznámení o podezření ze spáchání závažné trestné činnosti na čtyři osoby (mimo jiné na policistu vyšetřovatele, státní zástupkyni a soudkyni). Podání bylo přes Ministerstvo spravedlnosti a Vrchní státní zastupitelství v Praze postoupeno Městskému státnímu zastupitelství v Praze, kde bylo vedeno pod sp. zn. 3 KZn 518/2006. Žalobce byl vždy o postoupení příslušným orgánem vyrozuměn. Dne 30. 10. 2006 žalobce požadoval informace o opatřeních přijatých proti údajným pachatelům. Městské státní zastupitelství dne 6. 11. 2006 žalobci sdělilo, že předmětné podání je svým obsahem totožné s jeho předchozími podáními, která byla přezkoumávána v rámci dohledu, v řízení o povolení obnovy řízení a v dovolacím řízení. Podání na státní zástupkyni a soudkyni bylo posouzeno jako hrubě urážlivé a pomlouvačné, a proto bylo předloženo Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 7 s pokynem prošetřit, zda se žalobce tímto podáním nedopustil trestného činu útoku na státní orgán. O podání žalobce městské státní zastupitelství nijak dále nerozhodlo.
Soud prvního stupně v postupu orgánů činných v trestním řízení shledal nesprávný úřední postup, zároveň však dovodil, že tímto nesprávným úředním postupem nebyla žalobci způsobena žádná újma, neboť neměl v tomto případě právo, aby byl o postupu orgánů činných v trestním řízení dle §158 odst. 2 zák. č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen tr. ř.), vyrozuměn.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, v postupu orgánů činných v trestním řízení neshledal nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk). Podotkl, že tím spíš nemohla žalobci vzniknout nemajetková újma a je vyloučeno přiznat jakékoli odškodnění. Podání, které žalobce označil jako trestní oznámení, orgány činné v trestním řízení posuzovaly podle jeho obsahu a dovodily, že se nejedná o trestní oznámení, ale o podání týkající se jeho trestní věci, za kterou byl odsouzen a věc vyřídily jinak. Výčet postupu při vyřízení věci uvedený §159a tr. ř., není taxativní.
Žalobce napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.) a opírá je o dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. pro nesprávné právní posouzení věci, jakož i o ust. §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. pro vadu řízení. Má za to, že soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, na základě kterých dovodily nesprávný právní závěr. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že by jeho podání orgány činné v trestním řízení vyhodnotily jako prostředek obrany v jeho trestním stíhání, když to bylo již pravomocně skončeno. Podotýká, že „vyřešit jinak“ neznamená nečinnost. Pokud odvolací soud vyhodnotil, že podání nebylo považováno za trestní oznámení, pak je jeho odkaz na §159a tr. ř. zmatečný, neboť tento paragraf se vztahuje právě na trestní oznámení. Je přesvědčen, že mu měl soud prvního stupně, který shledal nesprávný úřední postup, přiznat přiměřené zadostiučinění. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolatel namítá nesprávně zjištěný skutkový stav, konkrétně povahu jeho podání ze dne 15. 5. 2006, což přípustnost dovolání ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. nezakládá. Posouzení nesprávného úředního postupu v konkrétním řízení o trestním oznámení (podání) žalobce vychází z jedinečného skutkového základu věci a postrádá tak nezbytný judikatorní přesah (srov. obdobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3609/2009, jenž je, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Není zde však podstatné ani pro věc samu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sen. zn. 29 NSCR 66/2011). Námitka proti skutkovým zjištěním totiž není důvodem pro připuštění dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003). Nadto je rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že žalobci nevznikla v souvislosti s postupem orgánů činných v trestním řízení, jak je shora popsán, žádná újma. Tento závěr žalobce nenapadá, což rovněž diskvalifikuje jeho dovolání z úvahy o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněný pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Vada řízení (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), kterou žalobce spatřuje v neúplném odůvodnění a ve zmatečnosti napadeného rozhodnutí, není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou situaci však v projednávané věci nejde.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5 věty první, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu