ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4314.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4314/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) J. M. , a b) J. M. , obou zastoupených JUDr. Ladislavem Piterkou, advokátem se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 2887/101, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Davidem Purmenským, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, 28. října 3117/61, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 34 C 240/2009, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 9. května 2011, č.j. 57 Co 114/2011-80, takto:
I. Dovolání žalobců se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. září 2010, č.j. 34 C 240/2009-51, určil, že „ ve společném jmění manželů žalobkyně a) a žalobce b) jsou nemovitosti zapsané do katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, na LV č. 134, a to: dům č. 517 stojící na pozemku parc. č. 141 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 141 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 140 – zahrada v k.ú. K. n. O. v části obce K., obec O., okres O.-m.“ (výrok I.), současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) a vyloučil k samostatnému projednání vzájemný návrh žalované, aby žalobci a) a b) byli zavázáni zaplatit společně a nerozdílně žalované částku 135.000,- Kč z titulu uzavřené kupní smlouvy ze dne 17.7.2002 (výrok III.).
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že zamítl žalobu na určení, že „ve společném jmění manželů žalobkyně a) a žalobce b) jsou nemovitosti zapsané do katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště Ostrava, na LV č. 134, a to: dům č. 517 stojící na pozemku parc. č. 141 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 141 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek parc. č. 140 – zahrada v k.ú. K. n. O. v části obce K., obec O., okres O.-m.“ , dále rozhodl, že žalované se nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok I.), odmítl odvolání do výroku III. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že skutečnost, že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy účastníků ze dne 17.7.2002 byl pravomocně zamítnut katastrálním úřadem, nelze nahradit soudním rozhodnutím určujícím vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem, neboť takový postup by byl zcela v rozporu s právní úpravou nabývání vlastnického práva smlouvou, tj. §132 odst. 1 a §133 odst. 2 obč. zák. Nelze-li provést vklad vlastnického práva na základě sjednané kupní smlouvy, stává se splnění závazků účastníka podle této smlouvy převést vlastnické právo, které mu dosud náleží, na účastníka druhého podle §575 odst. 1 obč. zák. nemožným a v důsledku nemožnosti splnění závazku zaniká závazek ke dni, kdy nemožnost jeho splnění nastala. Zánikem závazku podle §575 odst. 1 obč. zák. pak kupní smlouva jako celek zaniká (odvolací soud odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 30 Cdo 1551/2009 a sp. zn. 33 Odo 868/2001). Nepřichází v úvahu ani nabytí vlastnického práva žalobců k předmětným nemovitostem vydržením ve smyslu §134 obč. zák., neboť nebyla splněna doba držby, která dle §134 odst. 1 obč. zák. činí u nemovitosti dobu deseti let. S ohledem na tyto závěry se odvolací soud již nezabýval dalšími právními otázkami, které byly namítány.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podávají je z důvodů podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítají zejména, že předmětná kupní smlouva je určitá a srozumitelná, přičemž jedinou vadou, kterou je postižena a proč byla katastrálním úřadem odmítnuta, je skutečnost, že neobsahuje pouze označení části obce, ve které nemovitost leží. K odkazu odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ve věci sp. zn. 33 Cdo 1551/2009, žalobci uvedli, že z tohoto rozhodnutí vyvodil dovolací soud právní názor, že kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí musí být identifikována nezaměnitelně, což však neznamená, že musí být identifikována v souladu s požadavky dle katastrálního zákona a nelze tudíž automaticky dovodit absolutní neplatnost smlouvy v případě, že ve smlouvě nemovitost není identifikována v souladu s katastrálním zákonem. Přijetí právního názoru odvolacího soudu by znamenalo, že každé pravomocné zamítnutí vkladu do katastru nemovitostí (byť např. pro vadu v psaní a počtech, která nebude včas odstraněna) znamená nemožnost plnění ve smyslu §575 obč. zák. Tento názor je podle žalobců v přímém rozporu se zásadou pacta sunt servanda . Uzavřeli, že postup krajského soudu, je nejen založen na nesprávném právním posouzení, ale je i jednoznačně nespravedlivý, o to více v situaci, kdy žalovaná je zřejmě insolventní a vrácení kupní ceny z její strany je tak značně nejisté. Žalobci navrhli zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o. s. ř.), že obsahuje dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) a poté dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Žalobci nesprávnost napadeného rozhodnutí odvolacího soudu dovozují prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj., že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, žalobci se domáhali soudního určení, že vlastní ve společném jmění manželů označené nemovitosti, a to při skutkovém tvrzení (ve stručnosti shrnuto z jejich žalobní argumentace), že s žalovanou uzavřeli dne 17. července 2002 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k uvedeným nemovitostem z vlastnictví žalované do vlastnictví (společného jmění manželů) žalobců. Ke vkladu vlastnického práva podle této smlouvy však nedošlo, neboť Katastrální úřad v Ostravě rozhodnutím ze dne 11. února 2003, č.j. V -4358/2002-807, návrh na vklad zamítl s odůvodněním, že „u budovy č.p. 517 postavené na pozemku p. č. 141 v k. ú. K. n. O. schází údaj o příslušnosti této budovy k části obce K.“
Za této skutkové konstelace odvolací soud žalobě vyhovující rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení vlastnictví zamítl (primárně) s odůvodněním, že „skutečnost, že návrh na vklad vlastnického práva podle kupní smlouvy účastníků ze dne 17. 7. 2002 byl pravomocně zamítnut, nelze nahradit soudním rozhodnutím určujícím vlastnické právo žalobců k předmětným nemovitostem, neboť takový postup by byl zcela v rozporu s právní úpravou nabývání vlastnického práva smlouvou, tj. §132 odst. 1 a §133 odst. 2 obč. zák. “ Odvolací soud přitom s ohledem na skutková zjištění vyloučil, že by žalobci nabyli vlastnické práva k uvedenému nemovitému majetku vydržením ve smyslu §134 obč. zák.
Uvedenému právnímu názoru, který zohledňuje tzv. dvoufázový způsob nabývání vlastnického práva k nemovitostem zapsaným v katastru nemovitostí, lze stěží něco vytknout. Smlouva o převodu nemovitosti (např. kupní smlouva) směřující k převodu vlastnického práva je pouze právním důvodem jeho převodu, avšak sama jeho převod nezpůsobí. Převádí-li se smlouvou vlastnické právo k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí, je právním způsobem nabytí vlastnického práva vklad (tzv. intabulace) vlastnického práva do katastru nemovitostí; z tohoto důvodu je proto nezbytné rozlišovat závazkově právní účinky smlouvy od jejích účinků věcně právních [blíže k institutu vkladu a k problematice tzv. věcných smluv ve světle relevantní judikatury Nejvyššího soudu např. v díle: Katastrální (a související) judikatura, Výběr soudních rozhodnutí s poznámkami, 3. vydání, Linde Praha, a. s., 2011, str. 104 a násl.].
Ostatně sami žalobci si ve své dovolací argumentaci vzájemně odporují, když na straně jedné vytýkají pochybení odvolacího soudu, pokud se neztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně (který dospěl k závěru, že i při absenci vkladu vlastnického práva podle uvedené převodní smlouvy jsou předmětné nemovitosti ve společném jmění žalobců), přičemž na straně druhé zase dovozují, že „převod vlastnického práva v jejich prospěch z žalované není nemožný, když k naplnění kupní smlouvy postačilo jen jednoduché prohlášení adresované katastrálnímu úřadu.“ Jestliže totiž právem předvídaným způsobem ještě nedošlo ke vkladu vlastnického práva k předmětným nemovitostem podle žalobci označené převodní smlouvy, nelze se za dané situace úspěšně domáhat soudní deklarace vlastnického práva, tedy určení věcně právního vztahu, který pro absenci povolení vkladu nebyl ještě založen.
Z pohledu uplatněného dovolacího důvodu se tak žalobcům nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku odvolacího soudu. Rozsudek odvolacího soudu je tedy z vyloženého důvodu věcně správný, a protože nebylo ani zjištěno, že by byl postižen vadou uvedenou v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., nebo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalované v tomto dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady, na jejich náhradu by jinak měla vůči procesně neúspěšným žalobcům v tomto dovolacím řízení právo, nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu