ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4354.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4354/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce DATART INTERNATIONAL, a.s. , se sídlem v Praze 8, Pernerova 149/35, IČO: 60192615, zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalovanému AXP, a.s. , se sídlem v Praze 10, Michle, U Plynárny 1002/97, IČO: 27200191, zastoupeného JUDr. Soňou Illner Pajerovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, o zrušení rozhodčího nálezu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 160/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č.j. 3 Cmo 377/2009-130, takto:
I. Dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. března 2010, č.j. 3 Cmo 377/2009-130, se zamítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5.760,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Lukáše Trojana, advokáta se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. února 2009, č. j. 37 Cm 160/2008-74, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR Rsp 1067/07 ze dne 3. 10. 2008 (dále jen „rozhodčí nález“). Žalobce požadoval jeho zrušení s tím, že rozhodčí smlouva je neplatná, a to jednak z důvodu, že Rámcová smlouva o systémové integraci ze dne 7. března 2005 (dále jen „Smlouva“), jejíž součástí byly i obchodní podmínky obsahující rozhodčí doložku, byla za žalobce podepsána pouze jedním členem představenstva P. S., i když podle zápisu v obchodním rejstříku měli za žalobce podepisovat předseda a místopředseda představenstva současně, a dále proto, že nebyl splněn základní požadavek její písemnosti. Další důvod pro zrušení rozhodčího nálezu spatřoval v tom, že žalovaný se svou žalobou podanou k rozhodčímu soudu domáhal ochrany autorského práva, takže nešlo o nárok vyplývající ze Smlouvy. Tvrdil také, že rozhodčí soud označený v rozhodčí smlouvě neexistuje a z rozhodčí doložky není jasné, zda má spory ze smlouvy vzniklé řešit jeden nebo více rozhodců. Uplatněný nárok soud prvního stupně posoudil podle příslušných ustanovení zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „ZRŘ“) a obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) a dospěl k závěru, že v posuzované věci není dán žádný z důvodů ke zrušení rozhodčího nálezu soudem uvedených v §31 písm. b), c) a e) ZRŘ. Vzal za prokázané, že shora uvedený rozhodčí nález byl vydán na základě žaloby podané žalovaným (v rozhodčím řízení žalobcem), kterou požadoval uložení povinnosti žalobci (v rozhodčím řízení žalovanému) uhradit žalovanému (v rozhodčím řízení žalobci) částku 70.000.000,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení, které žalovaný (v rozhodčím řízení žalobce) spatřoval v tom, že žalobce (v rozhodčím řízení žalovaný) užíval dílo vyhotovené žalovaným na základě Smlouvy i poté, co žalobce od této smlouvy odstoupil. Dále vzal za prokázané, že žalobce, jednající místopředsedou představenstva Ch. B. a předsedou představenstva P. S., udělil dne 3. ledna 2005 plnou moc P. S. ke všem právním úkonům za společnost žalobce po dobu roku 2005. Smlouva, jejíž nedílnou součástí byly i obchodní podmínky obsahující rozhodčí doložku, byla za stranu žalobce podepsána pouze P. S., který v tu dobu byl předsedou představenstva žalobce a rovněž jeho generálním ředitelem. Soud prvního stupně sice odmítl argumenty žalobce, že rozhodčí smlouva se nevztahuje na spor, který byl řešen Rozhodčím soudem, že rozhodčí soud označený v čl. XVI obchodních podmínek neexistuje, stejně jako i jeho další námitky, na druhé straně však dospěl k závěru, že P. S. byl v roce 2005 osobou, která byla pověřena řídit obchodní firmu DATART INTERNATIONAL, a.s. jako generální ředitel, takže byl zmocněn ke všem úkonům, k nimž při této činnosti obvykle dochází, tzn. i k podpisu smluv, týkajících se obchodní činnosti společnosti a vzhledem k existenci plné moci, byl oprávněn podepsat Smlouvu.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem v záhlaví označeným napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že předmětný rozhodčí nález zrušil. Rozhodl nově o nákladech řízení před soudem prvního stupně a rozhodl také o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování listinami, které měl k dispozici soud prvního stupně, a byly u něho uplatněny, převzal pro odvolací řízení jeho skutková zjištění. Na rozdíl od soudu prvního stupně však posoudil rozhodčí smlouvu jako neplatnou, protože nebyla podepsána způsobem, upraveným ve stanovách a deklarovaným v zápise v obchodním rejstříku, když nebyla opatřena podpisem místopředsedy představenstva jako druhého člena statutárního orgánu. Uvedený nedostatek nemohla zhojit ani skutečnost, že P. S. jednal v rozhodném období navenek podle §15 obch. zák. jako zástupce žalobce. V této souvislosti poukázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména pak na rozhodnutí sp. zn. 31 Odo 11/2006 ze dne 15. října 2008 a sp. zn. 29 Cdo 2008/2007 ze dne 23. června 2009, kdy dovolací soud dospěl k závěru, že osoba, která je statutárním orgánem nebo členem statutárního orgánu právnické osoby, nemůže být současně zákonným zástupcem této osoby. S poukazem na další judikaturu Nejvyššího soudu ČR, zejména na jeho rozsudek ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, který byl následně uveřejněn pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde dovolací soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož určují-li stanovy společnosti, že jménem společnosti musí jednat společně nejméně dva členové představenstva, není přípustné, aby dva členové představenstva udělili generální plnou moc jen jednomu z nich, dospěl k závěru, že oprávnění P. S. k podpisu Smlouvy nedávala ani plná moc ze dne 3. ledna 2005 podepsaná P. S. jako předsedou představenstva a jeho místopředsedou Ch. B. Odvolací soud konečně odmítl i argumentaci žalovaného, že v daném případě došlo k uzavření rozhodčí smlouvy konkludentně dle ustanovení §3 odst. 2 ZRŘ. Poukázal na skutečnost, že Smlouva byla uzavírána mezi přítomnými účastníky, takže zde nešlo o následnou akceptaci písemného návrhu, jak to předpokládá uvedené ustanovení ZRŘ.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalovanému dne 20. května 2010 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dne 13. července 2010 dovolání doplněné podáním ze dne 7. ledna 2011, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) a §241 odst. 3 o.s.ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že P. S. jako předseda představenstva nebyl sám oprávněn k podpisu Smlouvy. Tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu ČR, na niž odkazuje odvolací soud, se vztahuje ke skutkově jiným případům, takže odvolací soud měl daný případ posuzovat individuálně při zohlednění všech skutkových okolností. Připomíná, že vůli akcionářů týkající se způsobu jednání jménem společnosti žalobce obcházeli členové žalobcova statutárního orgánu, takže odvolací soud svým přístupem popírá ochranu práv třetích osob, které neměly v uvedené době možnost seznat, že podpis generálního ředitele společnosti není pro náležité vyjádření vůle žalobce v písemné formě dostačující. Domnívá se, že i v tomto případě by měla být vzata v úvahu relevance dobré víry, stejně jako je tomu v případě nezmocněného jednatelství podle ustanovení §16 obch. zák. Ze znění stanov, konkrétně pak z ustanovení jejich čl. 15.1 a 15.2 (a) a (b) pak dovozuje, že akcionáři společnosti byli se způsobem podpisu srozuměni. Namítá také, že odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že mezi účastníky bylo učiněno nesporným, že obsah stanov je shodný se zápisem v obchodním rejstříku, vyšel tedy ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Další vadou řízení pak podle názoru dovolatele je, že odvolací soud, pokud dospěl k závěru, že obsah stanov představuje další právně významnou skutkovou okolnost, měl v souladu se svou poučovací povinností, toto účastníkům sdělit. Dovolatel pak polemizuje s názorem odvolacího soudu týkajícím se aplikace ustanovení §3 odst. 2 ZRŘ, podle něhož písemný návrh smlouvy a jeho přijetí nemohou být učiněny mezi přítomnými účastníky. Na základě toho se domnívá, že pokud projev vůle učinil pouze P. S. jako zástupce vrcholné exekutivy žalobce, a obě strany v zásadě ihned po podpisu smlouvy postupovaly zcela v intencích v ní uvedených věcných i procedurálních postupů, došlo ke konkludentnímu přijetí písemného návrhu rozhodčí smlouvy. Konečně se dovolatel domnívá, že rozhodčí smlouva je právním úkonem procesní povahy, je tedy pravidla pro jejich uzavírání třeba hledat v ustanoveních občanského soudního řádu, konkrétně pak v ustanovení jeho §21 odst. 1, podle něhož podpis předsedou představenstva je v daném případě zcela dostačující. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení Městskému soudu v Praze.
K podanému dovolání se vyjádřil žalobce podáním ze dne 19. srpna 2010, v němž se plně ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalovaného bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, resp. zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.) uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení §241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením §240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením §241a odst. 1 o.s.ř. a je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Poté rozsudek odvolacího soudu přezkoumal v souladu s ustanovením §242 odst. 1 až 3 o.s.ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o.s.ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. V posuzovaném případě dovolatel námitkou, že odvolací soud „nepostupoval podle §118a o.s.ř.,“ a dovolatele nepoučil, čímž mu nedal možnost reagovat na právní názor odvolacího soudu týkající se způsobu uzavření smlouvy, vadu řízení namítl.
Poučení podle ustanovení §118a odst. 1 až 3 o.s.ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle ustanovení §118a o.s.ř. Jinak řečeno, postup podle ustanovení §118a o.s.ř. přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním názoru soudu, není třeba k poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat. Z objektivního hlediska tedy nebyl dán důvod poskytnout poučení žalovanému podle §118a o.s.ř. Dovolací soud pak neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Nejvyšší soud se dále zabýval uplatněným dovolacím důvodem podle ustanovení 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., kterým je tvrzené nesprávné právní posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §2 odst. 1 ZRŘ se strany mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva).
Podle §3 odst. 1 ZRŘ, platného v době uzavření Smlouvy, rozhodčí smlouva musí být uzavřena písemně, jinak je neplatná. Písemná forma je zachována i tehdy, je-li rozhodčí smlouva sjednána telegraficky, dálnopisem nebo elektronickými prostředky, jež umožňují zachycení jejich obsahu a určení osob, které rozhodčí smlouvu sjednaly.
Podle §3 odst. 2 ZRŘ tvoří-li však rozhodčí doložka součást podmínek, jimiž se řídí smlouva hlavní, k níž se rozhodčí doložka vztahuje, je rozhodčí doložka platně ujednána i tehdy, jestliže písemný návrh hlavní smlouvy s rozhodčí doložkou byl druhou stranou přijat způsobem, z něhož je patrný její souhlas s obsahem rozhodčí smlouvy (odstavec 2).
Je zřejmé, že toto ustanovení upravuje toliko formu rozhodčí smlouvy. V prvním odstavci určuje, že rozhodčí smlouva musí být pod sankcí neplatnosti uzavřena písemně, a stanoví technické komunikační prostředky, při jejichž užití je písemná forma zachována. Ve druhém odstavci pak pro případ, že je rozhodčí smlouva sjednána v rámci smlouvy hlavní, tedy že jde o rozhodčí doložku, stanoví předpoklady, za nichž se písemná forma rozhodčí smlouvy nevyžaduje (srov. shodně Rozehnalová, N. Rozhodčí řízení v mezinárodním a vnitrostátním obchodním styku. 1. vydání. Praha : ASPI Publishing, 2002, 85 s., či Bělohlávek, A. Zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2004, 48 s.).
Podle §31 ZRŘ soud na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže a) byl vydán ve věci, o níž nelze uzavřít platnou rozhodčí smlouvu, b) rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná, nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje.
Nejvyšší soud již v odvolacím soudem citovaném rozsudku ze dne 24. dubna 2007, sp. zn. 29 Odo 1082/2005, uveřejněném pod číslem 17/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, k jehož závěrům se přihlásil i ve svých dalších rozhodnutích (např. v rozsudku ze dne 30. listopadu 2011, sp. zn. 29 Cdo 2031/2010 nebo v usnesení ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 943/2011), formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož určují-li stanovy společnosti, že jménem společnosti musí jednat společně nejméně dva členové představenstva, není přípustné, aby dva členové představenstva udělili generální plnou moc jen jednomu z nich. Takový postup vyhodnotil jako rozporný s právní úpravou jednání statutárního orgánu společnosti v zákoně a stanovách, a to tím spíše, byl-li jednou z osob jednajících při udělení „plné moci“ jménem představenstva sám „zmocněný“ člen představenstva. V poměrech dané věci se zmíněný závěr prosadí tím spíše, že generální plnou moc udělil předseda představenstva sám sobě a osobě zastávající funkci místopředsedy představenstva. Dovolací soud nemá důvod se od své dosavadní judikatury, která je plně použitelná i v posuzovaném případu, odchylovat.
Pokud dovolatel tvrdí, že P. S. by přesto byl oprávněn k podpisu Smlouvy, protože ji nepodepsal jako člen představenstva ve smyslu bodu 15.1 stanov, resp. zápisu v obchodním rejstříku, ale jako zaměstnanec, popřípadě zplnomocněná osoba ve smyslu čl. 15.2 písm. (a) a (b) stanov, konstatuje dovolací soud, že tuto smlouvu P. S. výslovně podepsal jako předseda představenstva, nikoli jako zaměstnanec a pokud jde o zplnomocnění, je třeba odkázat na důvody uvedené v předchozím odstavci.
Dovolatel se mýlí, pokud se domnívá, že podpis Smlouvy, resp. rozhodčí doložky předsedou představenstva je v daném případě dostačující vzhledem k ustanovení §21 odst. 1 o.s.ř. Je pravdou, že občanský soudní řád i zákon o rozhodčím řízení jsou procesněprávními předpisy, upravujícími řízení v občanskoprávních věcech (včetně obchodních), fungující vedle sebe a kontinuálně na sebe navazující. Vztah obou právních norem je upraven ustanovením §30 ZRŘ, podle kterého nestanoví-li zákon jinak, užijí se na řízení před rozhodci (nikoli tedy na uzavírání rozhodčích smluv) přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu. Ustanovení občanského soudního řádu, na něž se žalovaný odvolává, upravuje pouze oprávnění k jednání za právnickou osobu, a to výlučně v občanském soudním řízení (srovnej ustanovení §1 o.s.ř.).
Dovolateli je sice třeba přisvědčit, že k návrhu smlouvy a jeho přijetí může dojít mezi přítomnými účastníky, pro logický rozpor ale neobstojí námitka, že podpis P. S. na plné moci neměl povahu vůle žalobce v rámci kontraktačního procesu a podepsaný text smlouvy byl pouze písemným návrhem smlouvy. V této souvislosti dovolací soud předesílá, že vznik smlouvy v obchodních vztazích je upraven občanským zákoníkem . Obchodní zákoník obsahuje jen určité doplňky potřebné pro oblast obchodu. Obecná ustanovení o závazkových vztazích a obsahu závazků občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.”) obsažená v §488–498 obč. zák. platí též pro obchodní vztahy. Návrh na uzavření smlouvy je jednostranným projevem vůle , kterým navrhovatel (oferent) navrhuje druhé straně (oblátovi) uzavření smlouvy (srovnej §43a obč. zák.). Nebyl-li podpis P. S. projevem vůle žalobce, nemohl být ani návrhem na uzavření smlouvy.
Protože je tedy napadený rozsudek odvolacího soudu správný, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaného podle ustanovení §243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl. Dovolací soud rozhodoval, aniž nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §142 odst. 1 o.s.ř., když v dovolacím řízení žalobci vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 4.500,- Kč [srov. §2 odst. 1, §8, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 277/2006 Sb. účinné od 1. 9. 2006] a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění po novele provedené vyhláškou č. 276/2006 Sb.). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení žalobce činí 4.800,- Kč, která je po úpravě o 20% daň z přidané hodnoty představována částkou 5.760,- Kč (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. března 2012
JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu