ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4499.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 4499/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 23 C 134/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 5. 2011, č. j. 14 Co 220/2011 – 54, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud zamítl žalobu o 1.000,000.000,- Kč (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.).
Soud prvního stupně žalobu zamítl z důvodu absence aktivní věcné legitimace žalobce, neboť ten se uvedeného domáhal z titulu nároku na nemajetkovou újmu způsobené tím, že jeho žena nebyla vyrozuměna o jeho vzetí do vazby, a tím u ní došlo k těžkému emocionálnímu strádání. Byla to tedy žena žalobce, kdo se měl uvedeného nároku domáhat.
Odvolací soud k tomu uvedl, že z §13 odst. 1 a 2 ve spojení s §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, vyplývá, že právo domáhat se přiměřeného zadostiučinění má ten, jemuž nesprávným úředním postupem byla způsobena újma. Soud prvního stupně tedy správně dovodil, že zadostiučinění se mohla domáhat toliko žena žalobce, neboť právě jí měla být způsobena újma, a že žaloba musela být proto zamítnuta z důvodu absence aktivní věcné legitimace žalobce.
Výrok I. rozsudku odvolacího soudu, jakož i „celý obsah stati odůvodnění“ napadl žalobce dovoláním. Žalobce obsáhle zrekapituloval průběh předcházejícího řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím. Uvedl mimo jiné, že „deformováním skutečnosti o hrubém zásahu do rodinného a soukromého života žalobce nebylo přiznáno zhola nic, i když po příchodu z vazby žalobce našel doma manželku zhroucenou, s těžkými depresemi v zuboženém stavu, což trvá dodnes […], což jsou znaky narušení rodinného života i v případě žalobce, a proto se cítí být těmito následky postižen taktéž, čímž prokazuje nadále žalobní legitimaci soudem požadovanou.“ Dovolatel navrhl dovolacímu soudu, aby „přezkoumal rozsudek odvolacího soudu v Plzni“ a zrušil jej „a vydal tento nový rozsudek – Žalovanému Ministerstvu spravedlnosti ČR se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 se přikazuje, aby zaplatil žalobci 1.000.000.000,- Kč do patnácti dnů po nabytí moci poštovní poukázkou na adresu žalobce, nebo aby dovolací soud […] rozsudek Krajského soudu v Plzni […] zrušil a věc vrátil soudům v Plzni zpět k novému projednání […]“.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ).
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není z níže uvedených důvodů po právní stránce zásadně významné.
Rozsudek odvolacího soudu je postaven výhradně na potvrzení právního závěru soudu prvního stupně o tom, že žalobce nebyl v dané věci aktivně věcně legitimován. To proto, že se domáhal poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být – podle jeho tvrzení – nesprávným úředním postupem státu způsobena jeho manželce. Z tohoto důvodu výše uvedený nárok mohla – s tvrzením, že jí újma vznikla – uplatňovat právě manželka žalobce.
Dovolatel proti tomuto závěru pouze namítá, že nemajetková újma byla způsobena i jemu, a to právě v důsledku emocionálního strádání jeho ženy. Tím však potvrzuje svá předchozí tvrzení, jež vzaly v úvahu i oba soudy, totiž že primární újma nemajetkového charakteru měla být způsobena jeho ženě, nikoliv jemu samotnému. Potvrzuje tak i to, že dovolání směřující proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu v tomto případě nenaplňuje podmínky přípustnosti ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Žalobce se domáhal tvrzeného nároku, jenž měl svědčit jiné osobě, a proto mu aktivní věcná legitimace nesvědčí. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak založeno na ustáleném, v soudní praxi nijak zpochybňovaném, výkladu požadavku tzv. aktivní žalobní legitimace k uplatňování obdobného typu nároku na náhradu nemajetkové újmy osobou, které újma vznikla.
Protože dovolací soud neshledal dovolání přípustným, postupoval podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. a dovolání odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. června 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu