ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.46.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 46/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem Plzeň, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 10.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 46/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2010, č.j. 12 Co 429/2010 – 48, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 10. 2010, č. j. 12 Co 429/2010 – 48, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 8. 2010, č. j. 16 C 46/2010 - 40, jímž soud prvního stupně odmítl podání žalobce ze dne 29. 9. 2009, doplněné podáním ze dne 26. 7. 2010. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobce, i přes jeho doplnění k řádné výzvě soudu podle §43 odst. 1 o. s. ř., není určité. Je z něho sice patrno, že žalobce požaduje po žalované zaplacení částky 10.000.000,- Kč za strádání a újmu způsobenou mu nesprávným úředním postupem, žalobce však již neuvedl konkrétní skutečnosti, z nichž lze zjistit, jakým postupem a kterého orgánu mu měla být újma způsobena, což činí žalobu věcně neprojednatelnou.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. S odkazem na řadu ustanovení Ústavy České republiky, Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) se domáhá zrušení napadeného usnesení a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu jednání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění požadavku povinného zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení §239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsolentní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1903-1904 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání je však zjevně bezdůvodné, když usnesení odvolacího soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře soudu dovolacího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu