ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.482.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 482/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1,000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 11 C 732/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2010, č. j. 15 Co 445/2010-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud v záhlaví identifikovaným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým tento soud zamítl žalobu, prostřednictvím, níž se žalobce domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu částku 1,000.000,- Kč. Uvedené částky se žalobce domáhal jakožto náhrady nemajetkové újmy, která mu dle jeho tvrzení měla být způsobena v řízení vedeném před Okresním soudem Plzeň – město pod sp. zn. 36 C 568/2009. V tomto řízení Okresní soud Plzeň – město podle žalobce nesprávně vyslovil svoji místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Krajský soud v Plzni toto usnesení následně nesprávně potvrdil. Ve zkoumaném řízení se domáhal toho, aby soudy přezkoumaly zamítavou odpověď ministerstva spravedlnosti reagující na jeho žádost o zřízení vyšetřovací komise pro vyšetření veřejného zájmu pro odhalení účastníků spiknutí proti jeho osobě. Žalobce uváděl, že újma mu byla způsobena „diametrálně odlišným výkladem práva“ provedeným Okresním soudem Plzeň – město, než k jakému bylo přistoupeno týmž soudem při projednávání žaloby M. F., jenž se proti státu domáhal náhrady škody. K újmě mělo dojít i tím, že Krajský soud v Plzni přezkoumal žalobcem napadené usnesení bez nařízení jednání.
Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými, tak i s právními závěry soudu prvního stupně. Ten dovodil, že žaloba není důvodná, neboť v daném případě nemohla být dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“. Mohlo by se toliko jednat o odpovědnost z titulu nezákonného rozhodnutí soudu ve smyslu §7 a §8 OdpŠk. To proto, že žalobce svými námitkami napadá postup soudu, který vyústil přímo v soudní rozhodnutí, byť se nejedná o rozhodnutí meritorní. Právo na náhradu škody by však žalobci ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk mohlo v takovém případě vzniknout pouze tehdy, pokud by zmíněné pravomocné usnesení bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Nadto, postup Okresního soudu Plzeň – město i postup Krajského soudu v Plzni zcela odpovídal zákonu, a to §85 odst. 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pokud se jedná o stanovení místní příslušnosti a §241 odst. 2 písm. c) o. s. ř., pokud se jedná o možnost odvolacího soudu rozhodnout o podaném odvolání bez nařízení jednání.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž namítá, že bylo porušeno znění Listiny základních práv a svobod, čl. 38 odst. 2, tedy právo být přítomen při jednání. Dále byla podle dovolatele porušena celá řada práv garantovaných Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Úmluvou na ochranu základních práv a svobod, když byla vyslovena místní nepříslušnost Okresního soudu Plzeň – město. Žalobce dále v podstatě zopakoval výhrady vůči postupu Okresního soudu Plzeň – město, jakož i Krajského soudu v Plzni, které již uvedl ve své žalobě a v odvolání. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel ovšem dovolacímu soudu žádnou právní otázku zásadního významu, pro níž by dovolání mohlo být shledáno přípustným, nepřekládá. Dovolatel ani nebrojí proti právním závěrům obsaženým v rozsudku odvolacího soudu.
Pokud se jedná o právní kvalifikaci nesprávného úředního postupu, resp. nezákonného rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, soudy dospěly k závěru, který byl již vyjádřen i v judikatuře Nejvyššího soudu. V rozsudku zdejšího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009 (veřejnosti přístupný na internetových stránkách www.nsoud.cz ) bylo vyjádřeno: „Vyústil-li nesprávný úřední postup, který byl zpochybněn účastníkem řízení, ve vydání rozhodnutí tento postup aprobující, pak bylo způsobilým titulem pro uplatnění nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. právě toto nesprávné rozhodnutí, a nikoli nesprávný úřední postup, který mu předcházel.“
Soudy pak správně dovodily, že v daném případě nedošlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterak má namysli §8 odst. 1 OdpŠk. Nebyly tak naplněny podmínky odpovědnosti státu za škodu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2012
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu