ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.4941.2010.1
sp. zn. 30 Cdo 4941/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce J. N. , zastoupeného JUDr. Květuší Blaškovičovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Pod Vinicemi 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.000.000.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 35 C 170/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2010, č. j. 11 Co 59/2010 – 63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 10. 2009, č. j. 35 C 170/2008 - 38, kterým soud prvního stupně zamítl nárok žalobce na zaplacení částky 1.000.000.000,- Kč jako nemajetkové újmy, jež mu měla být způsobena vydáním příkazu k zatčení soudcem Okresního soudu Plzeň – město ve věci sp. zn. 1 T 60/2002.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že proti žalobci bylo vedeno trestní řízení u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 1 T 60/2002 pro podezření ze spáchání trestných činů výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona č. 140/1961 Sb., (dále jen tr. zák.), nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 tr. zák. a ublížení na zdraví podle §221 tr. zák. ve stádiu pokusu. Ve věci dne 12. 4. 2006 vydal soudce Okresního soudu Plzeň – město L. P. příkaz k zatčení žalobce, neboť pro potřeby trestního řízení bylo nutné žalobce psychiatricky vyšetřit. Žalobce byl zatčen dne 20. 4. 2006 a usnesením ze dne 21. 4. 2006, č. j. 1 T 60/2002 – 185, byl vzat do vazby. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobce o mimosoudní odškodnění nemajetkové újmy.
Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že v posuzované věci není dán základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk), a to existence nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Soudy obou stupňů dovodily, že jak vydaný příkaz k zatčení, který ovšem není rozhodnutím a teprve na základě jeho realizace bylo vydáno rozhodnutí - usnesení o vzetí žalobce do vazby, tak usnesení o vzetí do vazby, byly vydány po právu a nebyly pro nezákonnost zrušeny či změněny ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk. Soudy dospěly k závěru, že příkaz k zatčení ze dne 12. 4. 2006 nelze označit ani za nesprávný úřední postup, neboť byl vydán osobou odborně způsobilou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním. Své zatčení za účelem vyšetření zdravotního stavu považuje dovolatel za nezákonné a spatřuje v něm nesprávný úřední postup. Má za to, že v posuzované trestní věci došlo k porušení jeho základních práv, konkrétně článků 90, 95, 7 odst. 1, 8, 40, 36 odst. 1, 2 Ústavy České republiky, zák. č. 1/1993 Sb. a článků 6 odst. 2 a čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. Na základě shora uvedených důvodů je přesvědčen, že mu náleží odškodnění za způsobené emocionální strádání, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu k novému řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 – dále jen „o. s. ř.“ (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolatel, ač v dovolacím řízení zastoupen advokátkou, v posuzované věci dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá (nepředkládá totiž otázku žádnou). Nelze z jeho dovolání zjistit, v čem považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Opakuje pouze argumentaci uváděnou již v průběhu řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím a spočívající v tvrzeném porušení jeho práv v trestním řízení. Pokud mají jeho námitky směřovat proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř), nelze k nim při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet.
Dovolací soud proto dovolání podle §243b odst. 5, ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. ledna 2012
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu