ECLI:CZ:NS:2012:30.CDO.762.2011.1
sp. zn. 30 Cdo 762/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci A. M., v řízení zastoupené opatrovnicí Mgr. Petrou Plhoňovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Komenského 2165/5A, za účasti navrhovatelů I. H. a L. V. , zastoupených Mgr. Ivanem Nezvalem, advokátem se sídlem v Brně, Rooseveltova 6/8, a Okresního státního zastupitelství v Blansku , o prohlášení za mrtvého, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. Nc 751/2008, o dovolání navrhovatelů proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2010, č.j. 37 Co 228/2010-137, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. září 2010, č.j. 37 Co 228/2010-137, a usnesení Okresního soudu v Blansku ze dne 28. dubna 2010, č.j. Nc 751/2008-121, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Blansku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Blansku (dále též „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. dubna 2010, č.j. Nc 751/2008-121, zastavil řízení o prohlášení A. M. za mrtvou; rozhodl též o náhradě nákladů řízení.
Krajský soud v Brně (dále též „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. září 2010, č.j. 37 Co 228/2010-137, usnesení soudu prvního stupně podle ustanovení §219 o.s.ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Dospěl rovněž k závěru, že přes provedená šetření nebyly v dané věci splněny hmotně právní podmínky pro prohlášení A. M. za mrtvou. Případné nároky v souvislosti s vlastnictvím sousedních pozemků mohou navrhovatelé směřovat žalobou proti osobě neznámého pobytu, zastoupené opatrovníkem.
Usnesení odvolacího soudu napadli navrhovatelé dne 4. listopadu 2010 dovoláním. Z dovolání vyplývá, že dovolatelé uplatňují dovolací důvod ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Vytýkají soudu prvního stupně, že nepostupoval v intencích §198 o. s. ř., když po marném uplynutí lhůty pro přihlášení nezvěstné (či informací o ní), prováděl další šetření a nerozhodl předvídaným rozsudkem o prohlášení nezvěstné za mrtvou. Dovolatelé poukázali na všechny okolnosti případu a uvedli, že podle jejich názoru nemá právní posouzení oporu ve zjištěném skutkovém stavu, když řízení podle §200 o. s. ř. je postaveno na principu zjištění kvalifikované pravděpodobnosti, nikoli jistoty o úmrtí nezvěstné osoby. Odkázali pak na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) ze dne 11. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 4326/2008, podle kterého již několikaletá (v daném případě do rozhodnutí soudu prvního stupně čtyřletá) nezvěstnost osoby, aniž by byl během této doby zaznamenán jakýkoli poznatek svědčící pro závěr, že tato osoba žije, může být posuzována jako okolnost svědčící pro opačný závěr. Dovolatelé proto navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno žádné písemné vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a) předně konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, které jsou zastoupeny advokátem, včas (§240 odst. 1 o. s. ř.), obsahuje zákonem stanovené náležitosti (§241a odst. 1 o. s. ř.) a směřuje proti meritornímu (rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzujícímu) rozhodnutí [neboť rozhodnutí soudu podle §197 o. s. ř. o zastavení řízení o prohlášení za mrtvého je založeno na meritorním závěru, že v daném případě nejsou splněny hmotněprávní podmínky pro prohlášení (předmětné fyzické osoby) za mrtvou.].
Dovolání proti usnesení odvolacího soudu v této věci není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b), neboť zde nejde o případ předvídaný v uvedeném ustanovení.
Přípustnost dovolání v této věci přichází v úvahu pouze ve smyslu §237 odst. 1 písm.c) o. s. ř. (poznámka Nejvyššího soudu: nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, bylo rozhodnuto, že se ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ ruší uplynutím dne 31. prosince 2012; do uvedeného termínu je tedy §237 odst. 1 písm. c/ platným ustanovením občanského soudního řádu), tj. tehdy, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, přičemž ve smyslu §237 odst. 3 věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odvolací soud v napadeném rozhodnutí řešil právní otázku (týkající se hmotněprávních) podmínek prohlášení za mrtvého odlišně od judikatury Nejvyššího soudu, v důsledku čehož je třeba dospět k závěru, že dovolání dovolatelů proti usnesení odvolacího soudu je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné a také (jak bude rozvedeno níže) i důvodné.
Jak vyplývá z odůvodnění (písemného vyhotovení) napadeného usnesení, odvolací soud svůj právní závěr o absenci hmotněprávních podmínek prohlášení A. M., neznámého pobytu, založil na následující úvaze:
„V projednávané věci řízení bylo zastaveno dle §104 odst. 1 a §197 o. s. ř., protože přes provedená šetření nebyly splněny hmotně právní podmínky. Je skutečností, že A. M., podle údajů z katastru nemovitostí, bytem K. (,) je A., nar. v zemské porodnici v B. matce A. K., jíž uznal otcovství A. M., zemřelý 2. 5. 1919. Z obsahu spisu však nelze na jisto postavit, jaké bylo rodné příjmení A., když rodným listům na č.l. 17, 18 a č.l. 134 nasvědčuje, že rodné příjmení A., bylo M.
Odvolací soud má za to, že soud I. stupně učinil náležitá skutková zjištění a věc správně právně posoudil. Odvolací soud dodává, že ve smyslu ust. §7 odst. 2 obč. zák., není splněna podmínka, že vzhledem ke všem okolnostem lze usoudit, že zmíněná osoba nežije, byť její věk 95 roků přesahuje průměrný věk kolem 70 roků. Osoba stejného křestního jména a data narození, roz. K. se dožila věku 87 roků a je obecně známo, že nejstarší osoby dosahují věku 110 roků. Případné nároky v souvislosti s vlastnictvím sousedních pozemků mohou nabyvatelé směřovat žalobou proti osobě neznámého pobytu, zastoupené opatrovníkem.“
Z citovaného odůvodnění je zřejmé, že to byla absence zpráv o nezvěstné A. M., která vedla odvolací soud (ale i soud prvního stupně) k závěru, že v posuzované věci nebyly splněny podmínky pro prohlášení jmenované za mrtvou. Nejvyšší soud však k institutu prohlášení za mrtvého judikoval (jak na to ostatně upozorňují ve svém dovolání dovolatelé, resp. jejich advokát), že za mrtvého může soud prohlásit i nezvěstného, lze-li se zřetelem např. k věku osoby v době, kdy se stala nezvěstnou, k době nezvěstnosti a k dalším okolnostem soudit, že nezvěstný již nežije. Toto prohlášení za mrtvého tedy nevychází ze zjištění smrti, ale ze závěru o vysoké pravděpodobnosti, že nezvěstný již nežije. Dovolací soud dále vyložil, že několikaletá nezvěstnost osoby, aniž by během celé této doby byl zaznamenán jakýkoliv poznatek, který by svědčil pro závěr, že žije, může být (nepochybně podle okolností případu) posuzována jako okolnost svědčící pro závěr, že tato fyzická osoba již nežije (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2010, sp. zn. 30 Cdo 4326/2008, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ).
Uvedené závěry je třeba přiměřeně vztáhnout i na tuto posuzovanou věc. Nejvyšší soud je toho názoru, že v posuzované věci vysoký věk nezvěstné osoby a absence zpráv o její osobě, a to i přes velmi rozsáhlé šetření, které učinil soud prvního stupně, a i přes uplynutí roční lhůty stanovené vyhláškou vydanou soudem prvního stupně, kterou byla nezvěstná bez úspěchu soudem vyzvána, aby se v této lhůtě přihlásila, resp. každý, kdo o ní ví, aby o ní podal v téže lhůtě zprávu soudu nebo opatrovníku, vedou k závěru, že je pravděpodobné, že tato osoba nežije.
Podmínky pro zastavení řízení ve smyslu §197 o. s. ř. tudíž splněny nebyly (obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně již přistoupil vydání vyhlášky ve smyslu §196 o. s. ř, a kdy po dobu předmětné výzvy se soudu nesoustředila jediná zpráva, jež by mohla zpochybňovat panující předpoklad, že nezvěstná osoba již nežije) a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, který řízení o prohlášení A. M., za mrtvou, zastavil, není správné. Nejvyšší soud proto tímto rozhodnutím dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Jelikož důvody, pro které bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud rovněž usnesení soudu prvního stupně a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§2143d odst. 1, část věty za středníkem a věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Pavel Vrcha, v. r.
předseda senátu