ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1537.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1537/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Českomoravské stavební spořitelny, a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 3218/169, identifikační číslo osoby 49 24 13 97, proti žalovanému P. H. , zastoupenému JUDr. Vlastimilem Vezdenko, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, o zaplacení částky 198.067,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 6 C 91/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. července 2009, č. j. 15 Co 402/2008-106, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 23. května 2008, č. j. 6 C 91/2005-77, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 198.067,30 Kč s 11% úrokem z prodlení od 1. ledna 2006 do zaplacení a náhradu nákladů řízení ve výši 10.607,- Kč.
Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel namítá, že odvolací soud (i soud prvního stupně) nesprávně posoudil otázku platnosti smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené mezi žalobkyní a dovolatelem 18. září 2001. Vyjadřuje přesvědčení, že tato smlouva je neplatná podle ustanovení §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení s tím, že bližší odůvodnění dovolání bude provedeno do čtrnácti dnů.
Žalobkyně považuje dovolání žalovaného za nepřípustné.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení v souladu s bodem 12. čl. II. přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009.
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu i ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení. Dovolání proti těmto výrokům není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení ze dne 25. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1357/2006, in www.nsoud.cz). V tomto rozsahu bylo proto dovolání odmítnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
Dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) v této věci nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) [tedy tak, že dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam] Nejvyšší soud nemá.
Je tomu tak proto, že dovolatelem zpochybněný právní závěr, který odvolací soud učinil při posouzení platnosti smlouvy o poskytnutí meziúvěru a úvěru ze stavebního spoření uzavřené mezi žalobkyní a dovolatelem 18. září 2001, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá. Závěr odvolacího soudu není rozporný s hmotným právem (ustanoveními §497 obchodního zákoníku a §39, §40a a §49a obč. zák.) ani judikaturou dovolacího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 36/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, na který správně poukázaly soudy nižších stupňů).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. Uplatnil-li dovolatel v dovolání i dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, avšak neuvedl, o jakou vadu řízení konkrétně jde, dovolací soud se tímto dovolacím důvodem nemohl zabývat, neboť jej dovolatel obsahově nevymezil. Pro úplnost nutno dodat, že avizované bližší odůvodnění dovolání nebylo provedeno do konce lhůty k dovolání, ani po jejím uplynutí.
Jelikož dovolání ve zbývajícím rozsahu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5, 224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. ledna 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu