ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1644.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 1644/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně CDV-2, LTD. , se sídlem Peterborough Court, 133 Fleet Street, Londýn, EC4A 2BB, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, registrační číslo 04434554, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 15, proti žalovaným 1) Hrabovský, v.o.s. - v likvidaci , se sídlem v Brně, Veveří 73, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 49 45 30 84, 2) A. B. , zastoupenému JUDr. Janem Houzarem, advokátem se sídlem v Brně, Hlavní 95, 3) L. B. a 4) V. B. , oběma zastoupeným JUDr. Miloslavem Vlčkem, advokátem se sídlem v Brně, B. Antonínové 9, o zaplacení částky 3,881.614,42 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 25/6 Cm 1364/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 7 Cmo 510/2008-337, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 7 Cmo 510/2008-337, a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 2. června 2008, č. j. 25/6 Cm 1364/2000-283, ve výrocích II., IV. a V., se zrušují a v tomto rozsahu se věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala, po provedených změnách žaloby, zaplacení částky 3,881.614,42 Kč s příslušenstvím z titulu vrácení úvěrů poskytnutých právní předchůdkyní žalobkyně Investiční a Poštovní bankou, a. s. (dále jen „banka“) první žalované smlouvou o úvěru č. 208194009 na nákup a rekonstrukci nemovitosti (restaurace Cikháj) ve výši 2,500.000,- Kč ze dne 28. srpna 1994, ve znění dodatků, a smlouvou o úvěru č. 208194010 na nákup nemovitostí (rekreačního střediska Velké Dářko) ve výši 3,000.000,- Kč z téhož dne, ve znění dodatků. První žalovaná přes opakovaná jednání s bankou o úhradě závazků z obou smluv, tyto neplnila a dluží na splátkách jistin, poplatcích a úrocích žalovanou částku.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. června 2008, č. j. 25/6 Cm 1364/2000-283, uložil první žalované zaplatit žalobkyni částku 3,881.614,42 Kč s úrokem ve výši a z částek uvedených ve výroku (výrok I.), žalobu vůči druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. až V.).
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování považoval žalobu ve vztahu k první žalované za důvodnou. Uvedl, že ve dvou dopisech z 15. června 1999 adresovaných bance dva noví společníci první žalované S. H. (jenž zemřel v průběhu řízení a řízení proti němu bylo zastaveno) a druhý žalovaný A. B. jednající za první žalovanou sdělili, že došlo ke změně v osobách společníků a statutárních zástupců společnosti Bedřich v. o. s. (společnost změnila obchodní firmu k 31. lednu 2000 na Hrabovský v. o. s.), potvrdili závazek z obou smluv o úvěru co do výše a zavázali se dlužné částky uhradit do 31. prosince 1999. S odkazem na ustanovení §323 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) dospěl soud prvního stupně k závěru, že první žalovaná závazky z obou smluv o úvěru uznala a netvrdila, že by závazky v rozsahu žalované částky zanikly.
Ve vztahu k ostatním žalovaným jako bývalým společníkům (třetí a čtvrtý žalovaný) a současnému společníku první žalované (druhý žalovaný) a tedy ručitelům za závazky první žalované podle ustanovení §86 a §87 obch. zák. dovodil, že před podáním žaloby nebyla první žalovaná jako dlužnice vyzvána k zaplacení splatných pohledávek ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. a nebyla tak splněna podmínka k úspěšnému uplatnění nároku vůči ručitelům. Byla-li žaloba, která může být považována za kvalifikovanou výzvu dlužníkovi k plnění, doručena první žalované tzv. fikcí, kterou umožňovala právní úprava občanského soudního řádu účinná ke dni, kdy žaloba byla doručována (v květnu a červnu 2000), nelze takové doručení považovat za řádné doručení kvalifikované výzvy k plnění dlužníkovi. Doručení žaloby tzv. fikcí lze uplatnit toliko v soudním řízení podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, mají-li však nastat účinky hmotněprávního úkonu, kterým je výzva dlužníkovi ke splnění splatných závazků podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák., je třeba toto doručení uskutečnit podle ustanovení §45 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle něhož projev vůle působí vůči nepřítomné osobě od okamžiku, kdy jí dojde. Tímto způsobem žaloba první žalované doručena nebyla, nebyla proto ani naplněna podmínka ve smyslu ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. k úspěšnému vymáhání dluhu proti ručitelům. Stejně tak doručení žaloby jednomu ze společníků první žalované, jež je veřejnou obchodní společností, nenahrazuje doručení společnosti. Nebyly splněny ani podmínky vyplývající z druhé věty §306 odst. 1 obch. zák., podle níž vyzvání není třeba, jestliže je věřitel nemůže uskutečnit nebo jestliže je nepochybné, že dlužník svůj závazek nesplní, zejména při prohlášení konkursu. Noví společníci první žalované sdělili bance v červnu 1999, že dluh uhradí do 31. prosince 1999, a do podání žaloby 20. prosince 1999 banka neučinila žádný úkon, kterým by první žalovanou vyzvala k plnění. Z těchto důvodů žalobu proti druhému, třetímu a čtvrtému žalovanému zamítl.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích II., IV. a V. (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý a třetí výrok).
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že žaloba je procesním úkonem adresovaným soudu, kdežto adresátem výzvy k zaplacení dluhu je ve smyslu §306 odst. 1 obch. zák. dlužník. Ustanovení §41 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) určuje, že hmotněprávní úkon účastníka učiněný vůči soudu je účinný také vůči ostatním účastníkům, avšak teprve od okamžiku, kdy se o něm v řízení dozvěděli. Odvolací soud tak shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že byla-li žaloba doručena první žalované tzv. náhradním doručením podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. (v rozhodném znění), nemohly nastat účinky doručení hmotněprávního úkonu (tj. výzvy podle §306 odst. 1 obch. zák.). Výklad ustanovení §45 odst. 1 obč. zák. je konstantní v tom směru, že jednostranný písemný projev vůle je účinný vůči adresátovi okamžikem, kdy se ocitne v jeho dispoziční sféře a adresát má možnost se s jeho obsahem seznámit. Tento výklad by však bylo možno aplikovat pouze za situace, pokud by žalobkyně svůj jednostranný právní úkon, tedy výzvu adresovanou dlužníku, zaslala první žalované, případně doručila do její dispoziční sféry. Žalobkyně však netvrdila, natož prokazovala, že by výzvu k zaplacení splatných závazků první žalované před podáním žaloby doručila, případně se pokusila doručit.
Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalobkyně, podle níž byla-li žaloba řádně doručena jednomu ze společníků veřejné obchodní společnosti, pak prostřednictvím tohoto žalovaného byla žaloba jako kvalifikovaná výzva doručena i žalobci (správně první žalované). Dovodil, že doručení žaloby jednomu ze společníků veřejné obchodní společnosti, jež je dlužnicí, nelze pokládat za doručení výzvy první žalované. Za správný považoval rovněž závěr soudu prvního stupně, že v řízení nebylo prokázáno, že věřitel nemohl výzvu uskutečnit, ani že dlužnice svůj závazek nesplní, a není tedy dána výjimka zakotvená v ustanovení §306 odst. 1 větě druhé obch. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, odkazujíc co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) [správně písm. b)] o. s. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nebyla výzva k plnění podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. obsažená v žalobě doručena první žalované jako dlužnici, byla-li žaloba doručena tzv. náhradním doručením podle §47 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000.
Uvádí, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 3. ledna 2006, sp. zn. 21 Cdo 563/2005 a ze dne 29. června 2004, sp. zn. 28 Cdo 878/2004), je písemný projev vůle doručen druhému účastníku, jakmile se ocitne ve sféře jeho dispozice a tím získá možnost seznámit se s jeho obsahem. Není přitom podstatné, zda se opravdu s obsahem projevu vůle seznámil, rozhodující je, aby měl možnost obsah písemnosti poznat. Doručoval-li soud prvního stupně první žalované žalobu do místa jejího sídla zapsaného v obchodním rejstříku, byť první žalovaná poštu nepřebírala, ocitla se žaloba jakožto výzva k plnění ve sféře její dispozice a výzva k plnění jí tak byla doručena i podle hmotného práva.
Dovolatelka zdůrazňuje, že i kdyby se závěrem odvolacího soudu souhlasila, první žalovaná se s výzvou k plnění seznámila nejpozději při prvním jednání ve věci před soudem prvního stupně dne 30. listopadu 2000, jehož se zúčastnila prostřednictvím svého statutárního orgánu – S. H., který byl společníkem první žalované od 31. ledna 2000 do 3. ledna 2005, a výslovně se při tomto jednání za statutární orgán první žalované označil. První žalovaná se o podané žalobě musela bezpochyby dozvědět, účastnili-li se jednání všichni její společníci. Nadto žaloba byla doručena i druhému žalovanému, jenž byl statutárním orgánem první žalované též od 31. ledna 2000. Dovolatelka považuje za nelogický závěr odvolacího soudu, i soudu prvního stupně, že pokud se společnost seznámí se zásilkou, která je adresována přímo jejímu statutárnímu orgánu a nikoliv společnosti, jde o vadné „seznámení“ a doručení. Seznámí-li se s písemností týkající se společnosti statutární orgán, platí, že se s písemností seznámila i společnost.
Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů je nadto zřejmé, že výzvu k plnění nebylo možné uskutečnit, když první žalovaná ve svém sídle zapsaném v obchodním rejstříku trvale poštu nepřebírala, na tomto místě nevyvíjela podnikatelskou činnost, a soudu ani dovolatelce nebylo známo, že by měla jinou doručovací adresu. Za této situace bylo zcela evidentní, že první žalovaná je zcela nefunkční, „prázdná“ společnost, která na adrese svého sídla ani nikde jinde fakticky nesídlí. Ze spisu se podává, že ani soudům obou stupňů se po celé desetileté řízení nepodařilo první žalované žalobu či jinou následnou písemnost doručit jinak než náhradním doručením. V té souvislosti poukazuje na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. dubna 1998, sp. zn. 5 Cmo 549/97.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, stejně jako rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II., IV. a V., zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Třetí a čtvrtý žalovaní považují rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné, případně nedůvodné.
Dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně. V úvahu tak nepřichází přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti měnícímu rozsudku (usnesení) odvolacího soudu, ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., které předpokládá, že soud prvního stupně již jednou ve věci rozhodl. Nejvyšší soud proto zvažoval, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo s účinností k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku či usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud shledává zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. a dovolání za přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v otázce posouzení účinků doručení výzvy k plnění dlužnici - veřejné obchodní společnosti podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. obsažené v žalobě, jež byla doručena společníku - statutárnímu orgánu společnosti, kterou odvolací soud řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Odvolacímu soudu je třeba přisvědčit v názoru, že obsahuje-li žaloba hmotněprávní úkon, nastanou účinky tohoto hmotněprávního úkonu podle ustanovení §41 odst. 3 o. s. ř. vůči ostatním účastníkům od okamžiku, kdy se o něm dozví, tudíž byla-li žaloba doručena uložením podle ustanovení §47 odst. 2 o. s. ř. (v rozhodném znění), nemohly tyto účinky hmotněprávního úkonu nastat, protože první žalovaná se o úkonu z žaloby nedozvěděla.
Za nesprávný však dovolací soud považuje závěr, podle něhož účinky doručení výzvy k plnění podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák. obsažené v žalobě nemohly nastat tehdy, byla-li žaloba doručena společníku jako statutárnímu orgánu veřejné obchodní společnosti, která je dlužnicí.
Podle ustanovení §85 obch. zák. (ve znění účinném do 31. prosince 2000) statutárním orgánem veřejné obchodní společnosti je každý ze společníků, pokud společenská smlouva nestanoví, že jednají společně. Jsou-li k jednání jménem společnosti ve všech jejích záležitostech společenskou smlouvou pověření jen někteří společníci, jsou jen tito společníci jejím statutárním orgánem.
Nejvyšší soud se otázkou účinku doručení písemnosti orgánu společnosti pro společnost zabýval již v rozsudku ze dne 10. února 2009, sp. zn. 29 Cdo 2863/2008 (uveřejněném na webových stránkách Nejvyššího soudu). V něm v poměrech akciové společnosti dovodil, že předáním oznámení o odstoupení z funkce (člena dozorčí rady) předsedovi představenstva je odstoupení doručeno společnosti. Ke stejnému závěru se přihlásil i v usnesení ze dne 21. července 2011, sp. zn. 29 Cdo 865/2010 (in www.nsoud.cz) v podmínkách bytového družstva.
Vyplývá-li ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů v návaznosti na obsah spisu, že žaloba byla doručena 16. května 2000 společníku první žalované A. B., jenž je v řízení druhým žalovaným z titulu zákonného ručení podle ustanovení §87 obch. zák. a je i statutárním orgánem první žalované, tedy osobou oprávněnou jednat za první žalovanou ve všech věcech podle ustanovení §85 obch. zák., jde nepochybně o osobu oprávněnou přebírat pro první žalovanou jako veřejnou obchodní společnost písemnosti (srov. ustanovení §20 odst. 1 obč. zák. a §13 odst. 1 věty druhé obch. zák.). Doručením žaloby, obsahující výzvu dlužníku k plnění, statutárnímu orgánu dlužníka, nastávají účinky výzvy dlužníku k plnění podle ustanovení §306 odst. 1 obch. zák.
Jelikož právní posouzení věci odvolacím soudem je z výše uvedeného důvodu nesprávné, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, aniž nařizoval ve věci jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), zrušil podle ustanovení §243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř. Ze stejného důvodu zrušil i rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé (a v závislých výrocích o nákladech řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Dalšími dovolacími námitkami se Nejvyšší soud již nezabýval, protože nemohly na výsledku dovolacího řízení ničeho změnit.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. března 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu