ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1685.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 1685/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce R. Ch., zastoupeného JUDr. Petrem Zavadilem, advokátem, se sídlem v Přemyslovicích 245, proti žalované Remarkplast s. r. o., se sídlem v obci Luká 152, PSČ 783 24, identifikační číslo osoby 25896547, zastoupené JUDr. Janem Špilháčkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Beneše Třebízského 32, o zaplacení částky 161.316,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 19 Cm 163/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. ledna 2012, č. j. 8 Cmo 346/2011-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.329,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta JUDr. Jana Špilháčka se sídlem v Olomouci, Beneše Třebízského 32.
Odůvodnění:
Dovolání žalobce proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci změnil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 28. července 2011, č. j. 19 Cm 163/2010-49, a zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 161.316,72 Kč s úrokem z prodlení, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč a v obchodních věcech 100.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce jako podnikatel (jehož předmět podnikání podle výpisu z živnostenského rejstříku spočíval v provozování silniční motorové dopravy) se žalobou domáhal po žalované, jež je ve smyslu ustanovení §2 odst. 2 písm. a) obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) též podnikatelkou, zaplacení celkové částky 161.316,72 Kč, sestávající z pěti částek (z částky 24.157,- Kč splatné dne 6. listopadu 2006, částky 6.664,- Kč splatné dne 28. března 2007, částky 53.873,68 Kč splatné dne 5. května 2007, částky 52.740,80 Kč splatné dne 28. června 2007 a částky 23.880,92 Kč splatné dne 24. srpna 2007), které žalobce vyúčtoval žalované pěti fakturami za provedení přeprav podle ustanovení §610 a násl. obch. zák., provedených na základě ústně uzavřené rámcové smlouvy o přepravě, „která byla specifikována vždy na základě telefonického požadavku žalované“ co do místa určení, lhůty a ceny plnění.
Z uvedených skutečností vyplývá, že ačkoliv soudy obou stupňů rozhodovaly o povinnosti k zaplacení úhrnné částky 161.316,72 Kč jedním výrokem, rozhodovaly o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem. Žalobcem požadovaná částka 161.316,72 Kč je totiž součtem pěti výše uvedených částek představujících přepravné podle pěti samostatných smluv o přepravě věci, na čemž nic nemění, že tyto smlouvy měly být – podle žalobních tvrzení – uzavřeny na základě téže rámcové smlouvy. Tzv. rámcová smlouva totiž nezakládá závazkový vztah a pohledávky a závazky smluvních stran z ní tudíž nevznikají [k povaze tzv. rámcové smlouvy srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2008, sp. zn. 32 Odo 629/2006, uveřejněného v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 6477, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 1888/2007, ze dne 29. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 3216/2007, a ze dne 28. června 2011, sp. zn. 32 Cdo 24/2010, veřejnosti přístupné na www.nsoud.cz ].
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je třeba posoudit u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda nároky byly uplatněny a bylo o nich rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1, ročník 2000, pod číslem 9, a dále též např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. září 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2000, pod číslem 55, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2005, sp. zn. 25 Cdo 1097/2004, uveřejněné v Souboru pod číslem C 3431 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. června 2008, sp. zn. 25 Cdo 3117/2006, uveřejněný tamtéž pod číslem C 6303).
Všechny tyto nároky pocházejí (podle žalobních tvrzení) z obchodních závazkových vztahů, takže spor, jehož jsou předmětem, je z hlediska procesního věcí obchodní [srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2000, sp. zn. 33 Cdo 504/99, uveřejněné v časopise Obchodní právo č. 4, ročník 2000, str. 28, či usnesení Nejvyššího soudu (uveřejněný) ze dne 14. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 2807/2009, uveřejněné v Souboru pod číslem C 7796]. Bylo-li tedy napadeným rozsudkem rozhodnuto o nárocích na úhradu přepravného z pěti smluv o přepravě věci, z nichž žádný nepřesáhl limit 100.000,- Kč stanovený pro obchodní vztahy, přípustnost dovolání proti tomuto rozhodnutí je ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. vyloučena a dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani nesprávné poučení odvolacího soudu (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 51/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. června 2010, sp. zn. 32 Cdo 893/2010, in www.nsoud.cz ).
Nejvyšší soud proto, aniž ve věci nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobce pro nepřípustnost podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Podle ustanovení §243b odst. 5 věty první ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3, o. s. ř. má žalovaná vůči žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů, které vynaložila v dovolacím řízení a které spočívají v odměně jejího advokáta za zastupování a v jeho hotových výdajích (§137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Advokát žalované učinil v dovolacím řízení pouze jeden úkon právní služby – vyjádřil se k dovolání. Podle ustanovení §14 odst. 1 ve spojení s §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, se jeho odměna určuje podle ustanovení §3 odst. 1 bod 7 ve spojení s §16 odst. 2 a §18 odst. 1 věty první této vyhlášky a činí 8.307,50 Kč. Advokátovi dále náleží paušální náhrada hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů . K odměně a hotovým výlohám v celkové výši 8.607,50 Kč je třeba připočíst částku odpovídající dani z přidané hodnoty ve výši 20 %, tj. částku 1.721,50 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 10.329,- Kč je žalobce povinen žalované zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243c odst. 1 ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. června 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu