ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.1883.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 1883/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60112743, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská 15, proti žalovanému P. M. , zastoupenému Mgr. Ivanou Dvorskou (dříve Procházkovou), advokátkou se sídlem v Benešově, Nádražní 2040, o zaplacení 134 632,78 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 EC 2688/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2011, č. j. 62 Co 424/2010-82, ve znění usnesení ze dne 1. dubna 2011, č. j. 62 Co 424/2010-99, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 474 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Miroslava Nypla.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem změnil zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. května 2010, č. j. 70 EC 2688/2009-52, tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 134 632,78 Kč s příslušenstvím (výrok I.), a rozhodl o nákladech mezi účastníky za řízení před soudy obou stupňů (výrok II.).
Odvolací soud přezkoumal správnost napadeného rozsudku soudu prvního stupně včetně správnosti postupu v řízení, které jeho vydání předcházelo, přičemž po zopakování dokazování některými listinnými důkazy se neztotožnil s jeho závěrem, že žalobkyni nárok na zaplacení dlužných leasingových splátek dle předloženého vyúčtování nevznikl.
V řízení bylo prokázáno, že mezi účastníky byla dne 10. listopadu 2004 uzavřena leasingová smlouva, na základě níž žalobkyně předala žalovanému do užívání vozidlo Fiat Ducato 14 Diesel a žalovaný se zavázal po dobu 72 měsíců, počínaje listopadem 2004 hradit pravidelné měsíční leasingové splátky ve výši 9 208,44 Kč. Její součástí byly i Všeobecné obchodní podmínky. Na uvedeném vozidle se v průběhu jeho užívání vyskytla závada, a proto ho žalovaný předal do opravy J. R., který posléze žalovanému sdělil, že vozidlo bylo odcizeno. Dále bylo zjištěno, že J. R. byl odsouzen pro trestný čin zpronevěry, kterého se dopustil mimo jiné tím, že vozidlo a ani zálohu na jeho opravu nevrátil. Mezi účastníky nebylo sporu o tom, že žalovaný zaplatil celkem 31 leasingových splátek v celkové výši 285 461,64 Kč; žalobkyně se v řízení domáhala doplatit 32. až 46. splátku, přičemž celková žalovaná částka sestávala ze splátek 6 761,55 Kč, 8 161,51 Kč a ze 13 splátek po 9 208,44 Kč.
Odvolací soud, odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. ledna 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008 (toto rozhodnutí je uveřejněno pod číslem 24/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 24/2011“), akcentoval, že při posuzování oprávněnosti žalobního nároku je třeba mít na zřeteli, že v daném případě šlo o tzv. finanční leasing, v jehož rámci je na nájemce přenášena odpovědnost za předmět leasingu i nebezpečí a rizika s ním spojená, čímž se typově odlišuje od běžného nájmu. V této souvislosti vyšel z článku IV. bodu 8.Všeobecných obchodních podmínek, podle něhož žalovaný není oprávněn vozidlo jakkoli zcizit, tj. zejména prodat, darovat nebo zastavit, dát do užívání nebo zapůjčit třetím osobám bez předchozího písemného souhlasu žalobkyně. Odvolací soud se neztotožnil s názorem soudu prvního stupně, podle něhož nepředání vozidla ze strany opraváře žalovanému nelze vykládat tak, že žalovaný nezabránil vzniku práv a nároků třetích osob k vozidlu. Nároky žalobkyně pro případ odcizení vozidla nebo jeho úplného zničení upravuje podle zjištění odvolacího soudu článek X. bod 8. Všeobecných obchodních podmínek tak, že v obou uvedených případech je žalovaný nadále povinen platit leasingové splátky, a to až do doby, než žalobkyně obdrží usnesení Policie ČR o odložení pátrání po odcizeném vozidle nebo potvrzení příslušné pojišťovny o úplném zničení vozidla. V předmětné věci však ani o jednu z uvedených situací nešlo, neboť vozidlo nebylo odcizeno ani zničeno, ale zpronevěřeno. Za tohoto stavu je žalovaný povinen i nadále platit sjednané leasingové splátky. Žaluje-li proto žalobkyně úhradu 32. až 46. splátky, je tento její požadavek oprávněný, neboť se tohoto nároku domáhá na základě řádně uzavřené leasingové smlouvy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), z důvodu nesprávného právního posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] a pro postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].
Odvolací soud nevzal při rozhodování podle názoru dovolatele v potaz, že vozidlo bylo odcizeno, což se oba účastníci dozvěděli až z výpovědi J. R. Rovněž tak mu vytýká, že zcela pominul, že mu žalobkyně před podáním žaloby doručila dvě vyúčtování, v nichž po něm požadovala zaplatit zcela odlišné částky (33 123,41 Kč a 127 518,20 Kč), přičemž v obou vyúčtováních uvádí, že smlouva byla předčasně ukončena k 30. květnu 2007. Odvolací soud však předčasné ukončení leasingové smlouvy zcela pominul a uložil mu povinnost zaplatit leasingové splátky, jako by leasingová smlouva i nadále trvala.
Naplnění vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud projednal odvolání, ačkoli ho žalobkyně podala opožděně. Vytýká mu, že se otázkou včasnosti odvolání nijak nezabýval, a to přesto, že nedodržení zákonné lhůty k podání odvolání ve vyjádření namítal.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Podle názoru žalobkyně k naplnění ani jednoho z obou uplatněných dovolacích důvodů nedošlo. Uvádí, že se odvolací soud tvrzené vady řízení nedopustil, neboť v situaci, kdy s ohledem na doručení rozsudku soudu prvního stupně dne 11. června 2010 jí poslední patnáctý den lhůty k podání odvolání připadl na sobotu 26. června 2010, jí zákonná lhůta k podání odvolání uplynula teprve v pondělí dne 28. června 2010, kdy tak učinila. Podle žalobkyně se však odvolací soud nedopustil ani tvrzeného právního pochybení, neboť přiznal-li jí nárok na zaplacení neuhrazených leasingových splátek, rozhodl správně a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání jako nedůvodné s tím, že jí přizná právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
Dovolací soud se nejprve zabýval namítanou vadou řízení, že se žalobkyně odvolala proti rozsudku soudu prvního stupně opožděně.
Z obsahu spisu (srov. doručenku na č. l. 55 spisu) se podává, že rozsudek soudu prvního stupně byl žalobkyni (jejímu právnímu zástupci) doručen dne 11. června 2010 a že odvolání žalobkyně (č. l. 57 spisu) bylo doručeno do elektronické podatelny Obvodního soudu pro Prahu 4 dne 28. června 2010.
Podle ustanovení §204 odst. 1 věty první o. s. ř. se odvolání podává do patnácti dnů od doručení písemného vyhotovení rozhodnutí u soudu, proti jehož rozhodnutí směřuje.
Podle ustanovení §57 o. s. ř. do běhu lhůty se nezapočítává den, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty; to neplatí, jde-li o lhůtu určenou podle hodin (odstavec 1). Lhůty určené podle týdnů, měsíců nebo let se končí uplynutím toho dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty, a není-li ho v měsíci, posledním dnem měsíce. Připadne-li konec lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den. Lhůty určené podle hodin končí uplynutím hodiny, která se svým označením shoduje s hodinou, kdy došlo ke skutečnosti určující počátek lhůty (odstavec 2). Lhůta je zachována, je-li posledního dne lhůty učiněn úkon u soudu nebo podání odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (odstavec 3).
Připadl-li proto žalobkyni poslední den lhůty k podání odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně na sobotu 26. června 2010, byla zákonná patnáctidenní lhůta k jeho podání zachována, podala-li ho žalobkyně – v souladu s §57 odst. 2 větou druhou o. s. ř. – nejblíže následující pracovní den, tedy v pondělí 28. června 2010.
Dovolací soud uzavírá, že k naplnění uplatněného dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nedošlo, neboť se odvolací soud tvrzené vady řízení při posuzování včasnosti odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nedopustil.
Nejvyšší soud se dále zabýval námitkami, jimiž dovolatelka zpochybňovala správnost právního posouzení věci ze strany odvolacího soudu.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatel spatřuje nesprávné právní posouzení věci jednak v tom, že dle výpovědi opraváře J. R. bylo vozidlo odcizeno, a nikoli zpronevěřeno, jak uvedl odvolací soud, a dále v tom, že odvolací soud nerespektoval tvrzení žalobkyně v jejich vyúčtováních o tom, že leasingová smlouva byla předčasně ukončena a žalovanému uložil povinnost zaplatit zbývající splátky tak, jakoby smlouva trvala nadále.
Uvedené námitky, které dovolatel uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jsou právně bez významu. Skutečnost, zda-li byl předmět leasingového nájmu odcizen nebo zda-li bylo třetí osobou jinak zabráněno leasingovému nájemci předmět nájmu užívat, je z hlediska smluvních ujednání pro povinnost leasingového nájemce platit dohodnuté leasingové splátky nerozhodná, neboť jej této povinnosti, k níž se v leasingové smlouvě zavázal, nezbavuje. Obdobně je bez vlivu na oprávněnost žalobního nároku skutečnost, zda došlo k předčasnému ukončení smlouvy (z důvodů na straně nájemce), neboť i v tomto případě podle článku X. bodu 8 Všeobecných obchodních podmínek má leasingový pronajímatel právo na úhradu zbývajících (budoucích) splátek. Tento závěr je v souladu se smyslem a účelem finančního leasingu, jak správně vysvětlil v napadeném rozhodnutí odvolací soud, který rozhodl i v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, z níž poukazoval na R 24/2011 (dále srov. rovněž právní závěry ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. Cpjn 204/2007, k některým otázkám předčasného zániku závazků z leasingových smluv v případě finančního leasingu, uveřejněném pod číslem 25/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „R 25/2011“), od jehož závěrů není důvodu odchýlit se ani v souzené věci. Nejvyšší soud v cit. rozhodnutí podrobně popsal podstatu finančního leasingu, jeho odlišnosti od běžného nájmu, jakož i oprávněné důvody, které vedou některé leasingové pronajímatele k požadavku na zaplacení všech leasingových splátek při předčasném ukončení leasingové smlouvy. Rovněž tak v R 25/2011 Nejvyšší soud akcentoval, že dohoda stran v leasingových smlouvách, resp. v obchodních podmínkách o tom, že leasingový pronajímatel má právo na úhradu všech sjednaných leasingových splátek, odpovídá zásadám popsaným v rozhodnutí, na nichž je finanční leasing založen, a není v rozporu s dobrými mravy.
Dospěl-li proto odvolací soud v posuzované věci k závěru o oprávněnosti nároku žalobkyně na zaplacení všech leasingových splátek rozepsaných až do předpokládaného řádného ukončení leasingové smlouvy, řešil tuto otázku v souladu se závěry vyjádřenými v R 24/2011 a R 25/2011, a k naplnění dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nedošlo.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo ani jinými (dalšími) vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, či vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) dovolání žalovaného pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanoveními §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalobkyni náklady jejího právního zastoupení, které sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 15 095 Kč podle §3 odst. 1, §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a z paušální částky 300 Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při připočtení 20% daně z přidané hodnoty ve výši 3 079 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 28. srpna 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu