ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.210.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 210/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Velkoobchod TPH, spol. s r. o., se sídlem v Břeclavi, Na Hrůdách 1147, PSČ 690 02, identifikační číslo osoby 18510825, zastoupené JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem, se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 6, proti žalované Tereos TTD, a. s., se sídlem v Dobrovicích, Palackého náměstí 1, PSČ 294 41, identifikační číslo osoby 16193741, zastoupené JUDr. Martinem Klímou, advokátem, se sídlem v Mladé Boleslavi, třída Václava Klementa 203, o zaplacení částky 882.200,80 Kč s příslušenstvím, o procesním nástupnictví na straně žalobkyně, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 13/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2011, č. j. 6 Cmo 50/2011-154, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Městského soudu v Praze domáhala zaplacení částky 882.200,80 Kč s 3% úrokem z prodlení od 11. ledna 2005 do zaplacení, jež měla být z jejího majetku uhrazena žalované k uspokojení pohledávky na úrocích z prodlení a na nákladech soudního řízení v rámci exekuce vedené na základě rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. října 2001, č. j. 35 Cm 221/98-55, potvrzeného rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 18. června 2003, č. j. 6 Cmo 57/2002-88, které byly následně ve výrocích o povinnosti k úhradě úroků z prodlení a nákladů řízení zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2004, č. j. 35 Odo 1183/2003-123, a žaloba v tomto rozsahu poté žalovanou vzata zpět.
Na návrh žalobkyně ze dne 26. dubna 2007, doložený kopií smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 31. března 2007 a souhlasem postupníka, Městský soud v Praze připustil usnesením ze dne 11. května 2007, č. j. 42 Cm 176/2005-45, aby do řízení na místo dosavadní žalobkyně vstoupil postupník Ing. R. P. Toto rozhodnutí bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 4. února 2008, č. j. 6 Cmo 401/2007-67. Obě uvedená rozhodnutí byla zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2009, č. j. 23 Cdo 937/2009-99, pro vadu řízení spočívající v tom, že rozhodnutí bylo vydáno místně nepříslušným soudem.
Krajský soud v Praze, jemuž byla věc postoupena jako soudu místně příslušnému, návrhu žalobkyně ze dne 26. dubna 2007 usnesením ze dne 21. října 2010, č. j. 46 Cm 13/2010-115, vyhověl a toto rozhodnutí bylo k odvolání žalované usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. srpna 2011, č. j. 6 Cmo 50/2011-154, potvrzeno.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně zjistil, že pohledávku, která je předmětem řízení, žalobkyně smlouvou ze dne 31. března 2007 postoupila Ing. R. P., podáním ze dne 16. dubna 2007 navrhla vstup tohoto postupníka do řízení na její místo a postupník s tím vyjádřil souhlas. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že podmínky pro vydání usnesení podle ustanovení §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) byly splněny a námitky proti procesnímu postupu soudu prvního stupně stejně jako námitky zpochybňující platnost smlouvy o postoupení neshledal opodstatněnými.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, argumentujíc co do jeho přípustnosti ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a co důvodnosti ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka především namítla, že jí žalobkyní bylo oznámeno pouze postoupení jistiny, nikoliv příslušenství (úroku z prodlení), a argumentovala, že toto oznámení nebylo postoupením celé u soudu uplatněné pohledávky. Z toho dovozuje, že „nebyl vyčerpán celý předmět řízení“, a vytýká odvolacímu soudu, že tuto skutečnost neshledal významnou. Vyjádřila též přesvědčení, že podepsal–li oznámení, podle jejího mínění zjevně antidatované, za původní žalobkyni Ing. P., ačkoliv počínaje 11. dubnem 2007 byl jediným jednatelem žalobkyně Ing. R. H., je zřejmá účelovost vyvedení údajné pohledávky vně původní žalobkyně.
Dovolatelka dále zpochybnila včasnost podání návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř., argumentujíc právním názorem vysloveným blíže neoznačenými justičními autoritami, že „každý kdo postupuje, musí současně činit návrh na sukcesi“. Namítla rovněž, že tento návrh byl podán až poté, co se jednatelem stal Ing. H., jenž není na žádném podání zmíněn ani podepsán.
Odvolací soud podle názoru dovolatelky pochybil též v tom, že nevzal v úvahu absolutní neplatnost smlouvy o postoupení pohledávky pro rozpor s ustanovením §136 odst. 1 písm. a) a §196a odst. 3 obchodního zákoníku (porušení zákazu jednatele vstupovat se společností do obchodních vztahů, absence ocenění předmětu postoupení ustanoveným znalcem).
Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Původní žalobkyně se k dovolání nevyjádřila. Ing. R. P. ve svém vyjádření argumentoval ustanovením §524 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) a rozhodovací praxí soudů týkající se ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto pro zjevnou bezdůvodnost.
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) Nejvyšší soud dovodil, že dovolání v této věci je přípustné, oproti očekávání dovolatelky podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) o. s. ř., a to bez dalšího.
Důvodné však dovolání není.
Podle ustanovení §107a o. s. ř. má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o věci rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního účastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 (odstavec 1). Soud návrhu usnesením vyhoví, jestliže se prokáže, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost uvedená v odstavci 1, a jestliže s tím souhlasí ten, kdo má vstoupit na místo žalobce; souhlas žalovaného nebo toho, kdo má vstoupit na jeho místo, se nevyžaduje (odstavec 2 věta první).
Již v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr (od něhož nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a na nějž v podrobnostech odkazuje), že při rozhodování o návrhu žalobce, aby nabyvatel práva vstoupil do řízení na jeho místo (§107a o. s. ř.), soud ve vztahu k žalobcem označené právní skutečnosti zkoumá, zda jde o takovou právní skutečnost, s níž právní předpisy obecně vzato spojují převod nebo přechod práva, zda označená právní skutečnost opravdu nastala a zda je způsobilá mít za následek převod nebo přechod práva. Otázkou, zda je žalobce skutečně nositelem jím tvrzeného práva, popřípadě zda podle označené právní skutečnosti toto právo bylo převedeno (či přešlo) na jiného, se přitom nezabývá, neboť tato otázka nemá význam při zkoumání procesního nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř., nýbrž spadá již do posouzení věci samé (je jeho součástí). K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozhodnutí uveřejněném pod číslem 37/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž vyložil, že právní skutečností, se kterou právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení ve smyslu §107a o. s. ř., je i smlouva o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 a násl. obč. zák. V intencích těchto závěrů Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že při zkoumání předpokladů pro vydání rozhodnutí o procesním nástupnictví podle ustanovení §107a o. s. ř. nelze zkoumat platnost smlouvy o postoupení (srov. např. usnesení ze dne 27. října 2011, sp. zn. 29 Cdo 3013/2010, in www.nsoud.cz) .
Pokud se tedy odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) v posuzované věci spokojil pro účely aplikace ustanovení §107a o. s. ř. se zjištěním, že po zahájení řízení byla uzavřena smlouva o postoupení té pohledávky, která je předmětem řízení, a že postupník se svým vstupem do řízení na místo žalobkyně vyslovil souhlas, a zkoumáním platnosti smlouvy o postoupení pohledávky se nezabýval, pak jeho právnímu posouzení nelze v rámci dovolacího přezkumu vymezeného důvody uplatněnými v dovolání (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) ničeho vytknout.
Námitka dovolatelky, že na Ing. P. nebyla postoupena celá pohledávka, jež je předmětem řízení, nýbrž toliko její jistina, vychází z nepochopení podstaty a účelu (právních důsledků) smlouvy o postoupení pohledávky podle ustanovení §524 obč. zák. a oznámení tohoto postoupení dlužníkovi podle ustanovení §526 obč. zák. Právní skutečností, jež má za následek změnu v osobě věřitele, je smlouva o postoupení pohledávky. Nebylo-li proto v této smlouvě dohodnuto jinak, dochází ke změně osoby věřitele již uzavřením smlouvy, bez ohledu na to, zda postupitel postoupení pohledávky dlužníkovi oznámil, popř. postupník postoupení pohledávky dlužníkovi prokázal (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2007, sp. zn. 29 Odo 360/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 2007, pod číslem 83, či rozhodnutí uveřejněné pod číslem 61/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Notifikace, popř. průkaz postoupení pohledávky není předpokladem účinnosti smlouvy o postoupení, resp. její perfekce, jak se domnívá dovolatelka; nedostatek notifikace, popř. průkazu postoupení pohledávky má pouze ten důsledek, že dlužník může přivodit zánik svého závazku vůči dosavadnímu věřiteli a že postupníkovi povinen plnit není (srov. shodně např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, in www.nsoud.cz ). V poměrech souzené věci z toho plyne, že pro potřeby posouzení důvodnosti návrhu podle ustanovení §107a odst. 1 o. s. ř. byl právně významný toliko předmět smlouvy o postoupení, nikoliv obsah notifikace.
Neopodstatněnou je též výtka, že návrh na rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. byl podán osobou, která k tomu nebyla oprávněna. Z obsahu spisu je zřejmé, že tento procesní úkon učinil jménem původní žalobkyně její zástupce (advokát) na základě procesní plné moci (srov. §24 a násl. o. s. ř.), kterou mu žalobkyně, jejímž jménem jednal její tehdejší jednatel Ing. R. P., udělila dne 31. srpna 2005. Ze spisu pak nevyplývá, že by tato plná moc zanikla, přičemž není pochyb, že samotná změna v osobě statutárního orgánu zastoupené obchodní společnosti zánik plné moci udělené jménem společnosti jejím předchozím jednatelem za následek nemá.
Argument, že návrh na rozhodnutí podle ustanovení §107a o. s. ř. musí být podán současně s postoupením pohledávky, popřípadě v nějaké lhůtě plynoucí od postoupení, postrádá oporu v zákoně a Nejvyššímu soudu není známa judikatura či právní literatura, v níž by byl takový závěr zaujat. Z občanského soudního řádu vyplývá v tomto ohledu pouze to omezení, že návrh podle ustanovení §107a o. s. ř. musí být podán za řízení, tedy dříve, než soud rozhodne ve věci samé (srov. §107a odst. 1 o. s. ř. a k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2007, sp. zn. 32 Odo 743/2006, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod číslem C 5400), a že jej nelze podat v dovolacím řízení, neboť toto ustanovení v něm neplatí (srov. §243c odst. 1 o. s. ř.).
Protože dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost napadeného usnesení zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle ustanovení §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť tímto jeho rozhodnutím řízení nekončí (srov. §151 odst. 1 ve spojení s §224 odst. 1 a §243b odst. 5 větou první o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 29. února 2012
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu