ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2265.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2265/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobců a) Ing. K. B. , a b) RNDr. P. W. , zastoupených Janem Kalvodou, advokátem se sídlem v Praze-Břevnově, Bělohorská 262/35, proti žalované COMMERZBANK Aktiengesellschaft , se sídlem Kaiserplatz 16, Frankfurt nad Mohanem, Spolková republika Německo, registrační číslo HRB 32000, zastoupené JUDr. Janem Myškou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1 -Novém Městě, V Celnici 4, o zaplacení částky 812,325.158,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 3/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2010, č. j. 19 Co 544/2009-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 10.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Dovolání žalobců proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl potvrzen rozsudek ze dne 9. září 2009, č. j. 11 C 3/2008-87, kterým Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu o zaplacení částky 812,325.158,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, a bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by odvolací soud zrušil). Dovolání, z jehož obsahu (byť je v něm uvedeno, že je jím napadán rozsudek odvolacího soudu ve všech výrocích) lze dovodit, že jím dovolatelé ve skutečnosti brojí proti napadenému rozhodnutí v rozsahu, v němž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé, nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo s účinností k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11), neboť napadený rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce přitom může založit jen taková právní otázka, na níž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
Z vylíčení uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je zřejmé, že dovolatelé nevymezují žádnou takovou otázku, pro jejíž řešení by mohl Nejvyšší soud dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve věci samé při splnění kritérií uvedených v §237 odst. 3 části věty před středníkem o. s. ř.
Považují-li dovolatelé napadené rozhodnutí za zásadně právně významné pro řešení otázky, zda je banka vyňata z obecné prevenční povinnosti ve smyslu ustanovení §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), resp. povinnosti k náhradě škody ve smyslu ustanovení §420 obč. zák., pak patrně přehlédli, že odvolací soud takový závěr neučinil a na řešení této otázky své rozhodnutí nezaložil. Naopak, odvolací soud se možným porušením prevenční povinnosti žalované jako banky zabýval, přičemž uzavřel, že žalovaná zákonnou prevenční povinnost ve smyslu ustanovení §415 obč. zák. neporušila (a proto není ani dána její odpovědnost za škodu). Odvolací soud posoudil otázku, zda došlo k porušení tzv. předsmluvní povinnosti v souladu s judikaturou dovolacího soudu, na niž poukázal dovolací soud ve svých předchozích zrušujících rozsudcích v této věci (jde o závěry formulované Nejvyšším soudem v rozsudku uveřejněném pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek - dále jen „R 82/2007“). Odvolací soud v souladu se závěry vyjádřenými v R 82/2007 uzavřel, že důvodem, proč nedošlo k uzavření smlouvy o úvěru se žalobci, bylo neschválení poskytnutí úvěru příslušným vnitřním orgánem banky jako výsledek zhodnocení bonity klientů. Rozhodnutí úvěrového výboru banky je vnitřním rozhodnutím banky, o němž žalobci věděli, že předchází uzavření smlouvy a že je nemohou ovlivnit. Uzavřeli-li přesto smlouvu o odkupu akcií a zavazovali se ve vztahu k investorům, museli si být vědomi případného podnikatelského neúspěchu. Tomuto závěru odvolacího soudu je třeba přisvědčit, neboť banka před uzavřením smlouvy o úvěru shromažďuje informace potřebné k rozhodnutí jejího vnitřního orgánu o tom, zda smlouva bude uzavřena, zjišťuje podmínky poskytnutí úvěru s ohledem na povinnosti vyplývající z příslušných právních předpisů, jimiž jsou činnost a povinnosti banky upraveny, posuzuje solventnost žadatele o úvěr, návratnost poskytnutých prostředků a možnost zajištění. Teprve po shromáždění všech těchto informací rozhodných pro uzavření smlouvy o úvěru je předkládá příslušnému vnitřnímu orgánu, který rozhoduje, zda smlouva o úvěru bude uzavřena. Do završení tohoto procesu nemůže žadatel znát konečné rozhodnutí banky, pokud tu není nějaká okolnost, z níž by bylo možno i v tomto stádiu důvodně předpokládat uzavření smlouvy. O tuto situaci v projednávané věci nešlo.
Na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze usuzovat ani z hlediska námitky, že soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav věci a že neprovedly všechny jimi navržené důkazy, jež je podřaditelná pod dovolací důvod vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., když dovolatelé neformulovali žádnou otázku, jež by se týkala výkladu normy procesního práva (srov. shodně usnesení Ústavního soudu ze dne 28. července 2010, sp. zn. IV. ÚS 1464/10, uveřejněné na webových stránkách Ústavního soudu, stanovící požadavek, aby právní otázka procesní povahy mající zásadní význam byla v dovolání zřetelně formulována).
Námitce, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní závěr vyslovený Nejvyšším soudem v jeho předchozích kasačních rozhodnutích v této věci, nelze přisvědčit, neboť věc byla řádně projednána při ústních jednáních před soudem prvního stupně ve smyslu závěru vyjádřeného v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, č. j. 29 Odo 673/2006-235, jímž bylo rozhodnuto o předchozím dovolání žalobce b) a v rozsudku ze dne 28. května 2008, č. j. 29 Odo 543/2008-258, kterým bylo rozhodnuto o předchozím dovolání žalobce a). Závěr dovolacího soudu vyjádřený v uvedených rozhodnutích, že ve věci nebyly splněny podmínky vyžadované ustanovením §115a o. s. ř. pro projednání věci bez nařízení jednání, však nelze vykládat tak, že soud byl dovolacím soudem zavázán provést při jednání všechny žalobci navrhované důkazy. Závěr, že žalovaná si požadavek písemné smlouvy o úvěru vymínila, pak soudy obou stupňů učinily v souladu se závěry uvedenými v rozsudku ze dne 19. února 1998, sp. zn. 2 Odon 76/97.
Jelikož dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a vznikla jim tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §17 písm. a) a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., a celkem činí 10.300,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu