ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2336.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2336/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Mgr. P. S. , jako správce konkursní podstaty úpadkyně VITKA Brněnec a. s., identifikační číslo osoby 00 17 41 31, zastoupeného Mgr. MUDr. Zdeňkem Kubicou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 1, proti žalované Raiffeisenbank a. s., se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, PSČ 140 78, identifikační číslo osoby 49 24 09 01, zastoupené JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Perštýně 1, o zaplacení částky 55,000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 195/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2009, č. j. 20 Co 370/2009-134, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá náhrady škody, kterou měla žalovaná způsobit společnosti VITKA Brněnec a. s. tím, že pohledávky ze smluv o úvěru postoupila jinému.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 27. února 2009, č. j. 56 C 195/2008-66, zamítl žalobu o zaplacení částky 55,000.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalovanou a společností VITKA Brněnec a. s. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena 17. června 2002 rámcová smlouva o poskytování úvěru na předexportní a exportní financování do výše úvěrového rámce 25,000.000,- Kč (dále jen „I. rámcová smlouva“), ve znění dodatků č. 1 až 7, ke které byla uzavřena 9. října 2002 smlouva o úvěru č. 01/02, změněná dodatky č. 1 až 12, v níž se žalovaná zavázala poskytnout dlužníkovi úvěr do výše 7,500.000,- Kč a dlužník se zavázal úvěr vrátit do 7. července 2004. Dne 17. června 2002 byla mezi týmiž účastníky uzavřena rovněž rámcová smlouva o poskytování úvěrů a ostatních bankovních produktů (dále jen „II. rámcová smlouva“), následně změněná dodatky č. 1 až 4, podle níž mohl dlužník čerpat úvěr k provoznímu financování do výše 25,000.000,- Kč a byl povinen úvěr vrátit v dohodnutých splátkách, přičemž pátá a šestá splátka, obě ve výši 500.000,- Kč, byly splatné k poslednímu dni měsíce května a června roku 2004 a poslední splátka ve výši 21,200.000,- Kč byla splatná 31. července 2004. Dlužník se ve II. rámcové smlouvě zavázal, že zajistí dohodou o přistoupení k závazku uzavřenou ve formě notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti přistoupení společnosti UNIFIN-CZ spol. s r. o. k závazku z této smlouvy. Finanční závazky dlužníka z těchto smluv byly podle ujednání v rámcových smlouvách spláceny zatížením běžného nebo inkasního účtu dlužníka, což bylo upřesněno v obecných úvěrových podmínkách tak, že dlužník je povinen zajistit dostatek peněžních prostředků k provedení úhrady, a nebude-li tomu tak, je banka oprávněna zatížit jiný účet dlužníka, a to i do debetu. Podle čl. 11 bodu 1 a 3 úvěrových podmínek byla banka oprávněna prohlásit vyčerpané částky úvěru, včetně úroků a ostatních finančních závazků dlužníka, za okamžitě splatné při porušení smlouvy o úvěru ze strany dlužníka, spočívajícím mimo jiné v prodlení dlužníka s jakoukoliv splátkou nebo jiným splatným závazkem, v nedodržení závazků dlužníka nebo ujištění, uvedených ve smlouvě o úvěru, nebo nastanou-li v poměrech dlužníka takové změny, které podle názoru banky znamenají nepříznivé ovlivnění kvality poskytnutého úvěru nebo schopnosti dlužníka splácet úvěr.
Žalovaná uzavřela 21. května 2004 se společností Českomoravský len a. s. (dále jen „postupník“) smlouvu o postoupení pohledávek za dlužníkem ze smlouvy o úvěru č. 01/02 a z II. rámcové smlouvy. Smlouva o postoupení pohledávek nabyla účinnosti úhradou smluvené úplaty 31. května 2004. Žalovaná písemně oznámila dlužníkovi postoupení pohledávky dopisem z 1. června 2004, doručeným téhož dne. Postupník oznámil 10. června 2004 dlužníkovi, že všechny jeho závazky z uvedených smluv byly okamžitě zesplatněny z důvodu prodlení s úhradou splátky splatné 31. května 2004, kterou uhradil 7. června 2004, a z důvodu trvajícího prodlení s úhradou úroku, dále pro nesplnění závazku zajištění přistoupením společnosti UNIFIN-CZ s. r. o. k dluhu a z důvodu špatné hospodářské situace dlužníka a snížení schopnosti splácet závazky. Následně postupník podal 17. června 2004 návrh na nařízení exekuce na majetek dlužníka na základě notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti zn. N 51/2004, NZ 42/2004 z 28. ledna 2004 (pro pohledávku ve výši 21,700.000,- Kč). Exekuční příkaz na provedení exekuce prodejem podniku dlužníka byl vydán 8. července 2004, exekuční příkaz na přikázání pohledávky z účtu dlužníka byl vydán 1. září 2004 a téhož dne byl k návrhu dlužníka na jeho majetek prohlášen konkurs.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, podle něhož postoupením pohledávky ze smluv o úvěru ke dni splatnosti splátky žalovaná porušila nejméně prevenční povinnost ve smyslu ustanovení §415 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), neboť jí muselo být zřejmé, že dlužník nebude mít v důsledku tohoto jejího úkonu možnost dodržet termín splatnosti a že může dojít k zesplatnění celého dluhu. Žalované nic nebránilo sjednat účinnost postoupení pohledávky na dobu před nebo po lhůtě splatnosti splátky a její jednání je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku podle ustanovení §265 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“) i s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák.
Přisvědčil rovněž názoru soudu prvního stupně, že nezaplacení splátky ve stanoveném termínu nebylo jediným důvodem zesplatnění všech závazků dlužníka ze smluv o úvěru, jak je postupník provedl v oznámení z 10. června 2004. Byť tato okolnost byla zjevně použita jako zásadní důvod k zesplatnění všech závazků, přestože dlužník splátku uhradil 7. června 2004, tedy bezprostředně po oznámení o postoupení pohledávky, a výši úroku neznal, nelze vycházet z předpokladu, že by k němu postupník nepřistoupil i bez ní s ohledem na nesplnění závazku dlužníka zajistit přistoupení společnosti UNIFIN-CZ s. r. o. k dluhu nebo na hospodářskou situaci dlužníka, když úvěrové podmínky mu takový postup umožňovaly.
Odvolací soud považoval za důvodnou námitku žalobce, že závazek zajistit přistoupení společnosti UNIFIN-CZ s. r. o. k závazku nebyl splatný podle ustanovení §563 obč. zák., když lhůta k plnění nebyla ve smlouvě určena. Postupník použil nesplnění tohoto závazku jako jeden z důvodů zesplatnění celého dluhu a dlužník se tomuto úkonu nijak nebránil, ačkoliv bylo možné s ohledem na načasování uzavření postupní smlouvy dovozovat neplatnost této smlouvy i navazujících úkonů postupníka pro rozpor s dobrými mravy podle ustanovení §39 obč. zák. S ohledem na to, že postupník téměř okamžitě přistoupil k exekučnímu vymáhání dluhu, měl k tomu dlužník minimální časový prostor, mohl tak však učinit i po zahájení exekučního řízení s návrhem na odklad provedení exekuce.
Odvolací soud nepřisvědčil tvrzení žalobce, že vstup dlužníka do konkursu byl „důsledkem nařízené exekuce v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalované“. Nařízení exekuce 29. června 2004 nemělo za následek blokaci účtů dlužníka a nemožnost provozování jeho běžné obchodní činnosti (§44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., ve znění účinném do 1. listopadu 2009). Takový následek nemohl ze zákona vyvolat ani exekuční příkaz z 8. srpna 2004 o provedení exekuce prodejem podniku. Případné paralyzování činnosti dlužníka po jeho vydání může jít jen na vrub „insolvenčního správce“ (správně správce podniku), který je povinen vykonávat svou činnost s odbornou péčí a odpovídá za škodu způsobenou zaviněným porušením povinností. Exekuční příkaz na provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu povinného byl vydán 1. září 2004, tedy ve stejný den, kdy byl na majetek dlužníka prohlášen konkurs.
Odvolací soud dospěl k závěru, že prohlášení konkursu na majetek dlužníka k jeho vlastnímu návrhu nemohlo být důsledkem exekuce, ani protiprávního jednání žalované, které tak není s případnou škodou na majetku dlužníka, jež měla být způsobena konkursem, v příčinné souvislosti podle ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. Samotnou „konstrukci“ škody dovozovanou žalobcem z rozdílu mezi hodnotou majetku dlužníka před vstupem do konkursu a v konkursním řízení již zpeněženého majetku považoval odvolací soud za vadnou s tím, že účelem konkursního řízení je zpeněžení majetku úpadce za účelem uspokojení jeho věřitelů a z této skutečnosti nelze současně dovozovat vznik škody na majetku úpadce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, opíraje jeho přípustnost o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a namítaje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody úpadci.
Dovolatel uvádí, že soudy obou stupňů správně zjistily skutečnosti významné pro posouzení příčinné souvislosti, ale nesprávně posoudily vztah mezi nimi, zejména nesprávně posoudily vliv některých skutečností a na základě tohoto nesprávného posouzení vyloučily příčinnou souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a vznikem škody. Vyjadřuje přesvědčení, že myšlenkové úvahy soudů obou stupňů postrádají vazbu na znalost běžného hospodářského života a obchodních vztahů, neboť v situaci, kdy jakémukoliv subjektu vznikne náhle vysoký splatný vykonatelný finanční závazek, se kterým nepočítal, a je omezena možnost jeho obrany v důsledku existence vykonatelného notářského zápisu, je tato situace způsobilá vyvolat vážné hospodářské následky s destruktivním dopadem na hospodářskou činnost a může vést i k úpadku. Vnikla-li tato situace protiprávním jednáním žalované, měla by to být ona, kdo ponese odpovědnost.
Podle závěru odvolacího soudu žalovaná porušila právní povinnost tím, že uzavřela smlouvu o postoupení pohledávek způsobem, kterým znemožnila dlužníku uhradit řádně a včas splátku úvěru, a neuhrazení splátky bylo zásadním důvodem zesplatnění pohledávek postupníkem. Dovolatel nesouhlasí se závěrem, že pro zesplatnění pohledávek byly i jiné důvody s tím, že je třeba posuzovat, zda tyto důvody byly rovněž příčinou dalších řetězících se skutkových událostí, zejména nařízení exekuce. Z návrhu na nařízení exekuce a z usnesení, jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti návrhu na nařízení exekuce vyplývá, že tyto další důvody (údajné nedodržení povinnosti dlužníka zajistit přistoupení jiné společnosti k závazku a údajně nepříznivá hospodářská situace dlužníka) nebyly důvodem dalších řetězících se následků, nebyly příčinou nařízení exekuce, jedinou příčinou nařízení exekuce bylo nesplacení splátky úvěru. Tyto další důvody proto nemají žádný vztah ke vzniklé škodě, nepodílely se na jejím vzniku, a proto ani nemohou být důvodem vyloučení příčinné souvislosti.
Dovolatel nepovažuje za správnou ani argumentaci odvolacího soudu, podle níž není vyloučeno, že by k zesplatnění nedošlo i jinak, když příčinná souvislost je vztah mezi skutečnostmi, které nastaly a byly zjištěny, nikoliv skutečnostmi hypotetickými. V takovém případě by kauzální vztah nebyl prokázán nikdy, protože nikdy není vyloučeno, že by ke škodě nemohlo dojít za jiných okolností. Podstatné je, že protiprávní jednání žalované vedlo k tomu, že dlužník nebyl schopen včas uhradit splátku úvěru a nastaly i účinky, které mají na tuto skutečnost zjevnou vazbu v podobě zesplatnění pohledávky, nařízení exekuce a prohlášení konkursu.
Dovolatel oponuje rovněž názoru odvolacího soudu, že dlužník se mohl bránit postoupení pohledávky a navazujícím úkonům všemi možnými prostředky a namítá, že jde o nesprávné posouzení této skutečnosti ve vztahu k příčinné souvislosti. Pokud by dlužník skutečně zanedbal některou z možností ubránit se vzniku škody, jde o skutečnost relevantní pro stanovení povinnosti k náhradě škody ve smyslu ustanovení §441 obč. zák. o spoluodpovědnosti poškozeného.
Za nesprávný považuje dovolatel i závěr, podle něhož nařízení exekuce a exekuční příkaz prodejem podniku nemohl omezit dispozici dlužníka s účty. S odkazem na ustanovení §338h odst. 1 písm. c) o. s. ř. namítá, že z tohoto ustanovení je zřejmé, že nařízením exekuce prodejem podniku dochází k omezení práva dlužníka nakládat se zůstatky na účtech, resp. že k tomu se vyžaduje souhlas správce podniku. Přitom činnost správce podniku je třeba vykládat se zřetelem k účelu nařízené exekuce, jímž je uspokojit pohledávku oprávněného, nikoli zajistit povinnému bezproblémovou činnost na úkor uspokojení pohledávky oprávněného. Byla-li exekuce nařízena pro pohledávku ve výši 21,700.000,- Kč s příslušenstvím, nelze se divit správci podniku, že nedal souhlas k běžným platbám ostatním věřitelům. Rovněž podání návrhu dlužníkem na prohlášení konkursu nemá vliv na příčinnou souvislost. S ohledem na ustanovení §3 odst. 1 ZKV dlužník neměl na výběr, zda podá návrh na prohlášení konkursu či nikoliv. Dovolatel uzavírá, že protiprávní jednání žalované bylo takového charakteru, že bylo způsobilé dostat dlužníka do vážné hospodářské situace až úpadku.
Žalovaná považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nepřípustné.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé může být přípustné jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) nejde a důvod založit přípustnost dovolání podle písmene c) pak Nejvyšší soud nemá, když dovolatel žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným, neformuluje a takovou otázku nelze dovodit ani z uplatněných dovolacích námitek.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. je dovolací soud při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil; proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil.
Dovolatelem zpochybněný závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti žalované a vzniklou škodou, žádnou otázku zásadního právního významu neotvírá.
Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi zastává názor, že příčinná souvislost je především otázkou skutkovou, neboť její existence se v řízení zjišťuje, zatímco právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována (srov. např. usnesení uveřejněné pod číslem 109/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2009, sp. zn. 25 Cdo 231/ 2007, jež je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
V projednávané věci odvolací soud řešil otázku příčinné souvislosti v souladu s judikaturou dovolacího soudu, dovodil-li, že k zesplatnění dluhu došlo i z jiných příčin, jak vyplývá z oznámení postupníka dlužníkovi z 10. června 2004, než jen z důvodu neuhrazení splátky úvěru v den splatnosti splátky, a že v příčinné souvislosti se škodou, která měla vzniknout dlužníkovi, není ani žalobcem tvrzený následný řetězec událostí v podobě zesplatnění dluhu z úvěru, nařízení exekuce a prohlášení konkursu na majetek dlužníka.
Odvolací soud při posuzování příčinné souvislosti vycházel z porušení prevenční povinnosti žalované spočívající v tom, že pohledávky z úvěrů postoupila postupníku v nevhodnou dobu - v den splatnosti jedné ze splátek úvěru - nikoliv v tom, že v den splatnosti splátky (31. května 2004) neprovedla inkaso z účtu dlužníka, jak mylně namítá dovolatel.
Pro úplnost považuje dovolací soud za vhodné uvést, že smlouvou o postoupení pohledávky uzavřenou podle ustanovení §524 odst. 1 obč. zák. dochází jen ke změně v osobě věřitele, která se nedotýká práv a povinností dlužníka ze závazkového vztahu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení postoupením přechází na postupníka pohledávka s příslušenstvím a veškerými právy s ní spojenými, a to v tom stavu, v jakém se nacházela v době postoupení (tj. v okamžiku účinnosti smlouvy o postoupení). Doba a místo plnění, splátky i sjednaná ztráta výhody splátek zůstávají beze změny (srov. Jiří Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kolektiv Občanský zákoník I, II, 2. vydání, Praha 2009, 1570 s.).
Z uvedeného vyplývá, že s postoupenou pohledávkou přešla na postupníka i všechna práva s ní spojená, tedy nejen právo požadovat zaplacení celé pohledávky pro nesplnění některé splátky, ale i právo inkasovat splatné splátky jistiny a splatné úroky. Postoupení pohledávky tak, bez ohledu na dobu nabytí účinnosti postupní smlouvy, nemohlo samo o sobě způsobit prodlení dlužníka a ani nemohlo být příčinou škody následně vzniklé dlužníku.
Jelikož dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a proti výrokům o nákladech řízení není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (k tomu srov. např. rozhodnutí uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), Nejvyšší soud je podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto a vznikla mu tak povinnost nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty sestávají ze sazby odměny za zastupování advokátem v částce 10.000,- Kč podle ustanovení §3 odst. 1 bodu 6., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., z paušální náhrady 300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., z náhrady za 20% daň z přidané hodnoty ve výši 2.060,- Kč a celkem činí 12.360,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu