ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2528.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2528/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně Apston Capital Limited , se sídlem 4th floor, Hanover Building, Windmill Lane, Dublin 2, Irská republika, registrační číslo 408579, zastoupené Mgr. Martinem Strakou, advokátem se sídlem v Praze 2, Londýnská 674/55, proti žalovaným 1) O. N., 2) Z. N. , zastoupené JUDr. Ritou Kubicovou, advokátkou se sídlem v Ostravě-Vítkovicích, Ruská 87/11, 3) A. H. a 4) J. H. , o zaplacení částky 531.515,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 15 C 304/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 15 Co 25/2009-314, takto:
I. Dovolání proti třetímu výroku písm. b) a proti čtvrtému výroku rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. listopadu 2009, č. j. 15 Co 25/2009-314, se odmítá .
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá .
III. Žalobkyně a druhá žalovaná nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou doručenou soudu 29. září 2003 se původní žalobkyně Komerční banka, a. s. (dále jen „banka“) domáhala zaplacení žalované částky jako dluhu z úvěru poskytnutého prvnímu žalovanému a druhé žalované podle smlouvy o úvěru č. 080098210288 uzavřené 24. listopadu 1998 (dále jen „smlouva o úvěru“). Závazek dlužníků byl zajištěn ručitelskými závazky třetího žalovaného a čtvrté žalované založenými ručitelskými prohlášeními z 18. listopadu 1998.
Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 28. února 2008, č. j. 15 C 304/2003-235, uložil všem žalovaným zaplatit žalobkyni částku 531.515,04 Kč s 13,20% úrokem z částky 363.116,36 Kč od 26. září 2003 do zaplacení, s 11,80% úrokem z prodlení z částky 363.116,36 Kč od 26. září 2003 do zaplacení a s 25% úrokem z prodlení z částky 157.291,82 Kč od 26. září 2003 do zaplacení s tím, že plněním jednoho za žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost ostatních žalovaných a první a druhá žalovaní jsou povinni plnit společně a nerozdílně (I. výrok) a žalované zavázal k náhradě nákladů řízení (II. výrok).
Proti rozsudku soudu prvního stupně podali všichni žalovaní odvolání. Za odvolacího řízení vzala žalobkyně žalobu zcela zpět proti třetímu žalovanému a čtvrté žalované a částečně zpět proti prvnímu žalovanému a druhé žalované. Usnesením ze dne 31. července 2009, č. j. 15 Co 25/2009-297, Krajský soud v Ostravě rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., kterou bylo třetímu žalovanému a čtvrté žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 531.515,04 Kč s příslušenstvím a v části výroku II., jíž bylo rozhodnuto o nákladech řízení mezi těmito žalovanými a žalobkyní, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil.
O odvolání prvního žalovaného a druhé žalované Krajský soud v Ostravě rozhodl v záhlaví označeným rozsudkem tak, že zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v části, jíž bylo rozhodnuto o povinnosti prvního žalovaného a druhé žalované zaplatit žalobkyni 25% úrok z prodlení z částky 157.291,82 Kč od 26. září 2003 do 21. července 2008 a 11,80% úrok z prodlení z částky 363.116,36 Kč od 26. září 2003 do 24. června 2007, a v tomto rozsahu řízení zastavil (první výrok), v další napadené části výrok I. ve vztahu k prvnímu žalovanému potvrdil [druhý výrok písm. a)], dále jej změnil ve vztahu ke druhé žalované tak, že žalobu zamítl [druhý výrok písm. b)], a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (třetí až pátý výrok).
Odvolací soud opakoval dokazování smlouvou o postoupení pohledávek ze 17. června 2004 uzavřenou mezi bankou jako postupitelkou a Českou konsolidační agenturou (dále též jen „ČKA“) jako postupnicí (dále též jen „první smlouva“) a smlouvou o postoupení pohledávek ze 17. dubna 2007 uzavřenou mezi ČKA jako postupitelkou a nynější žalobkyní jako postupnicí (dále jen „druhá smlouva“), přičemž ze specifikace postupovaných pohledávek zjistil, že žalobou uplatněná pohledávka byla první smlouvou postoupená jen ve vztahu k prvnímu žalovanému jako dlužníkovi a nikoliv ve vztahu ke druhé žalované. Druhou smlouvou byla postoupena pohledávka ze smlouvy o úvěru za prvním žalovaným i za druhou žalovanou jako dlužníky.
Odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala svou aktivní věcnou legitimaci k tomu, aby mohla pohledávku uplatněnou žalobou vymáhat proti druhé žalované. Žalobkyně dovozuje svou aktivní věcnou legitimaci ze dvou smluv o postoupení pohledávek, přičemž z obsahu první smlouvy je zřejmé, že České konsolidační agentuře byla postoupena jen pohledávka ze smlouvy o úvěru za prvním žalovaným, nikoliv také pohledávka z téže smlouvy za druhou žalovanou. ČKA se tak stala jen věřitelkou prvního žalovaného, nebyla v době uzavření druhé smlouvy s žalobkyní věřitelkou postupované pohledávky ve vztahu ke druhé žalované. Druhá smlouva ve vztahu ke druhé žalované je proto absolutně neplatným úkonem ve smyslu ustanovení §39 občanského zákoníku.
Proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto ve vztahu ke druhé žalované, podala žalobkyně dovolání, odkazujíc (aniž by se zabývala přípustností dovolání) co do důvodu na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka se domnívá, že vada, kterou bylo řízení postiženo, spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nedostatku aktivní věcné legitimace ve vztahu k pohledávce za druhou žalovanou. Namítá, že odvolací soud neúplně zjistil skutkový stav, když neprovedl důkaz listinou - dodatkem č. 1 ze dne 31. ledna 2005 k první smlouvě (dále jen „dodatek“), který je součástí spisu. Tímto dodatkem byl změněn obsah čl. I. odst. 1 první smlouvy tak, že se do něj vkládá poslední věta, která zní „Postupitel postupuje postupníkovi pohledávku za všemi dlužníky z výše uvedeného právního titulu.“ Dovolatelka dovozuje, že je ve sporu aktivně věcně legitimována i ve vztahu ke druhé žalované, neboť jí na základě dodatku byla postoupena celá pohledávka za všemi dlužníky, tedy i za druhou žalovanou.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve vztahu ke druhé žalované zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu dovoláním i ve výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení mezi žalobkyní a druhou žalovanou [třetí výrok písm. b)], a ve výroku o nákladech odvolacího řízení mezi těmito účastnicemi (čtvrtý výrok). Dovolání proti těmto výrokům rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle žádného ustanovení občanského soudního řádu (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání proti třetímu výroku písm. b) a proti čtvrtému výroku rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněného dovolacího důvodu, jsa jím v zásadě vázán, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. Vady, jež by činily řízení zmatečným, dovolací soud z obsahu spisu neshledal. Dovolací soud však neshledal ani vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tvrzenou dovolatelkou.
Nejvyšší soud předesílá, že skutečnost, že soud neprovedl některý z navržených důkazů, neopodstatňuje bez dalšího závěr, že řízení je zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Podle ustanovení §120 odst. 1 věty druhé o. s. ř. totiž soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Ustanovení §157 odst. 2 věty první o. s. ř. pak soudu ukládá v odůvodnění rozsudku uvést, proč neprovedl i další důkazy (což vzhledem k §211 o. s. ř. platí též pro soud odvolací). To znamená, že soud není vázán důkazním návrhem účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy. Je oprávněn (a též povinen) posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z navržených důkazů provede. Neprovede především takové důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci (tedy ke zjištění skutečností předvídaných skutkovou podstatou aplikované normy hmotného práva), jakož i důkazy navržené ke skutečnostem, které pokládá za zjištěné již z těch důkazů, které byly provedeny.
V projednávané věci však nejde o situaci, že by odvolací soud neprovedl navržený důkaz dodatkem. Z obsahu spisu se podává, že návrh na provedení důkazu dodatkem č. 1 ze dne 31. ledna 2005 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 17. června 2004 nebyl žalobkyní ani její právní předchůdkyní Českou konsolidační agenturou, která se stala účastnicí řízení na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 20. srpna 2004, č. j. 15 C 304/2003-74a), učiněn. V žalobě nebyl dodatek k první smlouvě označen jako důkaz (a ani nemohl být s ohledem na tvrzenou dobu jeho uzavření), nebyl připojen ani označen jako důkaz v podání České konsolidační agentury doručeném soudu 8. února 2006 (č. l. 100-103), v němž podrobně specifikovala svou pohledávku, nebyl označen ani v žádném dalším podání České konsolidační agentury jako žalobkyně. K návrhu na změnu účastníka řízení podle ustanovení §107a o. s. ř., který podala Česká konsolidační agentura 7. května 2007 (č. l. 154-155), připojila jen smlouvu o postoupení pohledávek uzavřenou 17. dubna 2007 a neoznačila žádné důkazy. Současná žalobkyně se stala účastnicí řízení na základě usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 15 C 304/2003-208. Při jednání konaném před soudem prvního stupně dne 26. února 2008 byl proveden důkaz smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 17. června 2004 a ze dne 17. dubna 2007, zástupce žalobkyně přítomný při jednání po provedení důkazu těmito listinami prohlásil, že nemá žádný návrh na doplnění dokazování a stejně se vyjádřil i po poučení soudu podle ustanovení §119a odst. 1 o. s. ř. Důkaz dodatkem nebyl do rozhodnutí soudu prvního stupně navržen, dodatek nebyl připojen k první ani ke druhé smlouvě a nebyl založen do spisu.
Nejde přitom ani o situaci, v níž by se odvolací soud dopustil pochybení ve své poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř., neboť v §118a o. s. ř. je upravena jen poučovací povinnost soudu při jednání. To znamená, že účastník, který se nedostavil k jednání a včas nepožádal z důležitého důvodu o odročení, tím soudu znemožnil, aby mu poskytl poučení podle §118a o. s. ř., jestliže soud projednal věc v nepřítomnosti takového účastníka v souladu s §101 odst. 3 o. s. ř. Nemohl-li soud poskytnout účastníku poučení podle §118a o. s. ř. proto, že se nedostavil k jednání, není oprávněn a povinen mu sdělovat potřebná poučení jinak a není ani povinen jen z tohoto důvodu odročovat jednání (srov. shodně Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, 831-832 s.).
Jak vyplývá z obsahu spisu zástupce žalobkyně, byl k jednání před odvolacím soudem konanému 5. listopadu 2009 řádně předvolán, k jednání se nedostavil, svou neúčast omluvil podáním ze dne 2. listopadu 2009 bez uvedení důvodu neúčasti a požádal, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti (č. l. 309-310). Odvolací soud odvolání žalovaných proto projednal na tomto jediném jednání bez účasti zástupce žalobkyně. Nedostavil-li se zástupce žalobkyně k jednání odvolacího soudu, vzdal se i možnosti, aby mu při jednání bylo poskytnuto poučení ve smyslu ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. Rozhodl-li odvolací soud po zopakování části listinných důkazů měnícím rozsudkem, když neměl možnost zástupce žalobkyně při jednání poučit podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. o tom, že dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání tvrzení, že první smlouvou byla postoupena i pohledávka za druhou žalovanou, žádného pochybení se nedopustil. Nelze proto dospět k závěru, že by odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud poté, co přezkoumal napadené rozhodnutí, aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v souladu s ustanovením §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti měnícímu výroku ve věci samé ve vztahu ke druhé žalované, zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalobkyně nebyla v dovolacím řízení úspěšná a druhé žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. května 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu