ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.2702.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 2702/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce P. P. , zastoupeného JUDr. Milanem Jelínkem, advokátem se sídlem v Praze-Karlíně, Sokolovská 5/49, proti žalované ČSOB Pojišťovně, a. s. , členu holdingu ČSOB , se sídlem v Pardubicích-Zelené předměstí, Masarykovo náměstí čp. 1458, PSČ 532 18, identifikační číslo osoby 45 53 43 06, o zaplacení částky 2,056.230,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 33 Cm 287/99, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 381/2008-287, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009, č. j. 9 Cmo 381/2008-298, ve znění usnesení ze dne 12. května 2010, č. j. 9 Cmo 388/2008-327, takto:
I. Dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 381/2008-287, se odmítá .
II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. dubna 2009, č. j. 9 Cmo 381/2008-298, ve znění usnesení ze dne 12. května 2010, č. j. 9 Cmo 388/2008-327, se zamítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou doručenou soudu prvního stupně 5. listopadu 1998 domáhal (po dispozicích s předmětem řízení) zaplacení částky 2,056.230,50 Kč s příslušenstvím z titulu úhrady pojistného plnění k reparaci škody vzniklé na pojištěných věcech.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 14. prosince 2008, č. j. 13 Cm 287/99-262, uložil žalované zaplatit žalobci částku 1,414.865,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1,937.424,- Kč od 1. ledna 1998 do 29. ledna 1998, z částky 1,787.424,- Kč od 30. ledna 1998 do 10. března 1998, z částky 1,587.424,- Kč od 11. března 1998 do 12. dubna 1999 a z částky 1,414.865,- Kč od 13. dubna 1999 do zaplacení (výrok I.), žalobu co do částky 641.365,50 Kč s 18% úrokem z prodlení od 1. ledna 1998 do zaplacení zamítl (výrok II.), rozhodl o nákladech řízení (výrok III.) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (výrok IV.).
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce uzavřel 16. září 1997 (s účinností od 17. září 1997) s původní žalovanou Chmelařskou pojišťovnou, a. s. (dále jen „pojišťovna“) pojistnou smlouvu č. 502 0000 434 podle ustanovení §788 a násl. občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. března 2000 (dále jen „obč. zák.“), mimo jiné, o živelním pojištění nemovitosti cizí, domu v J., (dále též jen „smlouva“ či „pojistná smlouva“), ve kterém žalobce jako nájemce provozoval restauraci a hernu. Součástí smlouvy byly Všeobecné podmínky pojištění budov a staveb (dále jen „VPP BS“), Všeobecné pojistné podmínky pojištění majetku (dále jen „VPP PM“) a Všeobecné pojistné podmínky živelního pojištění (dále jen „VPP ZP“). Dne 24. listopadu 1997 došlo k požáru této nemovitosti, založeného úmyslně neznámou osobou. Při určení výše pojistného plnění soud prvního stupně odkázal na závěry znaleckých posudků a dovodil, že celková výše pojistného plnění, v rozsahu jednotlivých pojistných rizik, včetně rizika 001 - pojištění nemovitosti cizí, činí celkem 2,435.013,- Kč, přičemž po zohlednění částky zaplacené již žalovanou žalobci na úhradu pojistného plnění, shledal důvodným požadavek žalobce ve výši 1,414.865,- Kč s příslušenstvím.
Vrchní soud v Praze k odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku I. co do částky 514.865,- Kč s příslušenstvím v záhlaví označeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 183.784,- Kč s 18% úrokem z prodlení z částky 1,937.424,- Kč od 1. ledna 1998 do 29. ledna 1998, z částky 1,787.424,- Kč od 30. ledna 1998 do 10. března 1998, z částky 1,587.424,- Kč od 11. března 1998 do 12. dubna 1999 a z částky 183.784,- Kč od 13. dubna 1999 do zaplacení a změnil jej tak, že žalobu o zaplacení částky 331.081,- Kč s 18% úrokem z prodlení od 13. dubna 1999 do zaplacení zamítl (první výrok). Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok) a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek (třetí výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že uzavření pojistné smlouvy a pojistná událost nebyly mezi účastníky sporné, spornou však zůstala výše pojistného plnění co do částky 514.865,- Kč s příslušenstvím. Odkázal na soudem prvního stupně úplně zjištěné skutečnosti rozhodné z hlediska obsahu smluvního vztahu založeného pojistnou smlouvou, přičemž zdůraznil, že účastníky bylo sjednáno mj. živelní pojištění domu s rozsahem pojistného plnění na časovou hodnotu. Rozsah pojistného plnění byl upraven v čl. VI bodu 5 a čl. VIII bodu 3 písm. b) VPP ZP, ve znění čl. IV. bodu 2 písm. b) VPP BS. S ohledem na námitky žalobce, že pojištěná nemovitost je zapsanou kulturní památkou uvedl, že dle VPP PM platí pro určení výše pojistného plnění, v případě došlo-li k poškození či zničení věci zvláštní kulturní a historické hodnoty, specifická pravidla. Podle čl. I bodu 4 písm. a) VPP PM je však nutným předpokladem, aby bylo v pojistné smlouvě sjednáno, že se pojištění týká zvláštní kulturní a historické hodnoty, což v daném případě sjednáno nebylo. Jak vyplývá ze znaleckého posudku Ing. A. V., z něhož soud prvního stupně rovněž vycházel, znalec propočítával tzv. obvyklou cenu stavebních prací nutných k uvedení nemovitosti do stavebně technického stavu před požárem, přičemž uzavřel, že ocenění provedl v tzv. cenové úrovni stavebních prací v době požáru a stanovil celkovou obvyklou cenu stavebních prací souvisících s opravou poškozeného domu požárem částkou 845.946,- Kč. Se závěrem soudu prvního stupně, který přiznal žalobci plnění z rizika 001 (živelní pojištění nemovitosti) do výše ceny obvyklé, se odvolací soud neztotožnil, poukazuje na to, že podle smluvních ujednání účastníků pojistného vztahu má pojistné odpovídat tzv. časové ceně, tj. částce odpovídající přiměřeným nákladům na opravu poškozené nemovitosti, snížené o částku odpovídající stupni opotřebení nebo jiného znehodnocení poškozené nemovitosti z doby před pojistnou událostí a dále snížené o cenu použitelných zbytků nahrazovaných částí poškozené věci. Soud prvního stupně při posouzení důvodnosti žalobcem požadovaného rozsahu pojistného plnění pominul zjištění učiněná z listinného důkazu předloženého žalovanou, a to posudku Ing. R. M. vypracovaného v srpnu 1998 (jenž byl čten k důkazu při jednání před soudem prvního stupně), který při určení časové hodnoty vycházel z úrovně cen IV. čtvrtletí 1997 se zohledněním stáří stavby. Tu určil, s ohledem na zásadní opravy domu provedené v roce 1934, tj. před 63 lety a koeficient opotřebení, poměrem 78,75%. Časovou cenu pak určil částkou 107.824,- Kč. Zdůraznil, že znalec vycházel ze stavu poškozené nemovitosti v době krátce po požáru a ve svých závěrech respektoval určením časové hodnoty nemovitosti smluvní ujednání účastníků pojistného vztahu o rozsahu pojistného plnění.
Odvolací soud s odkazem na ustanovení §136 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) uvedl, že postup podle tohoto ustanovení je namístě v situaci, kdy nárok co do právního základu je prokázán, ale obtíže skutkových zjištění či jejich úplná nemožnost brání jednoznačnému určení výše nároku. Základem úvahy soudu je zjištění výchozích skutečností, úvaha nemůže naprosto abstrahovat od základních souvislostí, mezi které náleží případné smluvní ujednání a znalecké posouzení, a to nejen znalcem stanoveným soudem, ale rovněž i závěry znaleckých posudků předkládaných účastníky k důkazu listinami.
Za základ své volné úvahy vzal odvolací soud závěr znaleckého posudku Ing. A. V., dále zohlednil stanovisko vyjádřené znalcem Ing. R. M., a přihlédl k částce pojistného plnění, které žalovaná již žalobci poskytla. S přihlédnutím k provedeným důkazům odvolací soud uzavřel, že žalobci lze přiznat další pojistné plnění ve výši 1/3 sporné částky (tj. z částky 514.865,- Kč) představující 183.784,- Kč s příslušenstvím, a to i s přihlédnutím k tomu, že v řízení nebyl podán důkaz o existenci použitelných zbytků nahrazovaných částí poškozené věci, byť znalec při určení časové hodnoty podle podmínek pojistné smlouvy cenu použitelných zbytků uvažoval.
Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu a posuzováno podle obsahu též proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 381/2008-287, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně podle ustanovení §211 a §43 odst. 2 o. s. ř., podal žalobce dovolání, odkazuje co do přípustnosti na ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a co do důvodů na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně rozhodl o odmítnutí jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního a postup odvolacího soudu považuje za výraz nepřijatelně formálního výkladu procesních předpisů.
Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, když odvolací soud neodstranil zřejmou nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně spočívající v tom, že soud prvního stupně opřel své závěry ohledně výše pojistného plnění na rizika 002 (pojištění vybavení restaurace a herny) a 003 (pojištění zásob) o tvrzení znalce M. K., který uvedl, že žalobce odsouhlasil výši plnění na tato rizika, přičemž soud sám na hodnocení tohoto důkazu rezignoval.
K výši pojistného plnění z pojištění nemovitosti (riziko 001) zdůrazňuje, že předložil důkaz o zápisu pojištěné nemovitosti v Ústředním seznamu kulturních památek České republiky. O skutečnosti, že nemovitost byla při uzavírání pojistné smlouvy posuzována jako historická a kulturní památka zvláštní hodnoty, svědčí podle jeho názoru z obsahu pojistné smlouvy ověřitelný fakt, že se hodnota, z níž bylo stanoveno pojistné, opírala o posudek znalce, který měla pojišťovna k dispozici, a byla sjednána na základě jejího požadavku trojnásobkem této částky. Výslovné ujednání, že jde o pojištění věci zvláštní kulturní a historické ceny, měla do pojistné smlouvy uvést pojišťovna, když je nepochybné, že o této skutečnosti při uzavírání smlouvy věděla. Odvolací soud tak pochybil, určil-li výši pojistného plnění na časovou hodnotu poškozené věci, v němž nepromítl kulturní a historickou hodnotu domu. Vyčíslení nákladů na opravu znalcem Ing. A. V. by bylo přijatelné pro opravu standardní stavby, nezohledňuje však zvýšené náklady na opravu stavby historické.
Dovolatel dále namítá, že rozsudek odvolacího soudu neobstojí ani obsahem svého prvního výroku, neboť změna, kterou odvolací soud učinil, se musela promítnout do výroku o dlužné jistině a také ve výši příslušenství. Odvolací soud takovou změnu neprovedl a výrok soudu tak nemá oporu v právních a skutkových závěrech.
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu (příp. i soudu prvního stupně) v dovoláním napadené části zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání jako nedůvodné zamítl a rozsudek odvolacího soudu „potvrdil“.
Se zřetelem k datu vydání rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 12. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 30. června 2009.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání proti usnesení odvolacího soudu ze dne 14. listopadu 2008, č. j. 9 Cmo 381/2008-287, kterým odvolací soud odmítl odvolání žalobce s odkazem na ustanovení §43 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř. Dovolání proti usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání podle ustanovení §43 odst. 2 a §211 o. s. ř. pro vady, které brání jeho projednání, není přípustné podle žádného z ustanovení občanského soudního řádu (srov. ustanovení §237 až §239 o. s. ř., jakož i závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. března 2005, sp. zn. 29 Odo 837/2003, in www.nsoud.cz); Nejvyšší soud proto dovolání proti usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl. Pro úplnost lze dodat, že správnost rozhodnutí o odmítnutí odvolání může být přezkoumána jen k žalobě o zmatečnost (srov. ustanovení §229 odst. 4 o. s. ř.). Nadto je dovolání směřující proti tomuto usnesení odvolacího soudu opožděné, neboť napadené rozhodnutí bylo zástupci žalobce doručeno 24. listopadu 2008 a dovolání podáno k poštovní přepravě 9. července 2009.
Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů, jsa jimi v zásadě vázán, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Zkoumal též z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), zda řízení netrpí zmatečnostmi uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Zmatečnostní vady nejsou v dovolání namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Stejně je tomu u jiných vad řízení, byť dovolatel tyto vady namítal.
Dovolatelem vytýkané pochybení v procesním postupu odvolacího soudu se týká rozhodnutí o odmítnutí odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání proti tomuto rozhodnutí je objektivně nepřípustné a navíc i opožděné, jak je shora uvedeno, dovolací soud se proto těmito výhradami nezabýval.
Námitkou, že odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, že účastníci si nesjednali pojištění nemovitosti jako věci zvláštní historické hodnoty, byl podle obsahu (srov. §41 odst. 2 o. s. ř.) uplatněn dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor.
Námitky dovolatele podřaditelné pod ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. nejsou opodstatněné. Odvolací soud zřetelně vyložil, že skutečnost, že nemovitost je - fakticky - kulturní památkou, nemá vliv na smluvní volnost účastníků při sjednání pojištění takové nemovitosti a na ujednání o rozsahu pojistného plnění. Přitom z pojistné smlouvy ve spojení s všeobecnými pojistnými podmínkami, jež jsou její součástí, má Nejvyšší soud shodně se soudem odvolacím za nepochybné, že nemovitost jako věc zvláštní kulturní a historické hodnoty pojištěna nebyla [čl. I bod 4 písm. a) VPP PM], neboť si to účastníci ve smlouvě nesjednali.
Z čl. IV bodu 2 písm. b) VPP BS se pak podává, že pojistnou hodnotou pojištěných věcí je časová hodnota, jež se jako pojistná hodnota použije vždy, jedná-li se o pojištění věci cizí, jak tomu je v daném případě. To, že nemovitost byla pojištěna na hodnotu časovou, vyplývá v posuzované věci již přímo z jasné formulace pojištění rizika 001 v pojistné smlouvě, když text „Nemovitost cizí, vedená v účetní evidenci pojištěného…. Pojištění se sjednává na časovou hodnotu…“ nepřipouští jiný výklad. Nelze přičítat k tíži žalované, oproti mínění dovolatele, že si účastníci smlouvy sjednali takové podmínky pojištění.
Opodstatněné nejsou ani výhrady k určení časové hodnoty znalci. Rozsah škody na požárem poškozených či zničených nemovitostech závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí (§127 odst. 1 o. s. ř.). Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v §132 o. s. ř., tomuto hodnocení však nepodléhají odborné závěry ve smyslu jejich správnosti. Hodnotí se především přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Dospěl-li odvolací soud k závěru, že ani v jednom z posudků, jimiž byl proveden důkaz, nebyla spolehlivě stanovena výše škody s ohledem na časový odstup od škodné události (Ing. V. zpracoval znalecký posudek v prosinci 2005) a stáří budovy (v případě posudku Ing. M.), nepochybil, určil-li konečnou výši nároku podle své úvahy ve smyslu ustanovení 136 o. s. ř. na základě údajů čerpaných ze znaleckých posudků, které vyhodnotil jako nejpřesvědčivější, přičemž svůj postup náležitě odůvodnil a Nejvyšší soud se s jeho názorem ztotožňuje.
Výhradami dovolatele směřujícími k určení výše pojistného plnění z rizik 002 a 003 se dovolací soud nezabýval, neboť posouzení těchto otázek nebylo předmětem odvolacího řízení. Nezabýval se ani námitkou zpochybňující správnost té části prvního výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, protože tato část výroku nebyla dovoláním napadena.
Jelikož se dovolateli prostřednictvím uplatněných dovolacích důvodů správnost rozhodnutí odvolacího soudu zpochybnit nepodařilo, Nejvyšší soud dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 a §142 odst. 1 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo zčásti odmítnuto a zčásti zamítnuto a žalované podle obsahu spisu v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. června 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu