ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3132.2010.1
sp. zn. 32 Cdo 3132/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce Povodí Vltavy , státní podnik , se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, PSČ 150 24, identifikační číslo osoby 70 88 99 53, zastoupeného JUDr. Vladanou Tikalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Jeremenkova 88, proti žalované SLH, a.s. , se sídlem v Brně, Cejl 494/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 45 35 91 56, zastoupené JUDr. Slavomírem Vlachem, advokátem se sídlem v Sušici, nábřeží Jana Seitze 131, o zaplacení částky 4,060.975,- Kč, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 22 Cm 283/1999, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2010, č. j. 8 Cmo 368/2006-298, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. března 2010, č. j. 8 Cmo 368/2006-298, se v prvním výroku v bodu b) a ve druhém výroku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 17. listopadu 1998 (po jejích změnách připuštěných soudem prvního stupně) domáhal po žalované zaplacení částky 1,388.860,- Kč s 0,1% penále denně z titulu nezaplacení poplatků za vypouštění odpadních vod do povrchových vod v roce 1996 a 1997 vybíraných žalobcem jako správcem vodního toku podle nařízení vlády ČSSR č. 35/1979 Sb., o úplatách ve vodním hospodářství, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „nařízení vlády č. 35/1979 Sb.“). Povinnost platit úplatu za vypouštění odpadních vod do povrchových vod stanovil zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen „vodní zákon“) v ustanovení §44. O zaplacení jistiny, tj. úplaty za vypouštění odpadních vod ve výši 1,388.860,- Kč, bylo již rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 18. května 2004, č. j. 22 Cm 283/99-146, jenž byl co do jistiny potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2005, sp. zn. 8 Cmo 180/2004-177 (dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo Nejvyšším soudem zamítnuto rozsudkem ze dne 25. února 2009, sp. zn. 23 Cdo 1116/2007, a ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 9. července 2009, sp. zn. III. ÚS 1204/09).
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. prosince 2005,
č. j. 22 Cm 283/199-226, řízení o zaplacení částky 247.720,- Kč zastavil (výrok I.), žalované uložil zaplatit žalobkyni částku 3,813.255,- Kč (výrok II.), žalobkyni uložil zaplatit soudní poplatek (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok IV.).
K odvolání žalované Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části II. výroku, jíž bylo žalované uloženo zaplatit žalobci částku 1,615.035,68 Kč [bod a) prvního výroku] a v části, jíž bylo žalované uloženo zaplatit částku 2,198.219,32 Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl [bod b) prvního výroku]. Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud rekapituloval, že mezi účastníky bylo nesporné, že žalované byly úplaty za vypouštění odpadních vod v letech 1996 a 1997 stanoveny podle nařízení vlády č. 35/1979 Sb. a že žalovaná byla v prodlení s jejich zaplacením. Sporným zůstal nárok na zaplacení penále za prodlení s úhradou úplaty vyplývající z ustanovení §14 odst. 2 nařízení vlády č. 35/1979 Sb. Ohledně nároku na penále za prodlení do 30. září 1998 v celkové výši 1,590.473,- Kč a v částce 24.562,68 Kč za prodlení od 11. prosince do 31. prosince 1998 považoval za nedůvodnou námitku promlčení vznesenou žalovanou, neboť jde vztah mezi podnikateli a promlčení se tak posuzuje podle úpravy v obchodním zákoníku.
Odvolací soud dospěl k závěru, že k uplatnění nároku na zaplacení penále za dobu od 1. ledna 1999 do 25. dubna 2005, resp. 12. května 2005, není žalobce aktivně legitimován s ohledem na skutečnost, že 1. lednem 1999 nabyla účinnosti ustanovení §12, §14 a §16 zákona č. 58/1998 Sb., o poplatcích za vypouštění odpadních vod do vod povrchových (dále též jen „zákon o poplatcích“). Ustanovením §16 zákona o poplatcích byla zrušena část třetí nařízení vlády č. 35/1979 Sb., obsahující úpravu povinnosti platit penále v ustanovení §14 odst. 2 tohoto nařízení. Ustanovení §12 zákona o poplatcích upravilo správu poplatků tak, že je vykonávají místně příslušné finanční úřady, přičemž znečišťovatel poplatky platí na účet příslušného finančního úřadu. A konečně ustanovení §14 zákona o poplatcích určovalo, že zpoplatnění za znečištění vypouštěním odpadních vod za rok 1998 a předchozí roky se řídí dosavadními předpisy. Vzhledem k této úpravě žalobce není ve věci o zaplacení penále za dobu po 31. prosinci 1998 aktivně legitimován.
Proti prvnímu výroku bodu b) a druhému výroku rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně vyložil přechodné ustanovení §14 zákona o poplatcích, na jehož základě dospěl k závěru o nedostatku aktivní legitimace k uplatnění nároku na penále od 1. ledna 1999. Zdůrazňuje, že bylo prokázáno, že penále se vztahuje k nezaplaceným poplatkům za vypouštění znečištěných vod za roky 1996 a 1997. Jestliže zákonodárce v přechodných ustanoveních uvedl, že zpoplatnění za rok 1998 a předchozí roky se řídí dosavadními předpisy, měl nepochybně na mysli, že povinnost hradit poplatky podle dosavadních předpisů se vztahuje nejen na platbu poplatků, ale i na příslušné sankce, které se uplatní, není-li poplatek včas uhrazen, a zcela nepochybně i na subjekt, který podle dosavadních předpisů poplatek vybírá. Považuje za nelogické vykládat ustanovení §14 zákona o poplatcích tak, že zpoplatnění za znečištění se týká pouze poplatků a nikoli penále a že podle tohoto ustanovení bude poplatky a penále od 1. ledna 1999 vybírat jiný subjekt, než subjekt oprávněný podle dosavadních předpisů.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Dovolání proti měnícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Vady uvedené v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), ani jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), dovoláním nejsou namítány a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal.
Dovolací soud tedy přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím dovolatel zpochybnil správnost právního posouzení věci.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit, zda rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci je se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu správný, znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat správnost právního závěru odvolacího soudu, podle něhož žalobce není od 1. ledna 1999 aktivně legitimován k uplatňování nároku na zaplacení penále s ohledem na ustanovení §12 odst. 1 a §14 zákona o poplatcích, byť jde o penále za prodlení se zaplacením úplaty za vypouštění odpadních vod do vod povrchových za roky 1996 a 1997, tedy za účinnosti dřívější právní úpravy.
Podle ustanovení §44 vodního zákona (ve znění účinném do 31. prosince 1998) ti, kdož vypouštějí do vod povrchových nebo podzemních odpadní vody, jsou povinni za to platit úplaty v rozsahu, který stanoví vláda České republiky.
Podle ustanovení §8 odst. 1 nařízení vlády č. 35/1979 Sb. právnické a fyzické osoby, které vypouštějí do povrchových vod odpadní vody (dále jen „znečišťovatel“) obsahující znečištění v ukazatelích uvedených v části A přílohy, jsou povinny za vypouštění těchto vod platit správcům toků úplaty podle množství znečišťujících látek v odpadních vodách a podle míry způsobeného zhoršení jakosti vody ve vodním toku.
Z ustanovení §14 nařízení vlády č. 35/1979 Sb. (ve znění účinném do 31. prosince 1998) vyplývá, že úplaty jsou splatné vždy 25. den v měsíci, jednou dvanáctinou roční úplaty (dále jen „měsíční splátky“). Správce toků může s vypouštějící organizací dohodnout jinou výši měsíčních splátek (odstavec 1). Neprovede-li vypouštějící organizace úhradu plateb včas a v plné výši, je povinna za každý den prodlení zaplatit penále ve výši 1 promile z částky včas nezaplacené (odstavec 2).
Podle ustanovení §12 zákona o poplatcích vykonávají správu poplatků místně příslušné finanční úřady na základě podkladů vydaných Inspekcí; přitom postupují podle zákona o správě daní a poplatků, pokud tento zákon nestanoví jinak (odstavec 1). Poplatky včetně záloh, penále a pokut platí znečišťovatel na účet příslušného finančního úřadu a jsou příjmem Státního fondu životního prostředí České republiky. Výnos poplatků a jejich příslušenství včetně záloh, vybraná penále a pokuty převádí příslušný finanční úřad na účet Fondu měsíčně (odstavec 2).
Z ustanovení §14 (zařazeného pod marginální rubriku přechodná a závěrečná ustanovení) zákona o poplatcích vyplývá, že zpoplatnění za znečištění vypouštěných odpadních vod za rok 1998 a předchozí roky se řídí dosavadními předpisy.
Citovaná ustanovení zákona o poplatcích nabyla účinnosti dnem 1. ledna 1999 (§17 zákona o poplatcích).
Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (srov. nález jeho pléna ze dne 4. února 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, uveřejněný pod č. 63/1997 Sb.), z níž vychází i Nejvyšší soud (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 35/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudku ze dne 27. září 2007, sp. zn. 29 Odo 1224/2005), v případech časového střetu staré a nové právní normy platí obecně nepravá retroaktivita (nepravá zpětná účinnost). To znamená, že od účinnosti nové právní normy se i právní vztahy vzniklé podle zrušené právní normy řídí právní normou novou. Vznik právních vztahů existujících před nabytím účinnosti nové právní normy, právní nároky, které z těchto vztahů vznikly, jakož i vykonané právní úkony se řídí zrušenou právní normou (důsledkem opačné interpretace střetu právních norem by byla pravá retroaktivita). Aplikuje se tu princip ochrany minulých právních skutečností, zejména právních konání.
Tomuto pojetí časové působnosti právních norem v projednávané věci s ohledem na znění přechodného ustanovení §14 zákona o poplatcích, jak je výše uvedeno, odpovídá závěr, podle něhož pro posouzení, zda subjektem oprávněným uplatňovat nárok na zaplacení penále za dobu prodlení od 1. ledna 1999 je správce toku podle zrušené právní úpravy, nebo finanční úřad podle nové právní úpravy, je rozhodná skutečnost, kdy vznikl nárok na penále, které je předmětem sporu.
Žalovaná byla podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů v prodlení se zaplacením úplat za vypouštění odpadních vod za rok 1996 a 1997, povinnost zaplatit penále jí tak vznikla za účinnosti předchozí právní úpravy obsažené v nařízení vlády č. 35/1979 Sb. I když je penále ve výši 1 promile za každý den prodlení z částky úplaty včas nezaplacené majetkovou sankcí, která vzniká denně, trvá-li prodlení, nárok na tuto sankci vznikl následujícího dne po splatnosti vyúčtované úplaty, tedy za účinnosti nařízení vlády č. 35/1979 Sb., a to subjektu oprávněnému požadovat penále, jímž byl správce toku.
Pro posouzení aktivní legitimace žalobce k nároku na penále i za dobu po 31. prosinci 1998 je tak vzhledem k přechodnému ustanovení §14 zákona o poplatcích pro věc rozhodná dosavadní právní úprava obsažená v nařízení vlády č. 35/1979 Sb.
Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu není správné a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v prvním výroku v bodu b) a v závislém výroku o nákladech řízení podle ustanovení §243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení podle ustanovení §243b odst. 3 věty první o. s. ř.
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta první a §226 odst. 1 o. s. ř.).
V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. července 2012
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu