ECLI:CZ:NS:2012:32.CDO.3400.2011.1
sp. zn. 32 Cdo 3400/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně HOCHTIEF CZ a. s. , se sídlem v Praze 5, Plzeňská 16/3217, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 46678468, zastoupené Mgr. Miladou Škvainovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Koperníkova 21, proti žalovanému MUDr. P. S. , zastoupenému JUDr. Lenkou Skřivánkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Goethova 5, o 2 502 776,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 25 C 80/2000, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. března 2011, č. j. 12 Co 494/2010-1330, 12 Co 495/2010, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. března 2011, č. j. 12 Co 494/2010-1330, 12 Co 495/2010, rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 12. května 2010, č. j. 25 C 80/2000-1270, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. dubna 2011, č. j. 25 C 80/2000-1360, a ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2011, č. j. 12 Co 361/2011-1381, v bodech I. a III. výroku, a usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 2. června 2010, č. j. 25 C 80/2000-1282, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně (a předtím její právní předchůdkyně VSB divize 11 s.r.o., se sídlem v Plzni, Jablonského 30, identifikační číslo osoby 25206231) domáhala podanou žalobou zaplacení doplatku ceny díla provedeného pro žalovaného.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 16. října 2002, č. j. 25 C 80/2000 235 (25 C 80/2000-246 po přečíslování spisu), uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2 502 776,10 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 20. srpna 2003, č. j. 12 Co 123/2003-282 (12 Co 123/2003-301 po přečíslování spisu), zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-město rozsudkem (v pořadí druhým ve věci) ze dne 12. května 2010, č. j. 25 C 80/2000-1270, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. dubna 2011, č. j. 25 C 80/2000-1360, a ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. června 2011, č. j. 12 Co 361/2011-1381, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 2 293 880,70 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku), zamítl žalobu v rozsahu částky 208 895,40 Kč s příslušenstvím (bod II. výroku), uložil žalovanému nahradit žalobkyni náklady řízení (bod III. výroku) a výrok o náhradě nákladů státu ve vztahu k účastníkům řízení si vyhradil k samostatnému usnesení (bod IV. výroku). Toto rozhodnutí učinil usnesením ze dne 2. června 2010, č. j. 25 C 80/2000-1282, jímž uložil oběma účastníkům řízení zaplatit náklady řízení České republice.
K odvolání obou účastníků řízení proti rozsudku soudu prvního stupně (žalobkyně proti výroku o nákladech řízení a žalovaného proti vyhovujícímu výroku ve věci samé a výroku o nákladech řízení) a odvolání žalovaného proti doplňujícímu usnesení ze dne 2. června 2010 č. j. 25 C 80/2000-1282, v rozsahu prvního bodu výroku, Krajský soud v Plzni ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku ve věci samé (výrok I.), změnil ho ve výroku o nákladech řízení (výrok II.), rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.), změnil usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. června 2010 ve výroku o náhradě nákladů státu ve vztahu k žalovanému (výrok IV.) a potvrdil ho ve výroku o náhradě nákladů státu ve vztahu k žalobkyni (výrok V.).
Podle odůvodnění napadeného rozhodnutí bylo v posuzované věci mezi účastníky nesporné, že dne 9. září 1998 byla mezi právní předchůdkyní žalobkyně Vodní stavby Bohemia, divize 11, s.r.o. a žalovaným uzavřena smlouva o dílo, jejímž předmětem byla oprava objektu v D. za cenu 9 629 280 Kč včetně daně z přidané hodnoty, a že žalovaný zaplatil žalobkyni na cenu díla postupně celkem 6 526 503,90 Kč. Tato částka nemůže být bezdůvodným obohacením na straně žalobkyně, neboť jde o úhradu za práce, které žalobkyně skutečně pro žalovaného provedla, přičemž nepochybně zhotoveným dílem nedošlo ke zhodnocení majetku, nýbrž pouze k jeho obnově. Odvolací soud dále uvedl, že soud prvního stupně provedl všechny důkazy, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu, a vyvodil z nich i správné právní závěry. Žalobkyně tedy přijala od žalovaného finanční částku, která odpovídá pracím dosud provedeným pro žalovaného, resp. jde dokonce o nižší částku než 7 433 961 Kč, na niž znalec K. ohodnotil hodnotu provedených prací. Žalovaný proto nemůže po žalobkyni požadovat vrácení zaplacené částky a nemůže se domáhat ani úroku z prodlení z bezdůvodného obohacení, který je vázán na existenci hlavního nároku – bezdůvodného obohacení. Dne 20. srpna 1999 podepsaly strany zápis, při jehož posuzování soud prvního stupně podle odvolacího soudu nepochybil, považoval-li ho za novaci vzájemných práv a povinností účastníků, jež vyplývaly z uzavřené smlouvy. V tomto zápise, z něhož soud prvního stupně správně vycházel, se strany dohodly, že žalobkyně nebude dílo pro žalovaného dále provádět. Rovněž se v něm z důvodu nedodělků shodly na snížení původní ceny díla včetně víceprací o 600 000 Kč, tedy na částku 9 029 080 Kč; sjednána byla i sleva za vady, které byly žalovaným uplatněny v reklamační lhůtě a znaleckým posudkem znalce J. řádně posouzeny.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že žalobkyně měla právo vyúčtovat žalovanému všechny práce dokončené ke dni 20. srpna 1999. Jestliže se strany v zápise z téhož data shodly na tom, že dílo již dokončeno nebude, považoval za nedůvodnou argumentaci odvolatele, že žalobkyně dílo dosud neprovedla. K námitce odvolatele, že soud prvního stupně nevzal v úvahu, že dvě části stavby byly žalobkyní odevzdány a žalovaným převzaty před odstoupením od smlouvy, a to podle zápisů ze dne 4. června 1999 a 11. června 1999, odvolací soud uvedl, že tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná a není v rozporu ani se závěrem, že žalobkyně pro žalovaného provedla práce, za které jí žalovaný zaplatil 6 526 503,90 Kč, když znalec K. vyčíslil hodnotu provedeného díla částkou 7 433 961 Kč. Těchto skutečností, které byly mezi účastníky nesporné, se zápis ze dne 20. srpna 1999 netýkal. Odvolací soud k této listině dále poznamenal, že zápis řešil celé dílo, nebyl tedy dílčí částí, která by následovala po dvou předešlých zápisech ze dne 4. června 1999 a 11. června 1999.
Odvolací soud neshledal důvodné ani námitky odvolatele, že soud prvního stupně vůči němu nesplnil poučovací povinnost podle §118a občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) a že pochybil, pokud nevycházel z posudku znalce K. Opodstatněná není podle odvolacího soudu ani výhrada odvolatele, že se soud prvního stupně nezabýval otázkou, který z účastníků odstoupil od smlouvy a zda odstoupení bylo účinné. Posouzení této otázky nepovažoval odvolací soud za podstatné se zdůvodněním, že obě strany uzavřely dohodu o narovnání a nově upravily své nároky v zápise ze dne 20. srpna 1999.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba je důvodná v rozsahu částky 2 293 880,70 Kč, která odpovídá i posudku znalce J. Za situace, kdy se strany výslovně dohodly, že žalobkyně již dílo nedokončí a že vypořádají své závazky v zápise ze dne 20. srpna 1999, dovodil, že žalobkyně postupovala ohledně této částky v souladu s tímto zápisem a vyúčtovala ji žalovanému. Pokud žalobkyně požadovala úrok z prodlení až od 22. září 1999 podle změněného žalobního návrhu, který soud prvního stupně připustil, je i tento její nárok po právu a není důvodná námitka žalovaného, že úrok z prodlení měl být účtován až od doby, kdy mu v této věci byla doručena žaloba.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu všech výroků napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř. Uvádí, že ho podává z důvodů uvedených v §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolatel předně oponuje názoru odvolacího soudu, že zaplacené částky ze strany žalovaného nepředstavují bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Poukazuje na to, že veškeré práce vykazovaly vady, a tudíž nebyly provedeny řádně a ani včas. Argumentoval-li odvolací soud hodnotou provedených prací dle znaleckého posudku, je podle dovolatele třeba započítat jeho nárok na smluvní pokutu. V takovém případě nemá žalobkyně nárok ani na úhradu částky ve výši 6 526 503,90 Kč, která představuje její bezdůvodné obohacení, a důvodný je i požadavek dovolatele na zákonné úroky z prodlení. Obstát nemůže podle dovolatele ani spojování nemožnosti zhodnocení majetku ze strany odvolacího soudu s označením předmětu díla ve smlouvě, jestliže ze samotného výkladu konkrétního smluvního ujednání a z provedeného dokazování vyplývá opak.
Za zásadní v projednávané věci dovolatel označuje posouzení zápisu ze dne 20. srpna 1999. Podle názoru dovolatele ho nelze považovat za novaci či narovnání ve vztahu k celému dílu, nýbrž by mohlo jít pouze o novaci týkající se části díla, která jím nebyla převzata v rámci zápisů o předání a převzetí ze dne 4. a 11. června 1999, na něž navazoval. Nebyly v něm opakovány vady a nedodělky, které byly specifikovány již v předešlých zápisech. Jednalo se pouze o zápis z prohlídky nedokončené stavby; v žádném případě nešlo o žádné předání ani převzetí a už vůbec z něho nevyplývá, že by jím měly být nahrazovány původní dva zápisy. Tvrdí, že zmíněný dokument je především soupisem neprovedených prací a provedených víceprací po odstoupení od smlouvy. Pokud jde o dohodnutou finanční kompenzaci ve výši 600 000 Kč, vztahuje se podle dovolatele pouze k pracím, resp. k vadám a nedodělkům specifikovaným výlučně v tomto zápise. Názor dovolatele podle jeho mínění potvrzují i znalecké posudky, které jednoznačně prokazují, že dílo dosud trpí vadami, které nebyly řešeny zápisem ze dne 20. srpna 1999, nýbrž vyplývaly z předchozích dvou zápisů. V další části dovolání dovolatel reaguje na tu část odůvodnění napadeného rozsudku, v níž odvolací soud neshledal důvodnou námitku odvolatele, že žalobkyně dosud dílo neprovedla.
Dovolatel rovněž odvolacímu soudu vytýká, že pochybil, nepovažoval-li za podstatné, kdo z účastníků odstoupil od smlouvy a zda toto odstoupení bylo platné. Dovolatel zastává názor opačný a tvrdí, že to byl on, kdo odstoupil účinně od smlouvy a je tedy nezbytné provést vzájemné vypořádání stran ve smyslu §544 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), na čemž nic nemůže změnit zápis o prohlídce nedokončené stavby ze dne 20. srpna 1999, který následoval až po zániku smlouvy v důsledku jeho odstoupení. Jestliže smlouva v důsledku odstoupení zanikla, nemůže jít podle dovolatele již z tohoto důvodu o novaci vztahu ze smlouvy o dílo, nehledě k tomu, že žádný takový projev vůle z uvedeného zápisu ani nevyplývá. Podle dovolatele nevzaly soudy rovněž v úvahu, že do odstoupení od smlouvy, k němuž došlo až po předání dvou částí díla, se vztahy mezi účastníky řídily smlouvou o dílo a tím i obchodním zákoníkem, což má zásadní význam pro rozhodnutí ve věci.
Kritice podrobuje dovolatel i závěr odvolacího soudu (a shodně i soudu prvního stupně) o neplatnosti čl. IX. odst. 3 smlouvy pro jeho neurčitost. Poukazuje na to, že žádný právní předpis neukládá smluvním stranám specifikovat smluvní pokutu na vady podstatné a nepodstatné či jinak tyto vady rozlišovat. Uvádí, že řádně prokázal vady díla, přičemž zjištěné vady byly vzájemně potvrzeny oběma smluvními stranami i znaleckými posudky. Neshledává tedy důvod, proč by neměl mít nárok na smluvní pokutu, a to tím spíše, když podle uvedeného ustanovení se smluvní pokuta váže až k nedodržení termínu dohodnutého stranami na odstranění vad či nedodělků. Za této situace je podle dovolatele zcela bezpředmětné, zda jde o vadu podstatnou, nepodstatnou či bagatelní. Podle jeho názoru rovněž neobstojí, odmítl-li odvolací soud jeho nárok na smluvní pokutu z důvodu, že nedošlo k částečným přejímkám, zvláště když v jiné části odůvodnění svého rozhodnutí uvádí opak.
Dovolatel odmítá i další argumentaci soudu, že nereklamoval řádně a včas. Rovněž soudům obou stupňů vytýká, že se nezabývaly oprávněností fakturace ze strany žalobkyně v průběhu provádění díla a ani jeho obranou spočívající v řádně uplatněném nároku na náhradu škody. Také podle jeho názoru pominuly, že v souladu s §351 obch. zák. mu po odstoupení od smlouvy zůstala zachována práva, která vznikla před odstoupením a trvají i po jejím ukončení, tj. zejména právo reklamovat v záruční době.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud postupoval nesprávně, přiznal-li žalobkyni úrok z prodlení ve výši 18 % ročně, neboť mezi smluvními stranami žádný úrok z prodlení sjednán nebyl a uvedená sazba neodpovídá zákonné výši úroku z prodlení v době, od které je požadován.
Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, event. rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil odvolacímu soudu, resp. soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, o nějž jde i v posuzované věci, lze obecně opřít o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.
Dovolání žalobkyně není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jelikož podmínky tohoto ustanovení nebyly v souzené věci naplněny (soud prvního stupně rozhodl oběma rozsudky v rozsahu částky 2 293 880,70 Kč s příslušenstvím stejně – žalobě vyhověl). Je však přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť Nejvyšší soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí v otázce právní kvalifikace listiny (zápisu) ze dne 20. srpna 1999 jako dohody o narovnání (o novaci), včetně jejich právních důsledků na práva a závazky účastníků, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §516 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“) účastníci mohou dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odstavec 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odstavec 2). Zajištění práv, jichž se dohoda týká, trvá nadále. Jestliže však k dohodě došlo bez souhlasu ručitele, může proti věřiteli namítat vše, co by mohl namítat, kdyby dohody nebylo (odstavec 3).
Podle ustanovení §585 obč. zák. dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet (odstavec 1). Byl-li dosavadní závazek zřízen písemnou formou, musí být dohoda o narovnání uzavřena písemně; totéž platí, týká-li se dohoda promlčeného závazku (odstavec 2). Dosavadní závazek je nahrazen závazkem, který vyplývá z narovnání (odstavec 3).
Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku uvedl, že na základě opětovného důkazu zápisem ze dne 20. srpna 1999 dospěl k závěru, že „mezi účastníky došlo k novaci (případně k narovnání) jejich vzájemných práv a povinností, k nimž došlo z důvodu provádění rekonstrukce nemovitosti.“ Z uvedeného vyplývá, že soud prvního stupně jednoznačně neuvádí, jak zápis ze dne 20. srpna 1999 právně posoudil, zda jako dohodu o novaci (§516 obč. zák.) nebo jako dohodu o narovnání (§585 a násl. obč. zák.), nýbrž charakterizuje tento zápis alternativně oběma instituty. Podle posouzení odvolacího soudu šlo o dohodu o narovnání.
Předně je třeba uvést, že předmětný právní úkon nelze právně kvalifikovat alternativně, tedy jako „novaci nebo (případně) narovnání“, neboť právní předpoklady vzniku dohody stran dle §516 obč. zák. oproti dohodě o narovnání dle §585 obč. zák. jsou odlišné a rozdílné jsou i jejich právní důsledky. Tímto pochybením soudu prvního stupně se však odvolací soud nezabýval, přičemž uvedený zápis posoudil jako dohodu o narovnání, aniž by jakkoli odůvodnil takovou právní kvalifikaci zápisu. Nezabýval se nejen tím, zda jsou naplněny předpoklady stanovené v ustanovení §585 a násl. obč. zák. pro vznik (uzavření) dohody o narovnání, ale ani tím, které dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem vyplývajícím z narovnání. V tomto směru vyjádřil odvolací soud nesprávný názor, že dřívější odstoupení od smlouvy o dílo některým z účastníků není podstatné. Je tomu právě naopak – nedošlo-li k odstoupení a tím k zániku smlouvy, mohli účastníci učinit předmětem narovnání sporná či pochybná práva vzniklá ze smlouvy; došlo-li k odstoupení a tím i k zániku smlouvy včetně práv a povinností ze smlouvy (§349, §359 obch. zák.), mohla být předmětem narovnání pouze práva vzniklá v důsledku odstoupení od smlouvy (§351, §548 odst. 2 obch. zák.).
Otázka, zda účastníci uzavřeli dohodu o narovnání, a pokud ano, která sporná či pochybná práva byla předmětem narovnání a které dosavadní závazky zanikly a byly nahrazeny závazkem vyplývajícím z narovnání, má pro rozhodnutí ve věci stěžejní význam. Teprve po vyřešení této otázky bude možné posoudit důvodnost či nedůvodnost námitek žalovaného a tím i žalobou uplatněný nárok.
Dovolací soud uzavřel, že odvolací soud při řešení otázky právní kvalifikace listiny (zápisu) ze dne 20. srpna 1999 pochybil a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn. Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 (tzv. zmatečnostmi), ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé (a v souvisejících výrocích o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.); jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jej ve vyhovujícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech řízení) a to včetně usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů státu ve vztahu k účastníkům řízení, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. března 2012
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu